…přes džungli do tábora položeného vysoko v kolumbijských horách si kamera z nových rekrutů vybírá jedenadvacetiletou dívku Isabelu. Opustila rodinu, přítele, práci a studia na univerzitě, aby se stala jednou z bojovnic organizace, která je po celém světě vedena na seznamu teroristických skupin. Z pohledu členů FARC a utlačovaných Kolumbijců je však poslední možností, jak se bránit tyranii kolumbijské vlády oligarchů a jejím speciálním jednotkám, které likvidují všechny vládní odpůrce. Z dopisů, které Isabela píše rodině – a polohlasem prozrazuje jejich obsah skrze kameru i nám –, vyplývá, že její rozhodnutí přidat se k FARC nebylo militantním fanatickým gestem, ale spíš otázkou přežití. Isabelina umírněnost a klidná povaha v ničem neodpovídají zaběhnutým představám o rebelantských politických nebo dokonce teroristických skupinách. Když Isabela mluví o povinnosti k vlasti, své rodině a přátelům, můžeme v její intonaci poznat ideologickou frazeologii, ale tyto scény nepoukazují na vnitřní prožívání marxistických hesel, jako spíše na podporu vlastního sebevědomí, které bude brzy zkoušeno v boji. Na festivalu Jeden svět, kde jsme mohli Poulsenův snímek vidět, bylo ke srovnání mnoho dalších filmů, jež se dotýkaly odpůrných skupin, ale také státních armádních útvarů s neméně tvrdou disciplínou, postavenou na ideologické manipulaci vojáků. Atmosféra v guerillovém táboře dokonce působí mnohem uvolněněji, než jak jsme zvyklí vídat v amerických filmech z armádního prostředí. Isabela se musí naučit ovládat zbraně, přijmout marxistickou ideologii organizace a osvojit si vojenskou disciplínu, což jí dělá největší problémy. Když neuposlechne rozkaz a místo povolených dvaceti minut se koupe hodinu, nečeká ji však ponižující trest, nýbrž domluva. Způsob, jakým jsou tu noví vojáci vychováváni, se podobá spíš „letnímu táboru“ a každý tu nachází i nové přátele. Válka jako by byla daleko, ale přesto si všichni nováčci začínají klást otázky, zda budou schopni v danou chvíli zabít. Když vidíme, jak mladí vojáci FARC cvičí s dřevěnými atrapami zbraní a mnozí velitelé mají problém s udržením disciplíny, začínáme pochybovat o výkonnosti této armády nebo se nám vloudí zpochybňující myšlenka, zda to, co vidíme, je skutečný výcvik, nebo jen divadlo pro cizí novináře. Pro diváka je zajímavé a zároveň ošidné rozvažovat, jestli se přikloní k medii běžně prezentovanému obrazu podobných skupin, o nichž slýchá v souvislosti s podporou drogového trhu či politicky motivovaných únosů, anebo uvěří-li Poulsenovu dokumentu. Přestože se zdá mírnost nároků na nové vojáky málo pravděpodobná (největší zkouškou, jaké byla Isabela před kamerou vystavena, bylo podříznutí hrdla krávy mačetou, aby se mohli lidé v táboře najíst), tři měsíce, které Frank Piasecki Poulsen se svým asistentem strávili v guerillovém táboře, mluví pro to, že praxe je skutečně taková a že se během této poměrně dlouhé doby dokumentaristé nesetkali s ničím, co by poukazovalo na cenzuru a předstírání.
Když kamera opouští Isabelu a ostatní její přátele, kteří jdou do své první reálné akce, zachvějeme se představou, co s nimi bude, jak asi dlouho přežijí, když jejich výcvik byl jistě mnohem méně náročný než jejich protivníků – profesionálních a dobře vyzbrojených vládních gard. Poulsenovi se navzdory pověsti guerillových „teroristických“ hnutí daří vyvolat v divákovi spřízněné emoce s jejich členy, a přispívá tak k dekonstrukci západního obrazu teroristy, fanatického a nebezpečného monstra.
Autorka studuje filmovou vědu na FF UK.
