Báseň, 6:30 hod.

Půl sedmé ráno. Den si našepsoval

oblohu čirým azurem a přemítá

o vhodném výjevu, zatímco ovál

 

horizontu už vyvrhuje ze skryta

svých útrob těžce stravitelný pecen

horkého slunce. Pod okny zas procitá

 

to hnízdo zvuků – dvůr. Ven z jeho klece

vyletují: šum stromů, hlasy, kusy vět,

i vrkot holubů a aut. Vše měkce

 

mísí vzduch, v němž i prach se umí rozechvět

a zatřpytět jak slída. Alchymie

krátkého trvání. Tvůj pozlacený ret

 

na čele Adamově, jenž spí. (Prý je

po mně, ač po pravdě teď bývá přede mnou.)

Ty taky spíš. Jen ve mně něco vyje,

 

ožívá. Možná za trest, možná odměnou.

V ospalé hlavě nad papírem zvoní,

báseň si právě hledá duši spřízněnou.

 

Už dlouho neslyšel jsem tyhle tóny.

Tak dlouho, že teď nevím, zda mi scházelo

to prázdno před básní, anebo po ní.