Palác snů

Palác snů je mocnou, tajemstvím obestřenou institucí v rozsáhlé říši (zřejmě turecké) a jeho úkolem je shromažďovat sny obyvatel, usuzovat podle nich na nálady v zemi a vyvozovat předzvěsti nadcházejících událostí či nebezpečí ohrožujících stát. Je to vlastně obrovské zařízení, kontrolující myšlení občanů a odnímající jim i to poslední útočiště před tyranií, jímž dosud bylo jejich nitro. Pokud byl sen považován za zvláštní nebo dokonce za nebezpečný, byl ten, kterému se zdál, předvolán k dlouhým výslechům, které někdy končily i jeho smrtí. Nikdo se však neodvážil tvrdit, že se mu nic nezdálo, protože i to bylo podezřelé. Mark-Alem, příslušník vlivné rodiny albánského původu, která po generace procházela vysokými funkcemi, ale i tvrdými represemi, postupuje v paláci od jednoho oddělení k druhému, až se po dramatických událostech, nevyhýbajících se opět ani jeho rodině, dostává do jeho čela. Tato pocta je však velmi nebezpečná, neboť špatná či nevhodná interpretace snu může přinést záhubu i jemu.

Román byl velmi příznivě přijat francouzskou kritikou (François Nourissier, Christine Arnothy), přirovnávající jeho autora k Franzi Kafkovi.

V roce 1991 obdržel Ismail Kadare v Paříži za tento román cenu asociace Nová lidská práva (association Nouveaux Droits de l’Homme).

Dosud přeložen do: bulharštiny (Sofia 1989), francouzštiny (Paříž 1990), řečtiny (Atény 1990), italštiny (Milán 1991), srbochorvatštiny (Sarajevo 1991), španělštiny (Barcelona 1991), švédštiny (Stockholm 1992) a angličtiny (Londýn 1993).

Čelo opřené v dlaních, Mark-Alem se snažil vzpomenout si na všechno, co v onom týdnu slyšel od starých pracovníků z oddělení Selekce o střídajících se přílivech a odlivech snů, o jejich měnícím se počtu podle ročních období, srážek, teploty, atmosférického tlaku či vlhkosti vzduchu. Veteráni ze Selekce to všechno dobře znali. Hodně věděli o vlivu sněhu, větru nebo bouřky na množství snů a nebylo jim neznámé ani působení otřesů půdy, zatmění měsíce nebo zjevení komet. Oddělení Interpretace mělo ve svých řadách také mistry, vynikající v analýze snů, skutečné vědce, kteří ve vidinách, v nichž obyčejné oko nerozpoznalo nic než nesouvislé výrony mozku, dokázali odhalit zvláštní a skryté významy. Ale v žádném oddělení Tabir Serailu se mezi zaměstnanci nenašli takoví experti, jako byli tito staří pracovníci ze Selekce, předpovídající hojnost či nedostatek snů stejně snadno jako prostí staří lidé, kteří předvídali zhoršení počasí podle svých reumatických bolestí.

—

Mark-Alem myslil na tisíce poboček Tabir Serailu, rozsetých po celé nesmírné rozloze země, na obyčejné domy, často jen chudé baráky, se dvěma či třemi zaměstnanci, ještě ubožejšími, špatně placenými a nuznými, kteří se klaněli až k zemi před nejposlednějším kurýrem z Tabiru, když přišel pro shromážděné sny, plazili se před ním a brebentili o překot jen proto, že ho vyslalo Ústředí. V některých ztracených oblastech se obyvatelé podprefektury vydávali po blátivých cestách do těchto pochmurných poboček, aby tam ohlásili své sny, ještě před úsvitem. Často se ani nenamáhali, aby zaklepali na dveře, a volali zvenku: Hadži, máš otevřeno?

Většinou neuměli číst ani psát, a aby svůj sen nezapomněli, přicházeli velmi časně, ještě dřív, než se zastavili na skleničku v blízkém výčepu. Vyprávěli jej přímo písaři a ten jej s ospalýma očima, proklínaje sen i jeho autora, zapisoval. Kéž by Alláh dal, abychom měli tentokrát větší štěstí, povzdychli si někteří, když byl sen zapsán. Po léta se totiž vyprávělo, že jakýsi chudák z neznámé prefektury zachránil zemi díky svému snu před hrozným neštěstím. Za odměnu jej panovník povolal do města, dal mu vybrat mezi svými poklady, nabídl mu za nevěstu jednu za svých vlastních neteří atd. Kéž by Alláh dal..., opakovali, než se vydali blátivou cestou zpět, určitě nejdříve k výčepu. Písař je sledoval posměšným pohledem a ještě než došli do míst, kde se cesta zatáčela, připsal k zápisu „bezvýznamné“.

Přes přísný zákaz jakékoli osobní předpojatosti při hodnocení snů třídili materiál jako první právě tito zaměstnanci. Obyvatele podprefektury dobře znali a věděli, ještě než nový příchozí překročil práh jejich kanceláře, je-li to pobuda, opilec, budižkničemu nebo trpí-li vředovou chorobou. Vznikaly z toho ovšem problémy, a tak byly místní pobočky před několika léty práva prvního třídění zbaveny. Protože však množství snů, zasílaných přímo Selekci, povážlivě vzrostlo, bylo rozhodnutí odvoláno a třídění v pobočkách bylo přes své nevýhody opět povoleno, neboť jiné řešení tu nebylo.

Ti, kterým se sny zdály, neměli přirozeně o těchto věcech ani potuchy. Čas od času přicházeli a již na prahu se ptali: Nu, Hadži, došla už nějaká odpověď na můj sen? – Ne, ještě ne, odpovídal Hadži. Jsi moc netrpělivý, Abdyle Kadire! Říše je veliká a ústřední správa, i když pracuje ve dne v noci, nemůže tak rychle zpracovat všechny sny, které dostává. – Ba, ba, máš asi pravdu, odpovídal Abdyl Kadir a oči měl upřené k obzoru, kde si představoval, že se nachází Ústředí. Copak my víme o státních záležitostech?... A loudal se v dřevákách zpět po cestě vedoucí k výčepu.

Mark-Alem se tohle všechno dověděl den předtím od inspektora z Tabiru, s kterým ráno pil kávu. Inspektor se právě vrátil z velmi vzdálené asijské provincie a chystal se na další cestu, tentokrát do evropské části říše. Jeho vyprávění Marka-Alema zarazilo. Je možné, že vše začíná tak obyčejně? Inspektor, jako by vytušil jeho zklamání, mu hned začal vysvětlovat, že tomu všude tak není, že pobočky Tabir Serailu sídlí často i v mohutných budovách, v nádherných asijských a evropských městech, a že ti, kdo tam přinášejí své sny, nejsou žádní venkovští chudáci, ale vysoce postavené osobnosti, ověnčené hodnostmi, tituly a universitními diplomy a vyznačující se bystrostí ducha, pronikavou inteligencí a velikou ctižádostí. Inspektor vyprávěl ještě další příběhy ze svých cest, ale zvonění, ohlašující konec přestávky, jeho vypravování přerušilo a Mark-Alem si domýšlel jeho závěr už sám. Myslil na národy žijící v levé části Říše a na národy v její pravé části, na národy, kterým se zdálo mnoho snů, a na ty, kteří jich měli málo, na národy, které je ochotně vypravovaly, i na ty, které byly velmi zdrženlivé, jako Albánci (v mysli Marka-Alema, připoutané silně k jeho albánskému původu, se automaticky zachycovala každá zmínka o této zemi). Myslil na sny národů, v nichž právě probíhaly vzpoury, na národy, které se staly oběťmi krutých masakrů, i na ty, které prožívaly období nespavosti. Právě ty byly pro stát zdrojem vážného podezření, neboť po takovémto období bezesnosti se muselo vždy počítat s náhlým zvratem. Stát proto přistupoval k naléhavým opatřením, aby tomuto zlu předcházel. Když jeho společník hovořil o bezesných nocích národů, Mark-Alem na něho užasle pohlédl. Vím, že se ti to asi zdá divné, řekl mu inspektor, ale musí se to brát relativně. Národ je ve stavu nespavosti tehdy, když celkový objem jeho spánku je podstatně nižší než normální. A kdo může určit tento poměr lépe a přesněji než Tabir Serail? – Ano, to je pravda..., souhlasil Mark-Alem. Vzpomněl si na své nedávné bezesné noci, ale hned si řekl, že nespavost celého národa je určitě něco zcela jiného než nespavost jednotlivce.

