Autor životopisu vždy čelí dilematu, jak pojímat své téma. Omezit se pouze na sledovanou osobnost? To hrozí zabřednutím do osobních banalit a vypadnutí z kontextu. Vnímat danou osobnost na pozadí širších souvislostí? Zde zase existuje nebezpečí, že se daná osobnost ztratí, její život bude jen svorníkem nadosobních dějů a procesů, pro jejichž úplné zmapování lze beztak najít mnohem lepší formu než něčí životopis.
Tyto otázky se objevují v případě knihy, která má jako první samostatně knižně zpracovat životopis Záviše Kalandry v souvislostech doby a širšího proudu, do nějž patřil (kulturní avantgardy), a navíc pro spíše populárně laděnou edici, která dává ne zcela dostatečný prostor.
Záviš Kalandra je poznamenán několikerým stínem. Jako jeden ze čtyř popravených v procesu s Miladou Horákovou je připomínán spíše do počtu, vzpomíná se především na popravenou političku. A jeho vlastní smrt zase zastínila jeho pozoruhodný život, zajímavý politický vývoj a inspirativní myšlení. Můžeme jen vítat knihu, která se tento stav alespoň snaží napravit, tak jako jsme mohli jen vítat podobné počiny – edice Kalandrových vlastních děl Intelektuál a revoluce (1994), Parmenidova filosofie (1996) a České pohanství (2002).
Záviš Kalandra byl až do roku 1936 dokonce člen komunistické strany, byť kritický. Politická aktivita a novinářská činnost v Rudém právu, Haló novinách a Tvorbě ale nevyčerpávala spektrum jeho zájmů a aktivit. Zabýval se filosofií, vedle marxistické zejména Parmenidem a Schopenhauerem. Spolupracoval se surrealisty, a ač se nestal jedním z nich, účastnil se jejich aktivit (zejména dodnes inspirativního sborníku Ani labuť ani lůna z máchovského roku 1936) a věnoval se i psychoanalýze a přehodnocení freudovského přístupu k výkladu snů.
Zároveň se zabýval i historií – vedle kritické interpretace českých a slovenských dějin 19. století nejvíce proslula jeho kniha České pohanství. V ní kritizoval převládající přístup ke starým pověstem a legendám: místo snahy oprostit je od slupky mytických, sakrálních a zázračných motivů („pověr“) a vyloupnout z nich „historické jádro“ prosazoval „mytologickou restituci“ – analýzu „bájného“ materiálu v jeho úplnosti. Výsledky jeho rozborů, které mimo jiné dělají ze svatého Václava pohanské božstvo, jsou jistě sporné, ale zároveň neobyčejně inspirativní.
Po neobnovení členství v KSČ zahájil Záviš Kalandra roku 1936 horlivou činnost, která kritizovala tuto stranu z radikálně levicových pozic. Vystoupil s kritikou bankrotu antifašistické politiky stalinistů, politiky ve Španělsku a represí vůči tamní „trockistické“ POUM a degenerace samotného SSSR. Zvlášť silně vyzněla jeho kritika moskevských procesů. Postupně se ale vyvíjel – po neúspěchu snah o vytvoření platformy nalevo od KSČ začal přispívat do Peroutkovy Přítomnosti, po válce pak do časopisů sociální demokracie a národních sociálů, které pro něj byly schůdnější alternativou než stalinistická podoba radikální levice.
Takového autora nemohl nechat na svobodě ani jeden totalitní režim jeho doby. Druhou světovou válku Kalandra strávil v nacistických koncentračních táborech. Roku 1949 byl zatčen, v procesu s Miladou Horákovou nad ním byl vyn esen rozsudek smrti a 27. června 1950 ukončila jeho život poprava.
Záměr knihy je chvályhodný – napsat první životopisnou studii o neprávem opomíjené všestranné osobnosti Záviše Kalandry a zároveň přispět k poznání české kulturní avantgardy, jejíž odkaz byl v minulém režimu ideologicky zkreslován a do jisté míry je to jeho osud i dnes (vzpomeňme jen na příspěvky k tématu od politologa Ladislava Cabady, které prozrazují, jak moc je pro některé dnešní ideology česká kulturní avantgarda horkým bramborem). Cíl knihy však patrně přesáhl její možnosti – studie, která by takto vytyčená témata pečlivě zmapovala a originálním způsobem zpracovala, by patrně výrazně přesáhla její rozsah. Před sebou máme vcelku sympatický populárně naučný text, který přináší základní informace z Kalandrova života a shrnuje jeho dílo (naneštěstí zdaleka ne všechno, například dosud nevydanou Skutečnost snu nám autor nepřiblížil, stejně jako spisek s dobově významným a dodnes aktuálním tématem Socialismus a antisemitismus).
O avantgardě se mnoho nového z knihy nedozvíme, zarazí také chybné přičtení textu Dosti Wolkera! Karlu Teigemu. Kapitole o české radikální levici velmi silně schází původní výzkum, protože dosavadní sekundární literatura (kniha Pavla Pečínky Pod rudou vlajkou proti KSČ) je spíše publicistická než historická. Naprosto nedostatečný prostor je věnován Kalandrovým kontaktům s Egonem Bondym (které byly jednou z mála přímých spojnic avantgardy s pozdějším undergroundem), přičemž zde autor především cituje shazující výrok o Bondym z Kalandrovy výpovědi u policie (aniž by se zamyslel nad jeho možnými taktickými motivy, například snahou imunizovat svého mladého přítele coby „blázna“). Zařazování životopisných pasáží mezi rozsáhlé líčení souvislostí naplno ukáže své meze po Kalandrově smrti. Namísto abychom se něco dozvěděli o reflexi Kalandrova díla, o tom, jak o něm psali básníci Bondy a Kolář, či o oživení zájmu o jeho dílo na konci šedesátých let, čteme rozsáhlý popis rehabilitací obětí padesátých let jako celku, ač jde o téma bezesporu zpracované vícekrát.
Boučkova kniha je sice bezesporu zajímavým čtením, na tematickou mezeru zející v české odborné literatuře však spíše upozornila, než aby ji zacelila.
Autor je redaktor časopisu A-kontra.
Jaroslav Bouček: 27. 6. 1950 – Poprava Záviše Kalandry. Česká kulturní avangarda a KSČ.
Havran, Praha 2006, 166 stran.