Tvář zšílencova

Dosud nevydaný román Karla Miloty Hora z přelomu šedesátých a sedmdesátých let je formálně natolik rozrůzněný, že každá ukázka je velmi zavádějící. Včetně té naší.

Pláň

kdyby byla skála. černá kdyby byla, a pod tou skalou panák. panák uprchlík.

předjitřní skála se tyčí ve stínu, zvrásněná a rozervaná. záhyby, vyvýšeniny a prohlubiny… dolů se střásá slabý svit, luny to zář, zšílencova to tvář. ne: zář lampičky, kterou si zšílenec nese s sebou, aby mu po cestě nebylo tma. tam daleko, už za ním, jistě zase někdo tlumeně sténá. až se vzbudí, zavyje. věci spočívají v dobrém řádu.

ledovým křemencem je svět. černá skála a bílá sněžná pláň, jen lehce zvrásněná předjitřní pláň plížení, přískoků, poohlížení, poklusů, písmeno p potrhle pádí předjitřním parkem a z parku pryč, prudce pryč…až klopýtne, pevně zabezpečené okno, ale nezabezpečené dveře – je v tom logika? neležel tam snad básník? železná hlava v potu, neležel a neželel? cha! rozptýlil se v parku mlčenlivých strážných lamp, sám jak ten měsíc nahoře, konec zlého snu magorova: svítá!

hlava, ta dutina dole pod černou skalou pole, se zvolna vyplňuje a pracuje už jako nová, osvobozena po tom směšném útěku, bůhví, byl-li to útěk? co když si panákova hlava jen namlouvá, že by jí byli v odchodu bránili? co když všichni, doktor horn i körber-kerberos jsou smluveni a byli by jen rádi, aby ten pacient, tedy až potom, co se oči protrhnou a zablikají do příšeří a kalné záře, víčka sebou zaškubou a pak se ustálí… tedy aby potom ten nežádoucí a nijak nebezpečný pacient jára práskl do bot. nebo ne?

vzpomínka na onen bývalý redukovaný fenomenologický obzor: a hned nápad, přirozeně ne oběsit se jako jesenin, ještě na rouře od topení, to dá rozum, ale objeví se malůvka hory v pokoji blázince, prostý barvotisk. jenže hlava funguje perfektně: pod horou přece leží město a v něm robert – neměl by osvobozený panák navštívit roberta? áhh! zasténá z těžkého snu holanďan v koutě, tenkrát to byly bostony, nebo snad maraudery, co nalétly na wolfheze.

a šebestiánské hroty hvězd blednou vzteky a rudnou studem nad tou srágorou, ale vysoko, vysoko.

pomalu začíná hlava vládnout chaosu, ano, vládnout, nové osvobozující slovo: všechno se to skutečně děje, a co je skutečné, to se dá uchopit a není to už jen vymyšlený příběh kdesi pod neboží věčnou lampičkou, skládaný myslí ztracenou – příběh, to by bylo shánění blech do pytle, ukládání vody do koše, přelévání moře sítem… ale teď, teď to půjde, teď panák zasáhne sám do událostí! s finalitou, kompozicí a konfigurací do kompostu, do prdele, řekne si panák jára. všechno je mu nové, svěží a svobodné, ještě neví, že se cosi tiše a hrozivě opakuje, la furia? jdou po něm? chyba: po každém, jen po něm ne.

doktor van hoorn, totiž horn, by mohl být dost rozumný člověk, kdyby neblbnul a nenechával si vyprávět znova a znova zkazku o chlapovi, který byl básník, ale moc toho nenapsal ani nevytiskl, avšak zato trochu maloval, avšak zato dohromady nic nevystavoval. doktor van hoorn si myslí, že je to chaos zboření, který má nastolit jakýsi náhradní řád za ten vnější, šíleně posunutý: v něm obžalovaní pronášejí žaloby na sebe, prokurátor vynáší rozsudek, za kradmou obhajobu je rovnou basa… takže na svém místě je jen kat, který je na pevný bod přece jen málo. pevného kata mi dejte, a pohnu zeměkoulí! horn tu hypotézu vyslovil oble a vyhýbavě, protože přirozeně neví, kdy ten pološílený intelektuál vyletí mezi lidi a začne jim to hlásat s uvedením pramene. za to by mohl být jáchymov. doktor horn hovoří moudře, ale jakoby nezávazně. i tak možná riskuje, svědomí mu nedá, či který šlak. jak se asi zatváří, nevida panáka svého milého, srdce upřímného? fiakr… a za ním, panno pepinko!

