Básník Milan Děžinský byl za svou poslední sbírku Tajný život, jíž věnujeme dvojici recenzí, nominován na Magnesii Literu a kniha se zároveň setkala s nejednoznačným přijetím. Precizní formou prostupuje téma ohledávání možností budoucího.
Třikrát jsem se dobýval do sbírky Tajný život básníka Milana Děžinského. A až třetí čtení mě vpustilo dovnitř. Pak se kniha zázračně otevřela a já nestačil žasnout. Poprvé mi bránila její zdánlivá dokonalost. Hladká, precizní, obdivuhodná forma básní mi zatarasila vchod. A nejen forma. Promyšlená kompozice, náročná stavba metafor, bylo tu tolik kladných znamének, až to znepokojovalo. Iritovala mě ta vykrouženost obrazů a metafor, „chorály vůně, v nichž neděle cepeněla“, mám-li parafrázovat jeden až příliš dokonalý verš. Klouzal jsem po lesklém povrchu básní a z mysli ne a ne vystrnadit otázky: Proč? Proč vlastně takhle psát? A proč to číst? Není to celé jen malebná formalistní hra, další jemné odkašlání bez života?
Tak snadno se ale nevzdávám. Pustil jsem se do druhého čtení – a cosi mnou proniklo. Z básní se vydělovaly jednotlivé verše a obrazy. Pod povrchem jsem zavětřil mízu a krev. Dýchla na mě samota z „hladkého podpaždí televizní hvězdy“, nasál jsem jaro, které iniciovaly „zkřehlé včely na květech/ pootevřených jak odchlípnuté nehty“, a rozvášnil a rozechvěl mě jazyk, ten „rudý, matně lesklý doplněk smrtelnosti“. Těchto třpytivých kousků bych mohl jmenovat více. Přesto celek cepeněl.
Do třetice všeho dobrého. Zámek povolil a já vklouzl do prostoru knihy překvapivě lehce, aniž bych nalezl cokoli lehkého či laciného. Jistě, tři, toť číslo dialektiky. Některé výhrady zůstaly, ale lyrický um, který mi tolik lezl na nervy, se stal prvotní materií, z níž jsem vydestiloval úchvatný prožitek tajného, vpravdě zrcadlového dramatu.
Obludná všednost
Děžinského sbírka je komponovaným propletencem vzpomínek, reflexí, útržků a snů, tužeb a vizí, podivuhodnou studií skrytého a zjevného – ohmatáváním zázračnosti skrytého rubu věcí a percepcí „obludné všednosti“, bez níž tato zázračnost nemůže existovat. Dle některých recenzentů, například Ladislava Selepka, jsou však dramata této poezie spíše vykonstruovaná, chtěná či vynucená. Ondřej Buddeus dokonce mluví o neonormalizační idylce. I básníkovy ponory do nevědomí jsou jim nakonec jen estetickou hrou. Rozumím tomu, protože jsem to původně cítil podobně. A přece si po opakovaném čtení myslím, že Děžinského dramata jsou skutečná a ryzí. Nejedná se totiž o instant poems. Klíčem k jeho poezii se mi stal poněkud překvapivě jeden motiv sbírky, nikoli snad centrální, přesto z povahy věci přepadávající do otevřeného prostoru existence: motiv budoucnosti.
Island a apokalypsa
Básnické uchopování minulosti i přítomnosti s sebou nese nebezpečí poetizace na dluh, jakéhosi tokání proti pravdě. Obzvlášť minulost se může zlověstně snadno tetelit v sladkých, rodinných slinách. Naproti tomu vycházet vstříc budoucímu, to je pohyb na tenkém laně, tápání v nezajištěném světě, nejistota jako esence dění. Tázat se po budoucím znamená v jistém smyslu se odjistit. Děžinský je v tomto hledání jemný a kultivovaný, a přece tohle nesmělé snění celý složitý celek výrazně radikalizuje. V básni Mít Island básník říká: „Mít svou budoucnost a takhle ji držet/ jako úžas i pochopení, že něco je (…) Mít tak vlastní budoucnost a šaty stržené z věšáku;/ být naplavenina a nálet,/ mít vlastní ostrov/ mít svůj vlastní Island.“ Netuším proč Děžinský evokuje právě Island, zda je to jen osobní poetická afinita, nebo se zde skrývá i narážka na nedávnou občanskou revoluci, která představuje událost otevírající budoucnost, vychýlení z nalinkované přítomnosti, z osidel dluhové minulosti. Bude to nejspíš jen shoda – avšak pozoruhodná.
Děžinský v básni opakovaně sní o šatech stržených z věšáku. Snad tu věšák zastupuje onu nehybnost obludné všednosti, gesto stržení pak nepostrádá romantický nádech. „Mít svůj Island“ znamená mít vlastní budoucnost proti vyvlastněné přítomnosti. Vysněná autonomie přesahuje zneklidňující dualismus mezi tajným životem a jeho všedním protějškem. Je to zvláštní eschatologie. V básni Uprostřed suti čteme: „Všechna zákoutí budou jednou náměstími metropole./ Veškerý život bude objeven a veškerá smrt objasněna (…) Klid před bouří se změní v bouři před nekonečným klidem,/ z nějž budeš škvírou prostrkávat věci na druhou stranu,/ tam, kde jsi žil.“
Teologové vědí, že apokalypsa je vyjevení pravé povahy věcí. A tento motiv vrhá na sbírku podivně ostré světlo. Nejisté a rozechvělé tázání po možnosti v radikálním, metafyzickém smyslu dává všem těmto jemným básním zvláštní rozměr. Tento zápas mezi všedním (přítomným?) a tajným (budoucím?) není ani vykonstruovaný, ani normalizovaný. V jistém smyslu ho podstupujeme každý. A je velkou předností Milana Děžinského, že ho vtělil do tak uhrančivých básní.
Autor je básník a šéfredaktor Tvaru.
Milan Děžinský: Tajný život. Host, Brno 2012, 80 stran.