Antiglobalizační hnutí je obvykle ztotožňováno s demonstracemi odpůrců ekonomické globalizace a s obleženými kongresovými centry, v nichž zasedají delegáti jednání mezinárodních finančních institucí a mezivládních organizací, především pak Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Světové obchodní organizace. Sama nálepka antiglobalizační hnutí je ale produktem amerických médií, k níž většina aktérů hnutí od počátku vyjadřovala neskrývaný odpor.
Hnutí proti ekonomické globalizaci od svého počátku bylo a stále zůstává hnutím proti neoliberalismu a jím podporovanému neregulovanému kapitalismu. Aktéři hnutí proto před antiglobalizační nálepkou dávají přednost označení antikapitalistické hnutí, hnutí za globální sociální spravedlnost nebo „hnutí hnutí“. Poslední pojem má zachytit jeden podstatný rys antiglobalizačního směřování. Totiž, že se nejedná o homogenní uskupení, ale o široký proud organizací, jednotlivců a jejich sítí, které se v mnoha ohledech podstatně liší, sjednocuje je však odpor proti světu, v němž mají hlavní slovo transnacionální korporace, finanční kapitál a úředníci mezinárodních finančních organizací. Největší segment hnutí namísto antiglobalizace hovoří o alterglobalizaci (z francouzského altermondialisme). Zdůrazňuje tak, že jeho cílem není zvrácení globalizace, ale doplnění ekonomické globalizace také globalizací lidských práv a demokracie. Těmto silám tedy nejde o zrušení globalizace, ale o jinou globalizaci. To odráží také dnes asi nejznámější slogan hnutí: Another world is possible! V souvislosti s přípravou invaze USA a jejich spojenců do Iráku získal v rámci hnutí vedle protikapitalistického boje na důležitosti protimilitaristický a protiválečný program. Válka v Iráku a obecně americké angažmá na Blízkém východě jsou přitom řadou aktérů hnutí pokládány za pouhý projev nadvlády kapitálu, kterému jde o získání kontroly nad tamními ropnými rezervami.
Za symbolický počátek hnutí je považována spektakulární mobilizace u příležitosti třetí ministerské konference Světové obchodní organizace v americkém Seattlu v roce 1999. Tehdy se protiglobalizační odpor dostal do širokého povědomí veřejnosti po celém světě a „bitva o Seattle“ odstartovala sérii viditelných protestů, které od té doby doprovázejí všechna důležitá setkání mezinárodních finančních institucí, skupiny zemí G8 nebo EU. Hnutí se však nezrodilo v Seattlu. K protestům proti mezinárodním finančním institucím docházelo již v osmdesátých letech. Během devadesátých let jen do té doby heterogenní politické síly přijaly rétoriku globalizace jako převládající výkladový rámec pro své politické požadavky. Díky globalizaci tak mnozí socialisté, komunisté, marxisté, anarchisté, radikální feministky, farmáři, odboráři, environmentalisté, protiváleční aktivisté, členové hnutí za odpuštění dluhů bývalého třetího světa, bojovníci za práva sexuálních menšin a původního obyvatelstva a mnozí další našli společného nepřítele.
Pět zdrojů
Zjednodušeně lze říci, že hnutí formuje pět vzájemně provázaných proudů událostí a myšlenek. Prvním je idea takzvaného nového mezinárodního ekonomického řádu, kterou v sedmdesátých letech prosazovaly méně rozvinuté země (tzv. G77), aby získaly větší kontrolu jak nad mezinárodními ekonomickými vztahy, tak také nad řízením vlastních ekonomik.
Druhým zdrojem je tradiční starolevicový aktivismus socialistických a komunistických stran všech orientací. Stará levice dnes v rámci hnutí proti ekonomické globalizaci podporuje izolacionistický, odmítavý postoj ke globalizaci a hlásí se převážně ke znovuobnovení kontroly státu nad tržními silami, kterou údajně ztratil s příchodem neoliberálního ekonomického programu. Tento segment tak lze považovat za skutečně antiglobalizační hnutí.
Třetí proud tvoří takzvaná nová sociální hnutí, k jejichž mobilizaci došlo koncem šedesátých let a v letech sedmdesátých. Jednalo se o hnutí za práva mladých, žen, etnických a sexuálních menšin, přírody a zvířat, za autonomní prostor pro menšinové životní styly, za světový mír, občanská práva. V rámci této mobilizace se zformovala takzvaná kulturní či nová levice, která se postavila proti stranickým hierarchiím svých starolevicových soudruhů. Tato původně často radikální uskupení přenesla ohnisko boje do přímé akce na ulicích a do sféry občanské společnosti, která jim měla poskytnout prostor pro uskutečnění vizí alternativního uspořádání společnosti, aniž by nejprve bylo nutno ovládnout státní aparát nebo proměnit ekonomickou strukturu společnosti.