kolem věže se vinula cestička, sníh neprošlapaný… série překážek mezi umělcem internovaným v blázinci a onou cestičkou, tato série se ukázala fiktivní, těsně před obvyklým ranním zmatkem to bylo všem fuk… a možná, možná jestli přece jen járu nechtěl někdo nechat běžet. chodba a tam žádný otlemený körber-kerberos. v krajním případě bacit… k smíchu, desperátské blbiny, a dál podle plánu. až teď tady: kvelb s civilním šatstvem, skříňové auto vyjelo s pedanterií úředníka. to by bylo, aby nepřijelo, řád musí být i ve cvokhauze. doktor van hoorn už možná pohřešuje svého umělce, jenž mu přirostl k srdci, má-li ovšem horn nějaké srdce. tenkrát ve wolfheze při útoku na arnhem ho to nezabilo, měl kliku: vůbec tam totiž nebyl.

panák měl taky kliku, anebo ho prostě nechali jít, je neškodná žížala z anekdoty o bláznovi a kosovi, a oni mají přeplněno. i tu detektivku s autem si mohl odpustit, mohl možná odejít branou. nebo že by byl nevěděl, kudy plotem? k smíchu. počínal si jako blázen. však i je. ale teď to půjde jinak.

to všechno bylo kdy.

teď se ale nad ním vzepjala strašná skála, černá a hrozivá: rozeklaný balvan, jakoby obrem odněkud přinesený. kam to došel? proč? panák se pohne a zkoumá: nic. ale co když ho přece jen pronásledují po stopách v bílé pláni? nedostanou ho! tvář zšílencova, luna bledá, nočním to hvozdem cestu hledá: peníze nemá, za robertem v téhle zimě nemůže jít pěšky a do své díry se také vrátit nemůže… ostatně co kdyby tam čekali? a stejně tam peníze nemá. jít si vypůjčit? to byl brzo zpátky u doktora van hoorna.

peníze si panák musí opatřit nějak jinak. („jinák“, řekl by havlíček.)

černá a děsivá rozervaná skála, bílá pláň, omrzlé metlice. trochu křoví sem tam, jen jako by… ke žlutým, bleděmodrým a narůžovělým útvarům na jitřní obloze se panák z podhledu sněhem vzdaluje, tak jako který.

 

Kompost aneb sympozium v Disneylandu

„A tato důminka není bez důvodu,“ pravil

měšťan dále, prst pozorně na nos položiv;

„nahlédnuv kdysi večer náhodou oknem do

světnice Matyášovy, viděl jsem jej

nesčíslnými bezživotnými podobami obklopena,

k nimžto až hrůza podivná slova mluvil.“

(Vocel)

Pročež kladem na tvou hrobku

věnec slávy z kozích bobků.

(Havlíček)

Sněhurka: Ladies and gentlemen… ehh, ehh… I de clare the conference open… meine Herren… razrešitě mně… ehh… ééhh… (Usne.)

Akademik N.: Je těžko najít výstižná slova a zhodnotit jimi váš nesmírný revoluční zásah do osudu všeho lidstva. Je to zřejmě proto, že jste vyzbrojen nejmocnějším nástrojem pravdivého poznání zákonitostí historického společenského procesu, že… (Usedne zpět na mísu.)