—

– Separace? zeptal se Mark-Alem. Co to je?

– Vy to nevíte? podivil se písař – a Mark-Alem litoval, že se na to vůbec ptal.

– Práce je tam skutečně strašná. Teď právě je tam jeden, kterého vyslýchají nepřetržitě již čtyřicet dní.

– A co udělal? zeptal se Mark-Alem a zívl přitom, aby se zdálo, že jej ta otázka zas tolik nezajímá.

– Jak to, co udělal? Dobře se ví, co udělal, řekl písař a pohlédl Marku-Alemovi do očí. Je to člověk, kterému se zdál sen.

– Člověk, kterému se zdál sen. No a?

– V separacích, jak snad víte, jsou zavřeni ti, kterým se zdál sen a které Tabir Serail pokládal za nutné předvolat, aby ke snu, který sem zaslali, podali bližší vysvětlení.

—

Popsali už stovky stránek jeho výpovědí. Je samozřejmě úplně zmaten, ale nemůže za to. Je to velmi prostý člověk, z podprefektury odněkud u východních hranic. Když odesílal svůj sen, určitě ho nenapadlo, že se nakonec dostane do Tabir Serailu.

– A co je na tom snu tak důležitého?

Písař pokrčil rameny.

– Ani sám nevím. Na první pohled se zdá dosti obyčejný, ale musí na něm něco být, když mu přikládají takový význam.

—

– Neumím si představit, na co se ptají člověka, jemuž se zdál takový sen.

– Těžko říci. Já tomu také nerozumím. Chtějí na něm drobná upřesnění v nějakých nejasných bodech. On už je ale nedokáže podat. Sen se mu zdál už příliš dávno... A pak, po tolika dnech, co je zde zavřen, už neví nic. Z toho snu si určitě nic nepamatuje.

– Je takových případů hodně?

– Neřekl bych. Dva až tři ročně, víc ne. Jinak by lidé dostali strach a rozpakovali by se sny posílat.

– To jistě. A co s ním udělají teď?

– Budou ho vyslýchat dál, až... až... (Písař rozhodil ruce.) Sám nevím, dokdy.

– To je opravdu zvláštní, řekl Mark-Alem. Odesílání snů do Tabir Serailu tedy není bez následků. Jednoho krásného dne může člověk dostat dopis s pozváním, aby se dostavil...

—

Co vlastně znamenaly tyto separace? Na první pohled se zdály absurdní, nevysvětlitelné, ale takové určitě nebyly. Představovaly nepochybně jistý druh uvěznění. Ale proč? Je jisté, že v paměti zadrženého, jak předpokládal písař, nezůstalo ze snu nic. A to byl zřejmě hlavní důvod jeho věznění. Bylo třeba, aby svůj sen úplně zapomněl. Vyčerpávající výslechy ve dne v noci, nekonečné protokoly, hledání domnělých podrobností o některé z těchto vizí, které přirozeně nemohou nikdy být přesné, dokud se sen nerozdrobí a v paměti svého autora nakonec úplně nezanikne. Je to vlastně promývání mozku, pomyslil si Mark-Alem. Nebo odesnění, je-li možný podobný neologismus, podobně jako se říká přemístění jako opak umístění, nerozum jako opak rozumu. Čím déle na to myslel, tím více byl přesvědčen, že toto je jediné vysvětlení. Jednalo se tu zřejmě o probleskování podvratných myšlenek, které stát musel z toho či onoho důvodu izolovat, jako se izoluje mikrob moru, aby byl potom neutralizován.

