O rozsáhlé pražské výstavě Art brut – Sbírka abcd (art brut connaissance et diffusion) hovoříme s jednou z kurátorek, Terezií Zemánkovou. Téma pokračuje na stranách 8 a 9.
Co je art brut? Vejde se jeho definice do uměnovědného interpretačního aparátu?
Art brut se ze své podstaty historii umění a jejímu klasifikačnímu aparátu poněkud vymyká. Autoři, které pod art brut zahrnujeme, se a priori nesnaží vytvářet umělecká díla. Tvoří, protože je k tomu žene jakýsi instinkt sebezáchovy – je to jejich nutkavá životní potřeba. Až na výjimky jsou nedotčeni výtvarným vzděláním, nevztahují se k žádným směrům, stylům či módním proudům. Jejich tvorba je spontánní a originální, vychází přímo z jejich podvědomí a je úzce spojena s jejich osobními mytologiemi.
Používají i jedinečné techniky. Pracují s materiály, které mají po ruce, bez ohledu na jejich tradiční využití. Aloďse zapojovala do svých kreseb zubní pastu, nalepovala do nich obaly od bonbónů a výstřižky z novin; Anna Zemánková podmalovávala některé své pastely kuchyňským olejem a aplikovala do nich galanterní ozdoby; Jeanne Tripierová malovala lakem na nehty a ředěnými farmaceutickými produkty; v kresbách Luboše Plného se objevují stopy jeho krve. Stejně živelně jako materiály používají tito tvůrci i prvky řekněme z obecné kultury. Vytrhávají je z původního kontextu a zasazují do nového, který dává smysl jen v rámci jejich osobního systému myšlení. Svastika, srp a kladivo či znak dolaru mají u Janka Domšiče zcela jiný význam, než jaký je jim obecně přisuzován. Postavy dívenek okopírované z dobových novin se v pojetí Henryho Dargera stávají aktérkami nekonečného dobrodružství statečných Vivian girls, které za pomoci kapitána Dargera bojují s armádou zlých dospělých. Japonské písmo se v rukou negramotného Kuniza Matsumota mění v jakousi osobní rytmickou kaligrafii… Art brut se vymyká kategoriím našeho kauzálního myšlení, našemu systému klasifikace, překračuje hranice naší vědomé zkušenosti, bourá estetické předsudky a zároveň dráždí naši archetypální paměť.
Co vás k tomuto umění přivedlo?
Setkání to bylo zcela přirozené. Tvorba mé babičky Anny Zemánkové se stala součástí významných světových kolekcí art brut, takže jsem od dětství byla obklopena spoustou katalogů vztahujících se k tomuto tématu. Nyní pracuji na disertační práci o art brut na katedře kulturologie v Praze a na Sorbonně v Paříži. Tam jsem navázala spolupráci s majitelem Sbírky abcd Brunem Decharmem a s teoretičkou Barbarou Šafářovou, předsedkyní pařížské asociace abcd. Roku 2002 jsme s Ivanou Brádkovou, Martinem Kuškou, Pavlem Hájkem a Věrou Piskáčkovou založili pobočku abcd v Praze.
Čím je výjimečná Decharmova sbírka, kterou nyní prezentuje Galerie hlavního města Prahy?
Sbírka abcd patří k největším světovým kolekcím art brut. Zahrnuje na dva tisíce děl od více než dvou set autorů z celého světa, včetně „klasiků“, jako jsou Aloďse, Henry Darger, Adolf Wölfli, Augustin Lesage, Martin Ramirez atd., ale i nové objevy z této sféry: práce Zdeňka Koška, Luboše Plného, Miloslavy Ratzingerové, Kuniza Matsumota, Chiyuki Sakagami, George Widenera a dalších. V Domě U Kamenného zvonu je vystaven reprezentativní výběr asi tří set exponátů od stovky autorů.
Jaká je koncepce výstavy?
Společně s Barbarou Šafářovou jsme se chtěly vyhnout koncepci, která se automaticky nabízí a která by tvůrce dělila na duševně nemocné, spiritistická média a ostatní. Rozhodly jsme se nabídnout divákům náš subjektivní pohled, který vymezuje tři témata, jež art brut prolínají a nám připadají stěžejní. Kapitola Paralelní světy zahrnuje autory, kteří si prostřednictvím tvorby konstruují nové světy, nahrazující skutečnost, jež se jim stala neuchopitelnou. Fungují na bázi jejich osobních mytologií, v nichž se mohou stylizovat do rolí vládců – někdy celého vesmíru, někdy světa, ale především vlastních osudů. Kapitola Proměny těla se snaží zmapovat tvorbu autorů, kteří intenzivně reflektují svou, mnohdy bolestně prožívanou tělesnost a její finalitu. Tvůrčím gestem se potvrzují ve své existenci, což je podmínkou pro jejich duševní přežití. Poslední oddíl Vnitřní hlasy zahrnuje díla tvůrců, kteří se často ani nepovažují za jejich autory. Tvoří na popud hlasů, které je nezávisle na jejich vůli oslovují a vedou. Jedná se především o tvorbu spiritistických médií, jež – dočasně – dobrovolně opouštějí pozici subjektu a v tušení existence „jiných světů“ se vydávají vstříc impulsům, které odtud přicházejí. Všechny tři kategorie jsou skrz naskrz prostupné a mnoho tvůrců je možné zahrnout pod více kapitol. Jejich stanovením jsme chtěly nabídnout jeden z mnoha možných pohledů na art brut, inspirovat k zamyšlení a tak trochu k napínavému pátrání po principech tvorby.
Máte své favorizované autory?
Je asi přirozené, že mě nejvíc fascinují díla, jejichž autory jsem poznala a kteří mě do své tvorby osobně zasvětili. Kromě mé babičky je to velký šaman Zdeněk Košek. Strávila jsem s ním mnoho času nad jeho meteorologickými obrazci, jejichž prostřednictvím ovlivňoval počasí. Luboš Plný mě zase nechal nahlédnout do systému svých „anatomických autoportrétů“. Vedle nich jsou to Janko Domšič, Jeanne Tripierová, Judith Scottová, Aloďse, Jaime Fernandes, Martin Ramirez, Ikuyo Sakamoto… Jejich díla mají jakousi zvláštní vibraci, která útočí právě na mne. Jiného budou přitahovat díla jiných autorů. Právě ona tajemná síla, jejíž původ a princip se nám nikdy nepodaří zcela rozluštit, je podle mě zdrojem fascinace díly art brut.
Na vernisáži bylo řečeno, že sběratel má nějaké úmysly, jak se sbírkou art brut naložit. Jaké přesně?
Výstava by měla být prvním krokem k realizaci velkorysého projektu Muzea art brut ze Sbírky abcd v Praze. Bruno Decharme považuje Prahu za skutečné centrum Evropy, jehož potenciál ještě není využit. Plánované muzeum nemá ve střední Evropě obdoby. Právě o tomto projektu jednáme s představiteli magistrátu a hledáme soukromé sponzory. Není to jednoduché – se žádostí o podporu výstavy jsme oslovili desítky firem, a většinou se na nás dívali jako na blázny. O to více si vážíme vstřícného přístupu vedení společností Metrostav a AXA Assistance CZ, které vznik výstavy umožnily. To, že česká média odmítají uvádět jména filantropů, kteří nezištně podporují podobné projekty, mi připadá pro kulturu velmi ohrožující. Jak pak můžeme očekávat, že se budou soukromé firmy hrnout do něčeho tak zoufale nevýdělečného, když ani není šance jim veřejně poděkovat?