1. trpaslík: …qwhrmbrc huawá pzyůré! Mhr, fhužírg andrc: deačirá šůf axážbrnc Hudrb vatr Qwýmčňaurf, kldsvyá pzyůré, fwxincová pzyůré, prprlhucvyá pzyůré ua řzunc, bhá, řzuncvyá pzyůré? Ambltibrd. Hompuará bhá, prprl ua axážwrncbrnc mek… (Lokne si kyseliny solné.)

2. trpaslík: …Chči špívati o měště měšt, ž něhož by byla bež Štalina jen hištovičká vožvalina pod věnčem Libušiných hvěžd, špívám špěv mívu. Uličky štočené jak had, š věžemi na žulové hlavě še odvážejí ve Vltavě, nad ktevou pne še Pvažšký hvad, špívám špěv míru… (Pláče.)

3. trpaslík: …na malé výjimky se muž starší 60 let obvykle spokojí s jednou nebo nanejvýše dvěma ejakulacemi týdně, bez ohledu na počet příležitostí ke koitu nebo na míru žádostivosti jeho partnerky…

(Ohmatává Sněhurku.)

Kačer Donald (radostně kváká).

Sněhurka (probudí se): …ehh, ehh… let me object to this… éhh… report… éééh… I move that… éééuááhh… (Usne.)

4. trpaslík: …je tomu i s jinými zde skutečnostmi, jež, prošedše Jiráskovým tvůrčím očistným ohněm, jenž je zbavil nahodilostí, jsou skutečnější než sama skutečnost… (Mává cepem.)

5. trpaslík: …učí filosofie? Co rozděluje filosofy na materialisty a idealisty? Jaká spojitost existuje mezi třídním bojem ve společnosti a bojem materialismu a idealismu ve filosofii? Jaké jsou zvláštnosti převratu uskutečněného marxisty ve filosofii? Proč je důležité… (Polkne a vyplivne mikrofon.)

6. trpaslík: …setkalise přimuzice tímnášpříběh začíná nadružstevní veselici tralalala lalala vesjenaples pozvala… (Onanuje.)

7. trpaslík: …samozřejmě z vnějších i vnitřních, jakož i, i když snad poněkud, vůbec ne, nýbrž, protože nevidět všechny, ačkoliv zejména. Některé aspekty problému: kec, kanec, ranec, semenec, popelec a nakonec Japonec, ovšem proporcionálně a přiměřeně k. Kadlamadla hujajá!… (Šplhá na zeď.)

Kačer Donald (nadšeně kváká).

Sněhurka (probudí se): …éhh… I am of the same mind… the point I’m going to make is… úúhhh… ááhhh… now… éhhh… (Usne.)

Akademik N.: …vaše srdce je naplněno žhavou láskou k pracujícímu člověku, k lidovým masám, a že jste zájmy své veliké osobnosti plně ztotožnil se zájmy milionových mas imperialisty zmučených národů… (Usedne na mísu.)

1. trpaslík: …hrhuá pzyůré, Hudrb vatr Qwýmčňuarf, khlodnd šůf žbrnc huawá. Mhr, omčúrqwrh: kldsvyá, fwxincoyá, prlprlhucvyá, řzuncvyá… Kšunkmrc hompuará ua hržůbwoq, pzyůré rampac, bhá… (Lokne si Sidolu.)

2. trpaslík: …vítv, jenž kvouží na haldách, švál kfídlem š češkých dějin hvany, když lid ši vedl na Hvadčany Klementa Gottwalda, špívám špěv mívu… (Pláče a vzlyká stále víc.)

3. trpaslík: …rytmické kontrakce rektálního sfinkteru pouze u čtyř mužů starších 50 let, z toho u dvou po 50. roce věku, u jednoho po 60. roce věku a u jednoho muže (při ojedinělém pozorování) 74 let starého. Toto snížení mimovolního napětí rektálního sfinkteru může být projevem generalizovaného snížení fyziologické intenzity orgasmického procesu… (Ohmatává Sněhurku.)

Kačer Donald (radostně kváká).