—

Chodba byla liduprázdná. Mark-Alem pocítil náhle jakési uspokojení, že může jít tak sám tím rozlehlým prostorem, na jehož konci velké dveřní okno propouštělo zaprášenými skly jen šedavé světlo.

Mark-Alem došel až pod okno, zvedl hlavu, jako z hluboké jeskyně, k jeho světlému obdélníku a již chtěl zajít do ohybu chodby, když v něm v tom hluchoněmém prázdnu vznikl dojem, že slyší nějaké zvuky. Zastavil se a poslouchal. Vypadalo to jako kroky, které se stále blížily. Hlídači možná kontrolují, jsou-li zamčeny dveře, napadlo ho a chtěl odejít, ale zvuky ho zarazily. Byly již blíž a přicházely z přilehlé chodby. Mark-Alem se přitiskl ke stěně a čekal. Bože můj, vykřikl v duchu, když spatřil v ohybu několik mužů nesoucích na ramenou černou rakev. Nezpozorovali ho a zmizeli v boční chodbě. To je určitě ten člověk z provincie, co se mu zdál ten sen, řekl si, když se kroky ztratily v dálce. Rozhlédl se kolem sebe. Stál přesně tam, kde před několika dny viděl hlídače střežícího separace. Bože můj, pomyslil si, to nemůže být nikdo jiný než on!

Přeložila Hana Tomková.

Ismail Kadare (1936) je dosud nejznámější albánský spisovatel v zahraničí. Mezinárodní věhlas získal hned svým prvním románem Generál mrtvé armády (1963), přeloženým do řady světových jazyků (česky Odeon 1990). Tento román o vykopávání tělesných ostatků italských vojáků, padlých v Albánii za druhé světové války, však vyvolal nelibost albánské oficiální kritiky, která autorovi vytýkala přílišnou smířlivost k nepříteli.

Podobných postojů ke svým knihám se Ismail Kadare dočkal i později. Byl sice v zemi uznávaným autorem, dalo by se říci, že měl značně privilegované postavení, na druhé straně ale režim mnohé z jeho knih zakazoval, protože – ať už byly jejich náměty jakékoli a čerpaly z antiky, starší či novější historie nebo folkloru – vyjadřovaly dosti ostrou kritiku režimu, sice v alegoriích, ale přece jen srozumitelnou. Zakázány byly – naštěstí často až po svém vydání – kratší prózy Netvor (1965), líčící paralelně pád Tróje a současného města použitím lsti proti jejich obyvatelům, Palác snů (1981), ale i obsáhlé dílo Koncert na konci zimy (1988) o roztržce Albánie s Čínou, v němž jsou sice líčeny politické a stranické machinace v Číně, ale analogie s domácímí poměry byla evidentní. Kadare byl kritizován a v osmdesátých letech se dokonce obával i o svůj život. Tehdy (1984–86) napsal román Stín – o filmaři vysílaném do Francie sice bez dohledu, „stínu“, ale nuceném doma před úřady o svých pobytech vypovídat a o zemi, kde byl tak šťasten, se vyjadřovat s nenávistí. Kniha, tajně dopravená do Francie a uložená v bankovním trezoru, měla být vydána až po Kadareho případné smrti. Díky změněné situaci mohla bez problémů vyjít – v Paříži v roce 1994, avšak v Albánii až v roce 2003.

V současné době Ismail Kadare žije střídavě v Albánii a ve Francii, kam odešel v roce 1990, když zjistil, že Albánie se tehdy ani za nástupců Envera Hodži neotevírala demokratickému vývoji. Svou ústřední myšlenku – útlak jednotlivce státní mocí, manipulaci lidmi a jejich klamání – však sleduje dále. Tak v roce 1995 vydal román Pyramida – o stavbě, jejíž budování mělo sloužit k tomu, aby těžkou prací byla lidu odebírána energie, a tím i myšlenky na možnou svobodu. Zcela nealegorická je už jedna z jeho knih z posledních let, Život, hra a smrt Lula Mazreka (2002), v níž hlavní hrdina je při vojenské službě nucen sehrát úlohu mrtvého emigranta a nakonec, když se po letech soudí zločiny totality, je jako nepohodlný svědek zastřelen.