Toto dědictví v současnosti pomáhá formovat asi nejvýraznější projev hnutí proti neoliberalismu, takzvaná sociální fóra, která poskytují pravidelnou platformu pro setkávání kritiků globalizace. První Světové sociální fórum (SSF) bylo uspořádáno v brazilském Porto Alegre v roce 2001. Bylo zamýšleno jako protiváha každoročně pořádanému Světovému ekonomickému fóru, na němž se setkávají reprezentanti světové ekonomické a politické elity. Ke každoročně pořádanému SSF (letos proběhlo polycentricky v malijském Bamaku, venezuelském Caracasu a pákistánském Karáčí) během následujících let přibyly desítky regionálních, tematických a místních fór. Ta mají poskytovat prostor pro diskusi nejrůznějších ekonomických, environmentálních a sociálních témat a umožnit setkávání kritiků globalizace. V tom navazují na čtvrtý důležitý formativní faktor hnutí – paralelní fóra nevládních organizací, která doprovázela v devadesátých letech velké konference OSN k životnímu prostředí, právům žen, lidským právům a problematice sociálního rozvoje.
Podle některých radikálních aktivistů však také sociální fóra a především SSF trpí hierarchickou strukturou a vnitřní netransparentností rozhodování. Světové a velká regionální fóra jsou podle nich megalomanskými událostmi, které ke své organizaci vyžadují obrovské finanční a organizační zdroje. Ty první paradoxně pocházejí z peněz firem, proti nimž účastníci fór mobilizují, ty druhé dodávají politické strany. Podle těchto skupin je proto třeba před velkými fóry dávat přednost menším, volně propojeným „autonomním prostorům“, které od roku 2002 sociální fóra provázejí.
Dva tábory
Výše zmiňované čtyři vlivy doplňuje erupce antikapitalistické mobilizace devadesátých let, která z nich do velké míry čerpala, ale navíc dokázala propojit často vzájemně protikladné požadavky různých hnutí a stran do ideologického rámce protiglobalizačního boje. Zdroje tohoto odporu lze vidět v povstání Zapatovy armády národního osvobození v mexickém Chiapasu roku 1994, které jeho mluvčí subcomandante Marcos díky internetu proměnil v globální symbol boje proti neoliberalismu a ekonomickému imperialismu. Dalšími projevy těchto protestů byly pouliční akce (street parties) organizace Reclaim the Streets, široká mobilizace proti Mnohostranné dohodě o investicích v roce 1998 a založení organizací, jejichž cílem bylo na pozadí asijské finanční krize z roku 1997 zpomalit kapitálové toky formou jejich zdanění (nejznámější organizací je původně francouzský ATTAC – Sdružení pro zdanění finančních transakcí na pomoc občanům).
Radikální antiglobalisty, kteří zastávají izolacionistické a protekcionistické stanovisko, reprezentují starolevicové socialistické a komunistické odborové organizace a strany, dále v různé míře organizace a jejich sítě, jako jsou Focus on the Global South, Food First, Global Trade Watch, Our World Is not For Sale, Public Citizen, International Forum On Globalization a intelektuálové Walden Bello a Noam Chomsky.
Zatímco antiglobalisté usilují o zrušení mezinárodních organizací, alterglobalistům jde o jejich reformu. Antiglobalisté si dokážou představit sociální spravedlnost jen v rámci hranic států, alterglobalisté věří v možnost globální sociální spravedlnosti. Sem by patřily například Jubilee 2000, ATTAC, Oxfam, Institute for Policy Studies, International Federation for Alternative Trade, Third World Network, Trade Justice Movement, Via Campesina a jednotlivci jako George Soros a Joseph Stiglitz.
Alterglobalisté
Vedle těchto dvou táborů lze rozlišit takzvanou alternativu, která vyrůstá z tradice autonomistické nové levice sedmdesátých let a s ní spojeného hnutí squatterů a sociálních center. Sem spadají zapatisté, organizátoři street parties, squatteři, anarchisté a do-it-yourself aktivisté, kterým nejde primárně o reformu globálního řádu, ale o vytváření alternativních sociálních prostorů, jež nepodléhají tržní logice a bezprostřední kontrole státu. Do tohoto tábora patří také protiglobalizační „ikony“ Naomi Kleinová (jejíž kniha Bez loga vyšla loni v českém překladu) a Michael Hardt s Antoniem Negrim, jejichž opus Impérium se v roce 2000 měl stát manifestem hnutí (v roce 2004 na něj navázala kniha Množství).
Vystoupení hnutí politizovalo – zbavilo domnělé přirozenosti – současný model uspořádání světa a otevřelo diskusi o nápravě jím generovaných křivd. Je proto třeba odmítnout jeho ztotožňování s mladými ničiteli restaurací McDonald’s, proti nimž se staví i valná většina samotného hnutí. Jak jsme viděli, jeho profil je mnohem rozmanitější. Na druhé straně se můžeme ptát, jestli několik vymlácených výkladních skříní není přijatelná cena, kterou platíme za to, že se problémy ničení životního prostředí, extrémní chudoby bývalého třetího světa, likvidace kultur původních obyvatel, militarizace politiky atd. staly součástí našich každodenních rozhovorů.
Autor je šéfredaktor Politologického časopisu.