Sněhurka (probudí se): …uááhh… the proposal is absolutely… ehh… I strongly object… úúúh… ehh… (Usne.)

4. trpaslík: …vším tím pak napojen, tvoří Jirásek sám i to, co mu prameny nedaly, ale co nutně k docelení obrazu potřeboval. Jsou to i některé jeho zde celé osoby, jež jsou úplně jím jen vytvořeny, jako i děje, události. I to jsou však v podstatě historické skutečnosti, zejména při velkém v tom Jiráskově umění, jak my je také přijímáme, takže čtenář často ani nerozezná, koho nebo co z toho čerpal Jirásek z psaných pramenů a koho nebo co si takto… (Mává dvěma cepy.)

5. trpaslík: …dialektický materialismus chápe povahu obecného a jeho spojení s jedinečným, zvláštním? K čemu může vést popírání vzájemné souvislosti nutnosti a nahodilosti? Čím se liší historický materialismus od ostatních společenských věd? V čem je metodologický význam pojmu společenské… (Žvýká mikrofon i s kabelem.)

6. trpaslík: …mnohépředtím dívkydámy snažilyse velice staršinovo srdcezmámit zaujmoutvněm pozice alesrdce dělostřelce tonesedí v hrudimělce tralalala lalala žádnémuho nevzala… (Usilovně onanuje.)

7. trpaslík: …rozdíl mezi věcí je rozdíl mezi ní, snad lze považovat za jasné, nebo případně? Ten, který, ta, která, to, které, ti, kteří, ty, které, a mnoho jiných variant, zejména též. Liba-li švegruše ujci? Ujec švegruši libec. Není-li, není. Je-li, je. A naopak. Juhů, juhů, ejchuchů, galánky!… (Pověsí se z okna.)

Kačer Donald (nadšeně kváká).

Sněhurka (probudí se): …ééhhh… éhhh… excellent, so much the better… just so… by all means… úúáááh… (Usne.)

Akademik N.: …otevřel lidstvu pohled do komunistické budoucnosti, nás naplňuje nesmírnou úctou a vděčností. Všechen pokrokový vědecký svět – a my s ním – vidí ve vás největšího koryfeje současné vědy. V této chvíli, kdy československá věda vstupuje na novou cestu uvědomělého spojení se svým lidem, aby mu pomohla pod vedením… (Usedne na mísu.)

(…)

1. trpaslík: …uhááág! Hambárdááá! Umbara ghwrcyuncx kvá! Lumsp pzyůré fhužírg? Krk! Řzunc, ua řzunc, ua řzunc! Řzuncvyá pzyůré omčúrqwrh! Kldsvyá pzyůré? Krk! Fwxincvyá pzyůré? Bhrkrk! Prlprlhucvyá pzyůré? Bhrk bhrkrk čundára! Mhr, hrhuá pzyůré? Hrhuá? Pzyůré rampac! Trndkwaylš, rampac! Řzuncvyá! Řzuncvyáááá! Hambárdáááááá! … (Vychlastá celou láhev barvy na razítka.)

2. trpaslík: …aby byl člověk dlouho živ, aby měl paštýf hojnošt mléka a vybám nevytekla feka v mé vešničče a kdekoliv, špívám špěv mívu. Ať tlampač ž Wall-Štveet vyváží dál švoje šmvtonošné škfeky, nevyšuší to naše feky! Špívám ši, štoje na štváži, špívám špěv mívu!… (Rozpláče se tak usedavě, že se pomočí.)

3. trpaslík: …úsilí při močení vždy urychluje ochabnutí penisu, protože při úplné erekci muž nemůže močit. Je-li na začátku močení ještě penis poněkud zduřelý (sekundární stadium ochabnutí), při ukončení aktu močení je obvykle dosaženo normální klidové velikosti… (Ohmatává Sněhurku.)

Kačer Donald (radostně kváká).

Sněhurka (probudí se): …ehh, well… ééhh… let’s us postpone the decision… úúáhh… let’s go on to… uhh… uhh… (Usne.)