Ismail Kadare není tvůrcem jen jednoho ladění. Známe od něho například Kamennou kroniku (1971), půvabnou knihu vzpomínek na jeho dětství v rodné jihoalbánské Ďirokastře za druhé světové války, kde přes všechny válečné útrapy prožívá šťastné chvíle života. Prolínání těchto chvil, laskavé ironie a humoru s tragikou doby lze nalézt v řadě jeho děl. Dává zde probleskovat normálnímu životu i v nejtěžších dobách – a spíše pro sebe si nechává otázku, kdo všechno je vinen.

–ht–

galerie

Lásky na celý život se rodí z náhodných setkání. Mé setkání s architektem Ivanem Leo­nidovem bylo náhodné jak se patří. Dusná mračna, nebe se protrhne a stojatý vzduch začnou během okamžiku bičovat tlusté provazce vody – pro Moskvu typická letní situace. Člověk kouká, kde by se schoval, a já měl to štěstí, že jsem se v ten den ocitl přes ulici od Státního muzea architektury A. V. Šujeva. Plakát hlásil „Ivan Iljič Leonidov, architektonické návrhy – konstruktivismus 20.–30. let“.

Okouzlení pracemi Leonidova bylo bezprostřední. Než jsem stačil zaostřit na subtilní návrhy staveb, které přes zdánlivou matematickou přesnost a dokonale funkční vykonstruovanost budí dojem živých organismů – pavouk, kmen obrostlý choroši, vodoměrka – naprosto mě zmátl materiál, na kterém byly vyvedené. Rozpraskané dubové desky, zprohýbané překližky, červotočem prožraná prkna a prkénka vytržená zřejmě z nějaké staré skříně. Ocitl jsem se na výstavě jakýchsi zvláštních ikon, a to ve mně probudilo zvědavost.

Intuice mě tentokrát nezradila. Ivan Iljič Leonidov se narodil v roce 1902 na samotě nedaleko malé vsi Babino v tverské gubernii - v rodině hajného. Když povyrostl, rodiče ho dali do učení k místnímu ikonopisci. Proto malba na dřevo, zdánlivě tak neslučitelná s dobou futurismu, ocelových a skleněných paláců, v jejichž útrobách se měl zrodit nový sociální ideál. Na první pohled zaujala právě tato rozporuplnost. V době, kdy se začalo projevovat Leonidovovo mistrovství, tedy na počátku třicátých let, však ruský konstruktivismus prožíval těžkou krizi. Porevoluční avantgardní hnutí bylo obviněno z formalismu a svrchu diktovaná stalinská kulturní politika diktovala návrat ke klasické tradici – eklektické těžkopádnosti, zdobnosti a ornamentálnosti. Leonidov měl namále. Objevil se varovný pojem „leonidovština“ a z jeho návrhů se staly výstražné příklady. Ovšem i z raných staveb byla jen málokterá dovedena k realizaci. Architektův smysl pro materiál a přesnost konstrukce se naprosto rozcházel se stachanovským úsilím o rychlou nedbalou výstavbu měřenou počtem položených cihel. Zedníci byli v té době rychlejší než architekti.

Z kulturně politické bouře vyvázl Leonidov se zdravou kůží, ale na příště se z něj stal stavitel „papírových“ chrámů. Vrátil se k ikonopisectví a jeho světlá architektura se pomalu začala proměňovat v utopie a fantazie. Jeho oblíbenými knihami byly Utopie Thomase Mora a Krása forem v přírodě sepsaná zakladatelem ekologie, německým bio­logem Ernstem Haeckelem. Poslední léta svého života věnoval projektu Město slunce – cyklu kreseb a maleb na dřevo, v nichž, již zcela odpoután od myšlenky na jejich možnou realizaci, překročil hranici architektury směrem k volnému výtvarnému umění, k novodobému ikonopisectví. Ivan Leonidov zemřel 6. listopadu 1959.

Když jsem vyšel z muzea, přes roztrhané mraky se dralo slunce, všechno se lesklo – pro Moskvu typická letní situace.

Jan Machonin