Román – esej (neustále přepisovaný)

Vydáváme se právě tímto neurčitým směrem, abychom se „halucinogenovali“ probíhajícími ději – jsme postavami nikdy nedopsaného románu, který existuje jen v našich myslích... Sežehnutá a spálená tráva je už i v mí­stech našeho dětství. Téměř všude útočí mechanicky utvořený gigantický hmyz a miniaturní plastové krávy. Tajně se scházíme s hrstkou přátel pomýšlejících na románovou literaturu neudržitelného typu. Nevíme, kdo z dalších příchozích je či není „ámosavý“ a kdo má jen „prováděcí příkaz“. Například tamto nikomu nepatřící tělo s námi přesto žije, žije jako žilkovaný renesanční velmož. Někdy přichází tak neuvěřitelně silný zá­pach, že bezhlavě utíkáme kamkoliv v ochranných maskách, až se najednou objevujeme na periférii Kafkova Doupěte jako drobný lovný lid. „On“ je tajuplně hnědošedý a spořádává nás v celých řadách, posléze padá vyčer­páním a jako zabitý mezi námi usíná. My se ze své smrti pozvolna pro­bouzíme, abychom obsadili hradiště, kde se stáváme konzervami lido-myší, kterými On opovrhuje.

Tak třeba já, jsem básník a malíř zabývající se pojmenováváním všech obydlených míst nekonečného teritoria umění. S drahou Dagmar, která před časem zemřela, obýváme společně jedno (mé) tělo. Nesmírně mě však trápí, že nemohu vnímat její ladnou dívčí chůzi, že se jí nemohu dotýkat, že nemohu při rozmluvě slyšet její slova a hudební smích. Pro okolí jsem neúspěšným „písničkářem“, procházejícím bez úhony povídkami; ty otevírají a zavírají úspěchy a štěstí podivuhodně krásných volných chvil jakousi zproletarizovanou mluvou opakující, mimo slovní nápodoby, jen pár slov příjemností a nutných potřeb.

Jsme tedy v naprosté současnosti s palčivými pocity ve vědomí, vystře­lujícího nezbadatelné nano-pyje do Spotřeby neustávajících Vánoc, mají­cích nás totálně v hrsti. Takže si s Dagmar dáváme dárky opakovaného dechu, myšlených úst, intuitivních milování, stále opakované chůze, dlaňo­vých doteků a „padání“ do měkkých strojů, blokujících jakékoliv pády.

Mezi Chotovinami a Táborem je stejné místo jako na Kostajniku, říká Richard Weiner v próze Kostajnik, a zaskočený válečnou situací v obil­ných polích přikazuje: „Leo, snězte sám“! A právě v tomhle místě jsem „vkládal“ mnohé Wernischovy básně do platanové cesty Nádherných, do potočních břehů, do svahu stráně a do místa se zmijemi na lhotovinském nádraží. Často jsem si přál, aby Ivan W. byl můj bratr, jenomže to bychom se potom, dle vylučující teorie stejného genetického zdroje, nemohli zabývat téměř tímtéž, přesto by asi mé přání bylo geneticky tolerováno, protože jsme se nikdy tímtéž nezabývali, a já jsem navíc naprosto neznámý. Nedávno jsme s Ivanem W. hovořili o Kafkově Zámku, o souvětích vzbuzu­jících údiv, o jednoznačně komizujícím objevu „pomocníků“, o románových rekvizitách – o Kafkovi jako o humoristovi děsivého a zároveň lyric­kého. Ivan W. prochází Kafkovými prózami snad ještě osobitěji než Kundera, jako básník románu. Moc bych si přál, kdyby Ivanova Hlava na stole byla napsána ještě jednou jako soubor příběhů, jako román – samozřejmě k tomu není sebemenší důvod, jde jen o mou přemrštěnou touhu. Uhánějíce se „zpětnými zobáky paměti“, za vymýšlení jmen krajinných úseků a situací, jsme někdy s Dagmar užívali prózy Jordana Radičkova k „pobíhání“ s vlčími smečkami a „určování“ mimoplaneťanů červenými nitkami na zubech. Dagmar utvořila poezii stromových porostů, bukového listí, lesk­lého jehličí, proudící vody, hrstí hlíny, jinovatky a sněhu, závějí a smr­ti, neexistence a čekání. V době naprosté totality svou profesní neústup­ností vtělila Divadlu v T. tak fantastický program, že proklamované blbství „totáče“ ztrácelo půdu pod nohama. Žít s Dagmar ve společných dějích bylo neúměrně krásné a fantastické, takže s její smrtí nesouhlasím.

Někdy dotahuji Kratochvilův Nesmrtelný příběh skrze jím navozené fantas­tično a zároveň vypravěčskou prostotu až k naprosté příběhové absurditě. Uctivě však zachovávám jím navozené bytostné vůně, omamnosti, optické metamorfózy, dojetí z „minima“, zoomorfní nadexistenčno a výjimečnost gene­tických „vtělení“ – dobrodružství je téměř neúměrné, zejména při „filmové přeměně mysli“.

