Máme právo na Totožnost?

Max Brod vydal po smrti Franze Kafky román Proces z jeho pozůstalosti, Kafkova sestra Ottla však vzápětí protestovala u soudu, kterému předložila písemnou Kafkovu závěť, v níž Brodovi přikázal veškeré své písemné dílo zničit. Celý náklad Procesu šel do stoupy, ostatní texty byly pod notářským dohledem spáleny. V roce 1975, tedy po více než 50 letech od Kafkovy smrti, byly v Německu vydány všechny jeho dostupné texty, hrstku čtenářů oslovila především povídka Proměna, která je z jeho zachovaných prací nejrozsáhlejší (přes všechnu snahu se nepodařilo najít ani jediný výtisk Procesu). První české vydání Kafkových próz z roku 1995 zůstalo takřka bez povšimnutí.

Tak asi takto by vypadal první odstavec maturitní práce věnované dávno zapomenutému pražskému spisovateli, kdybychom žili ve světě napsaném Milanem Kunderou. Ve světě demiurgů, kteří mají právo něco stvořit, ale nemusejí se o to podělit s ostatními. A ve světě těch ostatních obyčejných lidí, kteří nemají právo pokusit se krást bohům jejich díla a pokud tak učiní, čekají je řetězy a orel klovající játra. Jen demiurgové totiž rozhodují, co je z jejich tvorby podstatné a komu ji hodlají zjevit. Kdyby chtěli, tak lidé v některých zemích třeba nemohou používat kolo, v jiných zase třeba zip. K takovým poněkud patetickým úvahám mne dohnala diskuse, která se v médiích a na internetu rozpoutala poté, co se na stránce objevil pirátský překlad Kunderova románu Totožnost. Část diskutujících říká, že jde o porušení autorského práva, druhá míní, že autor nemá morální právo bránit čtení svých knih tím, že odmítá jejich překlady do češtiny. A jaká je správná odpověď na toto dilema mimo Kunderův svět?

„Jde o krádež, o pokračování komunistického myšlení, které de facto popírá soukromé vlastnictví,“ uvedl v Mladé frontě Dnes o překladu Totožnosti dvorní Kunderův vydavatel Milan Uhde. O komunistickém smýšlení překladatele však hovořit nelze. Kdyby byl komunista, jistě by si myslel, že může takto nakládat s jakýmkoliv dílem, případně že na něm může sám vydělat. Patří přece všem. Jenže on komunista není – přeložil dílo, které autor v češtině publikovat nehodlá, a dal je k dispozici zadarmo ostatním. Patří přece všem. V okamžiku, kdy autor své dílo začne sdílet s ostatními, totiž přestává být ničím neomezeným majitelem svého díla. To není popření duševního vlastnictví – s jeho texty nemůže každý svévolně nakládat a vydávat je. Snaží-li se ale autor z práva na sdílení svého díla některé vyloučit, mají oni právo se proti tomu bránit. Příznačný mi v tomto kontextu připadá název přeloženého Kunderova díla. Svou totožnost totiž hledáme v konfrontaci s okolním světem, literaturu z toho nevyjímaje. A upírá-li nám někdo přístup k nějakému textu, upírá nám právo na hledání vlastní identity. A na to nemá právo nikdo, ani jeho autor.