4. trpaslík: …kapitolu, v níž Jirásek ukazuje probuzenský vliv ruského lidu na náš, Temnem zdeptaný lid. V době velikého ponížení a slabosti našeho lidu zjevil se zde, a opravdu přímo zde u nás, Suvorov se svou armádou, tehdy nejmocnější i také nejslavnější, pro své válečné činy, armádou nad veškeré druhé nefrancouzské armády… (Mává Suvorovem, ožralým jako husitský hejtman.)

5. trpaslík: …spolu souvisí proletářský internacionalismus a vlastenectví? Co je sociální revoluce, jaké jsou její základní rysy? Jak je v současné době potvrzována marxisticko-leninská teorie revoluce? Co je to společenské vědomí? V čem je podstata vzájemných vztahů společnosti a osobnosti v podmínkách socialismu? V čem je rozhodující úloha lidových mas v… (Polkne a vyplivne Sněhurku, aniž se tato probudí.)

6. trpaslík: …bylanoctak jasnáhvězdná jakouznájen vesnice vrozhovoru rychlestřezná okouzlila houfnice staršinuuž přešlapýcha onamluví onjenvzdychá tralalala lalala takmuuča rovala… (Onanuje až do omdlení.)

7. trpaslík: …přitom není nikterak, a už vůbec ne. Jsem čestný trpaslík, mnoho jsem prožil, ale věřte mi: má ňadra nejsou pokálena. Jsem čistý, jsem padlý jak bílý sníh. Eventuálně též i viceversa. Není ni kterak. A zejména už, to teprve ne. Kdo by, ten by ne. Kdo by ne, ten by ano, je jasno? Červený mraveneček mi vstupuje do ucha, mraveneček v modrých trenýrkách, a další z črna lesa táhnú pod českým praporem, v dlouhých hustých řadách. Kadlamadla juhůůůůůů! (Vrhne se z okna a zabije se.)

Kačer Donald: Kdéž sé béže béjévňécé, e zékéné jéhééé, préstéž éd béhé pémécé, é déféjté v ňéhééé…

Sněhurka (probudí se): …any abstentions?… carried unanimously… ééh… úúú­úh… by acclamation… áúáhh… eh… eh… (Usne.)

Všichni ostatní (nadšeně kvákají).

Akademik N.: Da! Da! Da! Dada! Dada!

 

Román Hora byl napsán, pokud vím, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jeho vydání bylo reálné teprve po roce 1989, ale Karel Milota i potom váhal. Nebyl si jist, jestli téma textu a jeho tón vlastně ještě někoho zajímá. Nebyl si jist ani stylem, založeným na konfrontaci příběhu s citacemi z dobového tisku a literatury; tyto pasáže odlišoval červeným písmem a různě těsně je s příběhem propojoval. Nakonec se rozhodl román přepracovat. Nová verze, pocházející z devadesátých let, zahrnuje prvních deset kapitol (rukopis původní verze této části není zachován). Změny se týkaly především stylu, který přechází výrazněji než v dalším, nepřepracovaném textu ve sžíravou burlesku, využívající někdy postupů, které autor uplatňoval ve své poezii.

Daniela Hodrová

Karel Milota (1937–2002, vlastním jménem Karel Hroch) byl český básník, prozaik a překladatel. Pracoval jako referent na Ředitelství silnic, vysokou školu mu bylo umožněno studovat až od roku 1964. Studoval bohemistiku a anglistiku, disertační práci napsal o experimentální literatuře. Od začátku šedesátých let publikoval poezii a kritické texty v časopisech (Kultura, Dialog, Plamen, Tvář, Orientace, Literární noviny aj.), překládal z ruštiny. Kromě zcenzurované Noci zrcadel (1981) mu knihy mohly vycházet až po Listopadu: Sud (1993), Ďáblův dům (1994), Antilogie aneb Protisloví (1995), Gregor (1999), celá Noc zrcadel (2005).

Román Hora vyjde v nakladatelství Fra.