Ale ve svém posledním psychedelizujícím „video-klipu“ se s přáteli Sala­vou a Šandou (kteří o tom nemají ani tušení), básníky a výtvarníky, tajem­ně blížíme z Brna do Veverských Knínic, abychom jako moravsky nadměrně utvářené magické „kachny“ téměř nehmotně prolézali domácími ateliéry Vladimíra Kokolii a zpytavě otevírali zobáky na jeho podivuhodné obrazy, iritující nás, odhmotňované zoomorfiány, strukturálním zacílením na prožívání jednotlivosti v množině obdobných jednotlivostí, které je možné individualizovat a vzájemně zaměňovat, až vznikne řetězec podobností a z něho Kokoliovské písmo: Kolébavě vstupujeme do rozměrných pláten, abychom se tak neviditelně „otiskli“ do prostoru struktur, aniž bychom je poškodili. Takto získané formáty „nazvětšujeme“ spolu se svými sotva vyjádřenými podobami a „kachními hydrotechnikami“ všechno uložíme do odlišných hloubkových vrstev kníničské přehrady, která se tak stane obří obrazárnou Kokoliových obrazů (s jeho detailovým písmem). Zároveň budeme pozorovat, jak se všechno vzájemně proměňuje a rozplývá. Proces budeme zaznamenávat hruďovými i křídelními kamerami až do naprostého „vygumování“. Při nejbližších slavnostech Moravy pak bude opakovaně „klip“ promítán na obří videoplochu, na náměstí Svobody v B. Profesor Kokolia se bude nejspíše domnívat, že jde o reprodukce z katalogů jeho uskutečněných výstav a neúplné kachní podoby ho nijak nepřekvapí, sám je přece také performerem.

Tak to by bylo. Jaká je však realita? Ptá se můj vnitřní „kachní“ hlas. Právě teď, v takřka stejném složení jako při „kníničské akci“, vystavu­jeme své výtvarné-básnické práce, po dvou předchozích výstavách (v Táboře a Českých Budějovicích) v Bechyni. V knihkupectví za keramickou průmyslovou školou, směstnáni nevelkým prostorem nedovolujícím vystavit i jen trochu větší formáty (kníničská obrazárna je jen snem). Jsme skupinou Luzní a výstava má název Čtyři Italové, podle Wernischem sestavené anto­logie Lepě svihlí tlové (Petrov 2002). Našim prvým tlem je Ivan Wernisch, vystavující své opravdu skvostné koláže-básně, další dva tlové, Salava a Šanda, vystavují závěsné objekty (Salava figurálně reliéfní) a poslední tel, já, zde má trpasličí verzi Genetických dobrodružství, také jako objekty.

Vladimír Kokolia by zde nikdy nevystavoval, nejen on – nikdo i jen poněkud známý by zde „nesložil svá výtvarná křídla“. Luzní tlové se však do­mnívají, že kohosi jim naprosto neznámého taková výstava dovede k nadše­ní a možná i přiměje, aby až do konce svého života četl básně i prózu této čtveřice Luzných tlů – zejména Wernische – a žil neúměrně šťast­ným životem, nevěda o Kokoliových obrazech ani o kníničské ilegální video­akci.

Já sám tomuto „neznámému“ přeju ještě mnohem víc: Aby se mohl spojovat s nádhernými ženami umělých tváří a poprsí, aby stále více vrůstal do přízně dvojhlavých orlů, dvouocasých lvů, vygumovaných hvězd, různobarev­ných polí a všech možných dalších symbolů výtvarných i státních hodnot; přeji mu vše, čeho se mi nedostává.

Jaroslav Chobot

Měkké stroje

Chvojtové se prodloužili

        stejně jako ruce hněvu

který tudy volně proudil

        skrze úzké nosné slehy

do vzduchových píšťal sloupů

        Našli vhodné průchodiště

otevřené vlastní chůzi

        skrze tubus dutých táhel

za prodyšnou dráhou kroků...

        Napnutými uchy špicí

pokračoval obvod pásem

        pro vzdálenost k čemukoliv

co je něčím neúměrné

        mimo špice srostlých spojů

protažených hlavicemi

        do nástavných proluk Trupu

aby se tak slilo těsno

        přehozením vratných paží

bez účinné samozměti

        pro budoucí možný dosah

obracením prohýbadla

        s neúměrným vyčkáváním

budoucího mimoděje...

        Vyprostil se nový výval

nepokrytý žádným z Chvojtů

        zataženým do poutadel

táhnoucích se zmenšeninou

        zachycenou mezi táhly...

Sloupy stály na podstavách

        připoutaných silou mezer

pod kapsami svého vzduchu

        svedeného do závrtů

útočících na Zajíce

        Ti se třásli skrytou bázní

bez dostatku živin z vaty

        v pancéřové rozdělovně

kde byl právě stálý Kocel

        měnící svá rozvržení

na Plojty a Valvoliny

        v chovném uchu živných plátů

pro odbočky klonovadel

        fungujících v jedné z násad

rozvržených do čtyř dějů

        Plojtové se budou vracet

často přímo do Zajíců

        /ti se stanou jejich vlky

na obilné bázy stvolů/

        padajících mezi Plojty

kteří projdou Valvoliny

        vedenými jako stroje

měnící své prošlé klky

        na Zajíce bludných pásem...

Stálý Kocel zůstal v páce

        protažené do Majáku

později se stal i Chvojtem

        prosazeným Valvoliny...

Maják Hřibů vrstvil změny

        optimální stuhou pásma

připravený ke spotřebě

        otevřenou obojkapsou

Stejně jako obilníky

        odstavené k hubným strojům

s horkým dechem Kultivarů

        vtahovaných do námahy

nejtěsnějším nabíháním

        za průkazné srázy chůze

blížící se hustou mlhou...

        Skrze vlídné ploché celky

zatažené do svrbiva

        k přeplněným fabulacím

zrušil nápor všechny klady

        spadového děje Trupu

v němž se souhra uzavírá

        těžkou masou ze základů

s mechanickým zacílením

        sjíždějícím ostrým spádem

vybaveným lvími pěstmi:

        v přeplněném bloku mezer

mimo provoz známých ohbí

        uzavřených do obalu

který snáší značný průhyb

        /dokonalou nápodobou/

jako pásy na podkladech

        v samém centru příštích Jahod...