Česká média a globalizace vlastnictví

Ať už si pod pojmem globalizace představujeme cokoli – a ve zhruba dvacetileté historii tohoto pojmu v sociálních vědách se objevilo vskutku nemalé množství jeho významů –, komunikační média v těchto koncepcích hrají vždy podstatnou roli, ať již jako indikátory, anebo přímo determinanty globalizačních procesů.

Média nepochybně přispívají k čím dál rychlejšímu a intenzivnějšímu propojování světa (implozi, jak říká Marshall McLuhan), a to jednak na úrovni globálního povědomí, zvyšujícího se skrze celosvětovou výměnu informací a prezentaci množství „globálních událostí“, jako jsou mistrovství světa ve fotbale, olympijské hry, smrt princezny Diany či pohřeb papeže Jana Pavla II., a pak i na úrovni ekonomických struktur, prostřednictvím mezinárodního mediálního trhu a rostoucího vlivu obřích mediálních korporací s majetkovými podíly v médiích napříč různými kontinenty.

I česká mediální scéna je součástí procesu internacionalizace mediálního průmyslu. Většina subjektů dominujících zdejšímu mediálnímu trhu je v současnosti kontrolována zahraničními majiteli. Evropská novinářská federace před několika lety vydala zprávu, podle které je v mediálním sektoru České republiky soustředěno druhé největší množství zahraničních investic ze všech zemí střední a východní Evropy (na prvním místě bylo Polsko). Přítomnost zahraničních majitelů je bezesporu nejviditelnější na novinovém a časopiseckém trhu, kde se jejich podíl na celkovém nákladu blíží devadesáti procentům. Ve středoevropském kontextu to není žádná výjimka – podobná situa­ce je například v Polsku či Maďarsku, kde je zahraničními majiteli kontrolováno okolo osmdesáti procent tamějšího tisku.

Také televizní trh má výrazně mezinárodní charakter, zejména poté, co televizi Nova loni opětovně získala americká společnost CME a skandinávský koncern Modern Times Group letos v lednu zakoupil padesátiprocentní podíl v televizi Prima.

Podobná situace je i na rozhlasovém trhu, kde všechny tři celoplošné komerční stanice, největší síť lokálních rádií i nejvýznamnější mediální zastupitelství (sales house) vlastnicky kontrolují zahraniční subjekty. Silné zastoupení mezinárodních vlastníků vykazuje i zdejší hudební či knižní trh.

Konstatování těchto fakt vyvolává logické otázky – jaké důsledky má proces internacio­nalizace české mediální scény pro samotná média? Jak se odráží v jejich formě, struktuře a obsahu?

Hledání odpovědí, zvláště pak na „politicky ožehavou“ otázku mediálního obsahu, se naneštěstí pohybuje mnohem více v teoretické než empirické rovině. Skutečné výzkumy cíleně se zabývající vlivem zahraničních vlastníků na česká média totiž u nás doposud chybějí. Otevírá se tak prostor spekulacím a nepodloženým hypotézám, ně­kdy sklouzávajícím k laciné, nacionalisticky motivované argumentaci. Ta je patrná například u historika Bořivoje Čelovského, který se ve své (jinak faktograficky užitečné a vzhledem k tématu u nás prozatím ojedinělé) publikaci Konec českého tisku (2002) netají antiněmeckým resentimentem, s nímž komentuje výraznou přítomnost německých vydavatelů na českém novinovém i časopiseckém trhu. Věrohodnou oporu pro své obavy, že v důsledku toho může docházet k plíživé „germanizaci“ českého národa, nicméně nenabízí.

Taková obava je ostatně založena na chybné premise. Primárním cílem zahraničních investorů – německé nevyjímaje – je maximalizace tržního podílu (zisku), tedy prosazování vlastních komerčních zájmů, nikoli zájmů svého domovského státu či národa, což je navíc spojení, které se v době globalizující se ekonomiky a postupujícího vyvazování kapitálových toků ze struktur národního státu ukazuje být stále méně relevantní.

Potenciální rizika spojená s působením nadnárodních korporací na českém mediálním trhu je tak třeba hledat jinde. Západní mediologové – vedle obligátní kritiky narůstajícího sklonu médií k bulvarizaci, senzacechtivosti, formátové homogenizaci či zezábavňování zpravodajství – upozorňují zejména na problém koncentrace trhu, ke které v důsledku vstupu zahraničního investora se silným kapitálovým a produkčním zázemím často dochází. To vede k negativním efektům, jako je ztížení vstupu dalších hráčů na trh, diktování cen, zmenšování názorové, resp. tematické plurality či omezení možností přístupu alternativních hlasů a kulturních forem do veřejného prostoru. Domácím příkladem může být alarmující koncentrace regionálního denního tisku, na kterou Čelovský ve zmiňované práci upozorňuje. Faktu, že všechny regionální deníky jsou dnes v České republice vydávány jediným majitelem (který patří do skupiny německého koncernu Passauer Neue Presse), se podivují už i zahraniční komentátoři a novinářské organizace.

Kromě zmiňované vysoké horizontální koncentrace, tedy slučování vydavatelství v rámci jednoho sektoru, existuje na trhu tiskovin u nás také znepokojivá míra koncentrace vertikální, v níž hrají rozhodující roli rovněž zahraniční subjekty a která se týká vlastnického propojování produkce a distribuce tisku. Dvě klíčové distribuční společnosti na trhu, První novinovou společnost (nástupkyni předlistopadové Poštovní novinové společnosti) a firmu Mediaprint & Kapa Pressegrosso kontrolují dominantní vydavatelé tištěných periodik. Vzhledem k tomu, že PNS ovládá více než tři čtvrtiny trhu, přiklání se řada pozorovatelů k názoru, že i v této oblasti hrozí nebezpečí vzniku monopolu, pokud již fakticky nenastal.

Přestože vliv zahraničních vlastníků na politickou inklinaci českých médií dosud nebyl empiricky testován, neměl by být a priori ignorován. Často citovaným příkladem toho, že globální vlastníci mají vedle čistě komerčních zájmů i zájmy politické, které se do obsahu jimi kontrolovaných médií očividně promítají, je Rupert Murdoch, většinový vlastník a předseda jedné z největších světových mediálních společností News Corp. Jakkoli sám prohlašuje, že do redakční politiky svých médií nijak nezasahuje, novinové tituly a televizní stanice z jeho „stáje“ systematicky vykazují jisté názorové sklony (například obecně euroskeptické, protifrancouzské, proizraelské a proamerické postoje), které nemohou být dílem pouhé shody okolností. To dokazuje kupříkladu analýza, podle níž před zahájením vojenských operací v Iráku úvodníky všech 175 Murdochových deníků podporovaly válečnou politiku americké vlády.

Murdochovo mediální impérium k nám sice ještě nedorazilo, může se tu ale objevit jiná nadnárodní korporace, jejíž majitelé budou vykazovat obdobnou snahu ovlivňovat domácí politickou scénu, aniž by přitom pociťovali zodpovědnost, která – tedy alespoň teoreticky – vyvěrá z chápání médií jako nástrojů sloužících komunikačním potřebám veřejnosti.

Autor působí jako odborný asistent na katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU.