Podle deníku Bild vyzval legendární předák Solidarity Lech Wałęsa Güntera Grasse, aby se vzdal čestného občanství svého rodného města Gdaňsk. Polský deník Gazeta Wyborcza přinesl jednu z prvních polemických reakcí.
Günter Grass se rozhodl zveřejnit, že se v patnácti letech přihlásil jako dobrovolník do hitlerovské armády a nějakou dobu sloužil v útvarech Waffen SS. Napsal o tom knihu, neboť, jak vysvětlil v rozhovoru, „to byla vnitřní nutnost“ a onu „vinu jsem cítil jako hanbu“. Takový spisovatelův postoj si zaslouží obdiv a úctu. Když se však okamžitě ozve smečka náhončích, jež tento spisovatelův čin využije k rozpoutání nenávistné štvanice proti němu, lze jen vyslovit politování nad lidskou malostí.
Bohužel se v té smečce náhončích ocitl také Lech Wałęsa. Považoval za vhodné přijít se svou troškou do mlýna na stránkách bulvárního Springerova deníku Bild, jenž ostatně proslul nepřátelstvím vůči Grassovi, který Bild mnohokrát kritizoval za články otravující veřejné debaty v Německu. Nevím, zda Wałęsovi doporučil takové prohlášení – nemoudré a nedůstojné – někdo z jeho poradců. Pokud ano, měl by se služeb onoho poradce vzdát. Pokud to byl výsledek vlastního bezmyšlenkovitého plácání, měl by se Wałęsa příště chvilku zamyslet, než provede tak prazvláštní bilanci života velkého spisovatele. Literární věda nikdy nepatřila k Wałęsovým k silným stránkám.
O čem je totiž řeč? Jde o skutek – hanebný a politováníhodný – hocha zdaleka ne dvacetiletého, který se udál před šedesáti lety. Ten skutek Grass důkladně promyslel a mnohokrát zavrhl celým svým životem: všemi svými knihami. V těch knihách vytvořil nádherný pomník Gdaňska a v Plechovém bubínku vzdal hold hrdinným polským obráncům Polské pošty v Gdaňsku. Ve svých románech a esejích, ve veřejných vystoupeních a rozhovorech byl důsledným kritikem nacismu, demaskoval jej – včetně nacistických zločinů proti Polsku. Dlouhá léta nemělo Polsko v Německu důslednějšího a nezištnějšího přítele. A Grass za to platil vysokou cenu. Útočili na něj němečtí nacionalisté, když zarputile opakoval, že Německo musí uznat definitivní podobu hranice na Odře a Nise. A komunisté na něj útočili, když podporoval zarputile a od samého začátku polskou demokratickou opozici, spolupracoval s polským podzemním tiskem a vystupoval na obranu politických vězňů v Polsku. Zapomínat na to všechno dnes je projevem hlouposti a nevděku, škrtat to všechno kvůli životní chybě hocha z roku 1944 je prostě neslušné.
Mladí, ani ne dvacetiletí lidé se dopouštějí různých chyb – Lech Wałęsa to ví naprosto přesně, protože se jako mladý člověk – psal o tom ve své vzpomínkové knize – dopustil činů, které sám později považoval za chybné a politováníhodné. (Autor má na mysli selhání při prvních kontaktech nezkušeného odbojného dělníka s polskou státní bezpečností na počátku 70. let – pozn. překl.) Ty chyby však vyrušil svým pozdějším životem. A přece i dnes se najdou lidé – dost hanebných mravů –, kteří by chtěli poukazem na onen životní omyl mladého Wałęsy znevážit zásluhy celého jeho života.
Kolektivní paměť
My Poláci se právem dožadujeme na německém veřejném mínění, aby pochopilo, že působení paní Eriky Steinbachové (CDU; předsedkyně Svazu vyhnanců a ředitelka Nadace Centra proti vyhánění – pozn. red.) a jejích spolupracovníků uráží kolektivní paměť a mravní cítění Poláků. Vidíme v tomto působení – také právem – klacky házené na cestu polsko-německého smíření.
Nuže, Günter Grass, který vysídlení Němců z Gdaňsku popsal v Plechovém bubínku s nedostižným realismem, a jehož sestra byla během tohoto vysidlování několikrát znásilněna vysidlujícími, což spisovatel veřejně vyprávěl při debatě v Gdaňsku, týž Günter Grass celá léta důsledně připomínal, že skutečnými viníky všech německých neštěstí jsou němečtí nacisté, neboť oni rozpoutali přepadením Polska druhou světovou válku. Grass vždycky projevoval mimořádnou citlivost vůči polské paměti, do níž ona dramata patří.
Copak je pro nás Poláky tak těžké pochopit tehdejší drama mladých Němců, ohloupených totalitní indoktrinací nacistické propagandy a Hitlerjugend, vržených do hrůz války, strachu z bomb a ještě většího strachu před bolševismem, táhnoucím z východu? Což je těžké pochopit, že tehdy mnoho mladých Němců tápalo a zbloudilo?
Vždyť taková je pravda o tehdejším dramatu generace mladých Němců. Nejen Günter Grass zbloudil. Jiný Němec, Grassův vrstevník, také strávil koncem války několik měsíců v uniformě hitlerovské armády.
Onen Němec vzpomínal po letech, že ačkoliv pocházel z protinacisticky smýšlející rodiny, v roce 1940, během velkých triumfů německé armády, pociťoval „jakési vlastenecké uspokojení“. Na místě tohoto Němce by se Lech Wałęsa taky chtěl čehosi vzdávat? Pro všechny případy sděluji osobní údaje: onen Němec se jmenoval Joseph Ratzinger, poslední dobou je známější jako papež Benedikt XVI.
P. S. Nesepsal jsem tyto poznámky, abych Güntera Grasse ujišťoval, že má v Polsku mnoho přátel, kteří ho ctí a obdivují. Ani proto, abych ho hájil. Napsal jsem to proto, abych hájil Lecha Wałęsu – před ním samotným.
Autor je šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza; byl jedním z nejznámějších polských disidentů.
Přeložil Václav Burian.