Tyto dny v Pešti

Marlowe: The Jew of Malta. Byl současníkem Shakespearovým a je docela možné, že mu propůjčil námět dramatu Kupec benátský.

Jak žije Žid v představách anglického spisovatele šestnáctého století? Ta četba je v těchto dnech zajímavá. Marlowův Žid jako by vystoupil ze stránek Stürmeru: je chamtivý, nenasytný, krvelačný, úskočný, věrolomný, zbabělý a sentimentální. Je to takový Žid Süss, ten maltský Žid – kdyby tu hru hráli dnes, měla by úspěch. Odkud to věčné nedorozumění? A jakou má zde vinu literatura? Jako odvěké postavy loutkového divadla, Bohatýr Jan, Smrtka a Kašpárek, nebo v commedii dell´arte Tchyně, Lakomec, Paroháč, naivní a slaboduchý Sluha, tak žije v rekvizitárně literatury i Žid. Byla to věčná postava, s pejzy, s krvelačností, lichvou a křivopřísežnictvím v kapse kaftanu a na rtech s kletbami hanobícími křesťany. Kdykoliv se spisovatel octl v úzkých, sáhl po tomto námětu, po této postavě, jako sahal po Tchyni nebo po Lakomci.

Pohledy lidí na pešťských ulicích: ten ještě žije? A proč, jakým právem?... Jejich zrak, sluch a čich fungují s mimořádnou ostražitostí. Mají nový sluch, slídivý pohled. Lovecký pes takhle staví zvěř, větří kořist.

Musím román dokončit, každá výmluva je marná.

X. byl deportován do Polska. Vrchní župan, kterého jsem žádal v dopise, aby neodváželi šestasedmdesátiletého člověka, aby jej ponechali v ghettu, mi odpověděl několikařádkovým zamítnutím. Napsal mi, že on nic nezmůže. Ale když nic nezmůže, proč neodstoupí?

V každém vagonu jelo osmdesát lidí, s dvěma kbelíky vody. Úmrtnost během cesty se blíží dvaceti procentům. Jeden vagon putoval z Velkého Varadína do Košic šest dní. Ve vagonech, určených pro čtyřicet lidí nebo šest koní, těch osmdesát lidí nemůže ležet ani sedět.

Anglosasové zahájili invazi ve Francii.

Z města L. odvezli židovského lékaře do pracovního tábora, jeho pětileté dítě spolu s obyvateli ghetta ve vagonu do Polska; ale ordinace zůstala na svém místě. Byl to můj spolužák. Ordinaci si zařídil moderně, měl tam rentgenový přístroj a elektrokardiograf. To je na venkově vzácnost. O ordinaci, rentgenový přístroj a vybavení soupeřili dva: místní úřední lékař a jistý internista. Lupiči se nemohli dohodnout. Ze sporu vzešla kavalírská aférka, souboj.

Protože my jsme kavalírský národ, džentlmeni, maucta.

Jeden říká: musím to přežít, je to všechno příliš podlé, nemá smysl přijít kvůli tomu o život. Druhý: musím to přežít, protože jsem zvědavý, chci vidět, jak to dopadne. Třetí: musím to přežít, protože ještě mám co na práci, atd. Nikdo z nich neřekne pravdu, že žít je někdy málem tak dobré, jako může být asi dobré být mrtvý a nevědomý.

Z této války, která je úděsnější, než si to kdo kdy uměl představit, toho nakonec každý unese víc, než si kdy uměl představit.

V sobotu ve dvanáct v noci byly zamčeny domy v budapešťském ghettu. V těch strašlivých hromadných ubytovnách žije víc než dvě stě tisíc lidí, kteří čekají, až budou ve vagonech deportováni do táborů v Polsku. Návštěvy jsou tam už zakázány.

Toto masové neštěstí nepřišlo nečekaně; a přesto nikdo doopravdy nevěřil, že by se mohlo dostavit. Jeho rozsah a význam pro lidstvo nedovedeme v této chvíli ani pochopit. Každý den, který prožívám, je jednou z nejzrůdnějších kapitol maďarských dějin. A už nelpím na životě. Je ve mně naprostá lhostejnost a odhodlání přijmout všechno, co mi osud může ještě přinést.

Ne, pomsta nic nespraví. Ale sama o sobě je úplná a dokonalá, jako bouře, jako povodeň. Bez ní neexistuje dokonaný lidský čin.

A přesto spisovatel nemá nikdy hlásat pomstu. Má mít pro lidi pochopení a snést všechno, co plyne z lidské přirozenosti.

Vedle velkých lupičů jsou skoro odpornější malí zbabělci, kteří v tomto požáru s poťouchlým úsměvem a zbabělými obavami zachraňují stříbrné lžičky.

