Už to máme zaplaťpánbůh za sebou. Od Masarykovy abdikace v pětatřicátém roce nebyla u nás tak dramatická prezidentská volba. Tehdy podobně, ve skutečnosti mnohem víc než dnes, šlo zejména o další směřování republiky v Evropě. Třebaže výsledek současné volby už nemohl být osudový, mínění jedné naší čtenářky, že by na Hradě mohl koneckonců sedět i Berouskův medvěd, nelze akceptovat.
Volbu prezidenta zdramatizovala živelná touha části občanů po změně. Jan Švejnar se rozhodně, řečeno úslovím z volby amerického prezidenta Trumana v roce 1948, nevytáhl do popředí za vlastní kšandy. Tomuto ještě před dvěma měsíci málo známému kandidátovi, bagatelizovanému a uráženému, pomohla dosáhnout reálné naděje na zvolení tužba lidí po jiné politice, než jakou předvádějí občanští demokraté od minulých parlamentních voleb. Vládnoucí strany a podobně uvažující volitele nemotivovala touha po změně, ale snaha o zachování statu quo včetně vlastních mandátů. Spojila se u nich koncepce „nejlepšího období v našich dějinách“ a nesouhlas s občany, pro které je zvýšení cen, zavedení poplatků a řada dalších nemilých překvapení záležitostí nepřehlédnutelnou.
Jestliže prezidentská volba do značné míry kopírovala mínění společnosti, nelze popřít, že i její průběh, to, co bylo nazýváno až nedůstojným cirkusem, odpovídal společenským poměrům. Handlování přesahující obvyklý lobbing, přetahování volitelů pod různými výhrůžkami a sliby jsou jen jistou politickou obdobou tvrdých metod v suterénu hospodářských aktivit. Cílem tu je především sociální demokracie, trpící na následky svého překotného rozrůstání v devadesátých letech. Otázku, kterou tak či onak musí zodpovědět sama, je také vliv či neškodnost jedné ublížené ješitnosti v ústraní Vysočiny.
Nenechme se vydírat
Modelovým se v těchto dnech stal případ sociálnědemokratického poslance Evžena Snítilého. Je málo pravděpodobné, že bude napříště zjevným společníkem firmy Melčák a Pohanka, pochybnosti se vznášejí i nad jeho odhodláním vzdát se poslaneckého mandátu. Po tomto hrdém prohlášení říká, že se poradí s manželkou, „co to bude znamenat pro děti a tak dále“. Je zřejmé, že z ústavního slibu o „vědomí a svědomí“ v hodině pravdy zůstává jen to vědomí. Výhodnější byly patrně noty, podle nichž zazpíval ve sněmovně svou avizovanou labutí píseň.
Motivem, obdobou branky, jíž do obležené Konstantinopole pronikli turečtí dobyvatelé, byl patrně dosud neznámý akt Snítilého spolupráce s někdejší Vojenskou kontrarozvědkou. Jisté je, že spisy této rozvědky teprve zcela nedávno převzal novopečený Ústav pro studium totalitních režimů. Dá se za nalezení údajů o Snítilém mezi tisíci jiných děkovat zázračně šťastné ruce ředitele Pavla Žáčka, nebo šlo o cílené hledání a nalezení? Co by tomu asi řekl jeden z nejpoctivějších členů rady tohoto ústavu, nebožtík Ivan Dejmal, který ještě před týdny o politickém zneužívání pochyboval?
Ať tak či onak, z modelu vydírání vyplývá obecné poučení, procházející minulostí včetně nedávných časů disentu. Poté, co byly údaje o kontaktech poslance s Vojenskou kontrarozvědkou zveřejněny, je možné Snítilého soudit či ostouzet, nikoli však vydírat. Recept proti vydírání je pouze jeden, platný ve všech dobách a situacích. Jakkoli je přiznání bolestné, trapné, přinášející újmu, je lépe promluvit než se stát rukojmím vyděračů. Alternativou jsou pouze stálé obavy a doživotní přikrčenost.
Vraťme se však na Pražský hrad do hodin vyjednávání a do druhé volby. To bylo řečí kolem způsobu volení – o návratu před Listopad, o jedině správné volbě tajné! Stala se z toho otázka až kruciální, zdálo se, že ve sněmovně nebude rozřešena a poslanci ji předloží Ústavnímu soudu. Nakonec moudřejší ustoupil. Proč také ne – výsledek už měl v kapse, navíc hlasování aklamací umožnilo i bez mobilních aparátů uhlídat, aby si někdo z nerozborné fronty neodskočil. Umravnil se i senátor Kalbáč. Ještě počátkem týdne prohlašoval, že „nebude-li tajná volba, tak se toho nezúčastní, nebude dělat šaška v tomhle divadle“, nakonec se však zařadil mezi „hovada“, za něž předtím stoupence veřejného hlasování označil.
Komu ku prospěchu?
Volba skončila, proklausovská koalice odešla slavit do Slovanského domu, odpůrci si lízali utržené rány individuálně. Šlo však o vítězství či porážku, úměrné předchozím sporům a debatám?
Za jediného, kdo utrpěl vážný nezdar, se asi dá považovat KSČM. Ta svou kandidátku skutečně, jak zněl jeden z novinových titulků, vytáhla z klobouku, když ostatní uvažovaní její nabídku odmítli. Paní Bobošíkové návrat před televizní kamery určitě lichotil, zda by však byla posilou levicové politiky, v jejímž jménu komunisté vlastního kandidáta hledali, vědí asi jen Filip s Grebeníčkem. Těžko říci, jaký účet jim za tento exkurs budoucnost vystaví.
Může se za vítěze považovat Václav Klaus? Osobně je o tom asi přesvědčen, i když masová podpora Jana Švejnara ve veřejnosti musela pro něj být nemilým překvapením. Tak jako se před pěti lety odmítl považovat za prezidenta zvoleného za pomoci komunistů, ani dnes mu nepůsobí rozpaky určující podpora přeběhlých či předkoupených. Podobně jako kdysi obhajoval Maradonův problematický gól, i dnes je pro něj podstatný výrok rozhodčích.
Je výsledek volby přínosem pro republiku? Snad jí alespoň neuškodí. Nejeden prezident v našem středoevropském prostoru byl nikoli chloubou, ale mezinárodní zátěží své země. Mínění velké většiny evropských politiků o zjevném euroskeptikovi sotva zmizí, doufejme alespoň, že nebude, zejména v době českého předsednictví EU, přiživováno.
Názor veřejnosti na proklausovskou koalici, zejména na její vedoucí stranu, utrpěl za prezidentské volby četné šrámy, ať to její účastníci přiznávají nebo popírají. Dá se očekávat, že rovnovážná podpora daná vládní koalici v červnu loňského roku dozná citelný úbytek v letošních volbách podzimních. Je přirozené, že každá vláda, je-li věrná svému programu, a činí tedy i nepopulární kroky, ztrácí na svých příznivcích, avšak v závěru svého funkčního období – pokud se opatření ukážou jako rozumná a nezbytná - je zase znovu získává. Může však vládnoucí strana a ti, kdo její politiku aktivně podporují, spoléhat na toto sociologické schéma? Není postojů a rozhodnutí, v nichž se vláda rozchází s obecným míněním včetně poněkud arogantního prosazování svých koncepcí, příliš mnoho? Proklausovská koalice, semknutá kolem svého úspěšného kandidáta, nakonec může proti své vůli a ke své škodě latentní touhu po změnách vydatně posílit.
Autor je historik.