Méně než týden stačil k tomu, aby jedna z parlamentních stran učinila půlobrat a vzápětí se vrátila zpět, ponechávajíc přitom své vlastní vedení takřka v troskách. Výkon hodný záznamu v letopisech.
Za hrdinu, chcete-li smutného hrdinu této akrobacie schopné ozdobit každé politické šapitó je všeobecně pokládán předseda KDU-ČSL Miroslav Kalousek. Žasnoucí divák neví, co obdivovat víc, zda Kalouskovu nespornou odvahu, nebo jeho nerozvážnost.
Začněme u té druhé. Lidovecký předseda dozajista předpokládal, že za záchranu, ba rozšíření podílu své strany na výkonné moci bude možná kritizován, ale nakonec po právu chválen. Sotva počítal s tím, že na předběžnou dohodu se sociálními demokraty bude podstatná část stranických funkcionářů reagovat s tak vehementním odmítnutím. Podcenil nebo možná přecenil své nejbližší spolupracovníky, které mu vskutku netřeba závidět. Předsednictvo, které ve čtvrtek posvětilo Kalouskovo vyjednávání s vedením ČSSD, špička strany nepochybně potěšená příslibem šesti ministerských křesel, na druhý den po ohlasu „zdola“ ochotně přijalo Kalouskovu rezignaci. Mnozí přitom dávali hlučně najevo své rozhořčení nad pouhou myšlenkou podílet se na vládě odkázané na podporu komunistických hlasů ve sněmovně.
Rezignující předseda, bolestně uražený a znechucený, zřejmě zapomněl, že každou vedoucí funkci obklopují také zjevní i méně patrní aspiranti, přesvědčení, že by ji vykonávali lépe. Při větší opatrnosti a menší důvěře v neotřesitelnost vlastní pozice by Miroslav Kalousek jistě volil postup stravitelnější. Místo téměř dojednané a následně odmítnuté dohody mohl dilema a perspektivu své strany předložit jako otázku k rozhodnutí. Sňatek z rozumu mohl být vyjednán, avšak předseda KDU-ČSL do svého salta vložil víc energie než bylo záhodno, a tak posléze dopadl na všechny čtyři. Chyba, po níž prudce klesají body nejen u rozhodčích v gymnastice.
Kalouskovu odvahu, s níž svůj názorový přemet provedl, není třeba chválit. Porozumění pro ni vyslovil prezident, odvážným mužem ho nazval i jeho krátkodobý kontrahent Paroubek. Spočívá však Kalouskova odvaha v něčem jiném než v pružnosti, s níž popřel své dosavadní směřování a shledal přijatelným, co ještě včera ostře odmítal?
Lidovecké námluvy u české pravice, zjevné předjednání spolku s ODS ještě za působení ministrů KDU-ČSL ve vládě se sociálními demokraty bylo nebo se alespoň jevilo především jako dílo Miroslava Kalouska. To on a s ním celé vedení strany vsadilo na vítězství ODS v červnových volbách, na vítězství, které se uskutečnilo, avšak v parametrech, které očekávaný užitek nepřinesly. Můžeme se domnívat, že jednou z příčin, proč později vytvořená trojkoalice nezískala parlamentní většinu, bylo nízké procento hlasů pro KDU-ČSL. Je na lidovcích, aby se sami dobrali odpovědi, proč získali tak hubený volební výsledek, zůstává však otázkou, zda poznání, k němuž dospějí, budou ochotni zveřejnit a respektovat. Nelze také než souhlasit s názorem, že rázné odmítnutí Miroslava Kalouska ve vlastní straně bylo i jistou odplatou za neúspěch ve volbách. Stačilo se přitom odvolat na předsedovy sebevědomé předpovědi dvouciferného výsledku...
Jistý, nepřehlédnutelný stupeň odvahy dá se ovšem konstatovat i v postupu Jiřího Paroubka. V obecném povědomí přetrvává nejen skutečnost, že se Miroslav Kalousek odmítal kompromitovat účastí v Paroubkově vládě, ale i lidovecké potíže při schvalování několika stěžejních zákonů, stále výraznější odlišnost, která sociální demokracii přiměla hledat a nalézat podporu u komunistů. Tohoto partnera zve nyní ČSSD do vlády, nabízí mu nečekaný počet ministerských křesel a také například ústupky při uspokojování nároků katolické církve! Za každou dohodu se ovšem něco platí; vzpomeňme na okřídlenou větu ze středověku: Paříž stojí za mši. Své pragmatické ústupky by Jiří Paroubek dozajista obhájil ve vlastní straně i před širší veřejnosti.
Nikoli však ve straně lidové. „Byl jsem si vědom, že je to obrovský průšvih,“ prohlásil jeden z představitelů KDU-ČSL. Přesto proti Kalouskovu jednání s ČSSD na předsednictvu své strany neprotestoval, také pro něj byla „Paříž“ velmi lákavým soustem, a tak prozření přišlo až ve chvíli, kdy se zejména v moravských krajích zvedla vlna nesouhlasu. Kamenem úrazu, tím „obrovským průšvihem“, je skutečnost, že pro přijetí této vlády ve sněmovně by museli hlasovat i komunističtí poslanci. Něco takového nemůžou ovšem „skuteční demokraté“ připustit, neboť by hrozil „návrat před rok 1989“ - tak znějí všechny podobné výkřiky, směs táborové demagogie s účelovou hysterií.
Při složení sněmovny, jaké přinesly minulé parlamentní volby, může vládu vytvořit buď levice, nebo pravice. Nebo to může být vláda velké koalice, pro jakou se rozhodla například německá politická elita. Nebo lze spoléhat, doufat a usilovat, aby alespoň v jedné duši z táborů stojících zatím proti sobě, „procitlo svědomí a pocit vyšší odpovědnosti“. Byl by to Mesiáš (i kdyby třeba kdysi sloužil v Lidových milicích), nebo naopak Jidáš (i kdyby měl třeba sebeaktivnější privatizační minulost). Řešení nejjednodušší, doufejme jen, že ho český politický folklor zůstane ušetřen.
Místo spoléhání se na přeběhlíka, sotva ideového, spíš draze zakoupeného, lze po tříměsíčním, téměř planém handrkování nastoupit cestu ve znamení „já pán, ty pán“ a dojít k realistické, byť oboustranně bolestné shodě. Ovšem ani vnitřní proces, probíhající v řadách KDU-ČSL ke gaudiu škodolibé veřejnosti, zdaleka není ukončen. Dříve či později se tato strana dopracuje k poznatku, že pouhé odmítání není program, a k zamyšlení nad otázkou, zda ideologicky vyhraněným stanoviskem nepozbude středovou pozici, která jí přinášela šance i mandáty. Kéž by očekávané rozuzlení přišlo právě z prostředí malých stran! Převaha mandátů je sice pro vládnutí pohodlná, avšak demokracie, v níž o některých otázkách posléze rozhodnou malé politické strany, není tak špatná, jak se často říkává.
Autor je historik.