Tyto dny v Pešti, uprostřed poplachů a bombardování, ve čtyřicetistupňových vedrech, v naprosté marnosti; setkání s lidmi, kteří už vědí, že životní styl přestal spojovat přátele a rozdělovat nepřátele; a všechno se chvěje v bleděmodrém červencovém slunci, jako fata morgána. Ráno v osm se projdu po budínské Hlavní ulici; v jednom espresu si dám kávu, přečtu si lživé a hrůzostrašné zprávy v jedněch novinách; v prázdném bytě se vykoupu, namátkou vezmu z police jednu knihu, čtu do oběda... ó, ty knihy! Pět tisíc knih, pět tisíc vzpomínek, soubojů, diskusí, usmíření, slastí, úlev – co s tím mám ještě společného? S tímhle bytem? S tou prací, s níž a pro niž jsem tady žil, po šestnáct let? V poledne vstoupím bezcílně do jakéhosi kostela, stojím v koutě; kam mám jít? Po Alžbětině mostě přecpanou tramvají, mezi lidmi se žlutou hvězdou; kodrcáme se uprostřed mostu, když se ozve siréna; nazdařbůh sejdu pod most; odtud mě vyženou; ve sklepě jednoho činžáku potkám svého lékaře, který by se rád dostal na seznam vystěhovalců do Švédska.

Po náletu v hloubi prázdné staré kavárny, skoro sám ve velké místnosti, v lóži. Tady vysedával Kosztolányi, Karinthy, Surányi, kdy? Včera. Kde jsou? Nikde. A to celé, maďarská literatura? Několik obskurních plátků v ulicích, bláboly několika diletantů ve výlohách knihkupectví. Moji přátelé jsou v cizině anebo v internačních táborech či ve vagonech, které je vezou do plynových komor, pokud jsou Židé, anebo v hluboké, utajované, vyděšené, plaché samotě, pokud jsou křesťané. Země se nachází v předpeklí. Tak sedím, předstíraje čtení, celé hodiny v kavárenské lóži, a najednou pochopím: takhle se žít nedá! A nelze se s tím smířit: ať už mi další život připraví jakékoliv podmínky, musím ze všech sil a veškerou svou vůlí pracovat; do šuplíku, dlouho, po léta; ale pracovat, ani ne tak pro práci samu, ani ne pro svou zemi či pro ochromeného evropského člověka, jen pracovat, jako tonoucí dělá tempa ještě i tehdy, když už má oči zamžené, paže ochablé a nedohlédne na břeh...

Maďarsko je obětí falešné úcty k autoritě. Tady se vždy ctila každá uměle nafouklá autorita a byl podezřelý každý, kdo se opovážil hlásat, že neexistuje jiná autorita než autorita rozumu, talentu, kvality a velkorysého charakteru.

Podlost nějakého člověka většinou nevyjde najevo z věty hlavní, ale z věty vedlejší: z vedlejší věty odpovědi, jíž odpovídá na otázku doby.

Básníka X. požádali, aby podepsal žádost, která se přimlouvá za to, aby B., jeho někdejšího mecenáše – jenž je teď nucen nosit žlutou hvězdu se všemi z toho plynoucími důsledky – ponechali v jeho bytě. X. odmítá žádost podepsat, odvolává se na bizarní situaci, v níž žije; to je mimochodem určité stanovisko. A pak řekne: „Ale rád pozvu B. na oběd.“

Tedy před popravou, které není ochoten zabránit, ho s maďarskou srdečností rád uvítá za spuštěnými žaluziemi na talíř guláše.

Co můžou ještě říct? Že takoví jsme byli a jsme; a že jsme takoví proto a proto. Že jsme byli kdysi i jiní; a jestli se ještě někdy dostaneme z pekla na světlo boží, snad budeme jiní. Co se tady odehrávalo po pětadvacet let? Zájmové sdružení na ochranu feudálních velkostatků po pětadvacet let prodlužovalo pod záminkou Trianonu existenci zřízení, které více či méně subtilním terorem potlačovalo, vystrnadilo všechno, co bylo úsilím o kvalitu. Každý, koho bylo možno právem podezírat, že mu jde o kvalitu, byl Žid nebo podezřelý, že je Žid, nebo ženatý se Židovkou nebo dekadentní anglofil či frankofil, svobodný zednář a komunista. Zájmové sdružení nechtělo kvalitu; z Kluže a Košic bylo slyšet křik, že tady se nesmí nic změnit, a nikdo nesměl říct, že Kluž a Košice je možno získat zpátky jedině tak, že doma vybudujeme Maďarsko takových kvalit, aby bylo přitažlivé jak pro národy okolních zemí, tak pro odtržené Maďary. Češi, Srbové a Rumuni se spěchali pochlubit světu každým svým spisovatelem, malířem a sochařem, nadšeně předváděli své talenty. Na našich vyslanectvích přijímali vandrujícího maďarského spisovatele, umělce, intelektuála, který zaklepal na dveře, asi tak, jako přijímá šafář podruha, předvolaného k raportu.

Přeložila Ester Sládková.