Román Stín někdejšího času od chilského spisovatele Luise Sepúlvedy je dobrodružně-nostalgické ohlédnutí za naivními mladickými ideály, které jsou konfrontovány s neutěšenou přítomností exulantů po návratu do rodného Chile.
Ve svém posledním románu Stín někdejšího času (La sombra de lo que fuimos, 2009) se chilský spisovatel, režisér a politik Luis Sepúlveda vrací ke své tradiční směsi chilských i evropských motivů a žánrů. Nalezneme zde detektivku, černý román, politický thriller, částečnou autobiografii i reflexi stárnutí, ošidnosti paměti a těžkosti spojené s návratem z exilu. Můžeme jen litovat, že text není delší, dějově bohatší a sevřenější jako například předchozí podobně laděný Sbohem, pampo (Nombre de torero, 1994, česky 2003 v překladu Anežky Charvátové).
Nekulhá na levou nohu
Do nejvyšších pater latinskoamerické literatury vstoupil Luis Sepúlveda (nar. 1949) románem Stařec, který četl milostné romány (Un viejo que leía novelas de amor, 1989, česky 2000 v překladu Anežky Charvátové), pozoruhodným podobenstvím o nutnosti harmonie mezi přírodou a člověkem, ne nutně idylické; vysoce nasazenou laťku příliš nesnížil ani v dalších dílech, ať už zaměřených ekologicky, politicky či sociálně.
Autor vedle devastace přírody připomíná spolu s dalšími u nás již dostatečně zdomácnělými chilskými autory (Isabel Allendová, Roberto Bolaño) nejen zvěrstva vojenské diktatury v Chile, obtížnou cestu k vyrovnání se s traumatickou minulostí a dosažení spravedlnosti, ale i nutnost boje za svobodu. Protože „svoboda je stav milosti a jsme svobodní, jen pokud za ni bojujeme“. Avšak například oproti Gabrielu Garcíovi Márquezovi, který z tématu chilské diktatury také vytěžil knihu (Dobrodružství Miguela Littína v Chile, La aventura de Miguel Littín clandestino en Chile 1986, česky 2007 v překladu Vladimíra Medka), se o Sepúlvedovi nedá říci, že by „kulhal na levou nohu“.
Tlustší, starší, plešatí
Jako mladý angažovaný levičák a nadějný spisovatel získal sice stipendium v Sovětském svazu, ale už po několika měsících byl ze studií vyloučen za kontakty s tamními disidenty. Podobně lze chápat i jeho rychlé rozloučení s revoluční Nikaraguou, když se zde krátce po vítězství sandinistů začaly prosazovat prokubánské tendence. Rodinná anarchistická tradice i vlastní osobní zkušenost jej učinily imunním vůči pokušením a praktikám autoritářské levice.
Hned na počátku příběhu hrdina projeví své sympatie k revolucionářům a narušitelům pořádku, kteří při přepadu banky vypadají „důvěryhodněji než obvyklí zákazníci“. Hlavní postava Stín svolává své někdejší přátele, spolubojovníky a exulanty k poslední, závěrečné revoluční akci. Ta má nejen odhalit praktiky prominentů Pinochetova režimu, ale také dokázat, že spiklenci jsou dnes sice „tlustší, starší, plešatí s prošedivělými vousy, ale stále ještě vrhající stín toho, co kdysi bývali“.
Cestou na schůzku však hlavního organizátora náhodně zabije předmět, jenž vyletí z okna při hádce manželského páru, jiných emigrantů, kteří po návratu z ciziny rovněž trpí deziluzí z života v rodné zemi. Do děje tak vstupuje postava dalšího levičáka, dezorientovaného a bezděčně nebezpečného bývalého maoisty. Spiklenci jsou tak konfrontováni s novou skutečností a musejí se rozhodnut, zda v akci, o jejíž povaze vědí jen málo, pokračovat. S postavami bývalých revolucionářů se v příběhu vynořují i jejich rozmanité vzpomínky na dobu mladického idealismu a optimistického očekávání z dob Allendeho republiky, na odboj, konspiraci a represi za následné vojenské diktatury i na rozmanitá místa pobytu v exilu – od hladovějícího Rumunska až po pohostinný Západní Berlín. Společně sdíleným pocitem je hořkost z obtížného návratu a frustrace z nemožnosti dosáhnout spravedlnosti a odplaty. Jako neodbytné stíny se do vzpomínek vkrádají zemřelí a umučení přátelé a příbuzní i celá galerie latinskoamerických i španělských revolucionářů, desperátů i dobrodruhů; zde by ale čtenář ocenil trochu podrobnější poznámky překladatelky.
Přes tragikomický začátek je však příběh zakončen přiměřeným happy-endem, v duchu tradic dobrodružného žánru i některých předchozích Sepúlvedových knih. Padouši a zločinci jsou odhaleni (a máme naději, že i potrestáni, byť jen za finanční a majetkové delikty), exrevolucionáři dostojí své povinnosti a hrdosti a z nečekané strany přijde i pomoc a pochopení. Krásný literární svět. Protože spravedlnosti – a potrestání zločinců – se nelze dočkat od světské moci a na boží mlýny levicoví autoři zpravidla nevěří, nechávají ji zvítězit alespoň ve světě literárních fantazií.
Autor je středoškolský pedagog.
Luis Sepúlveda: Stín někdejšího času. Přeložila Jana Novotná. Garamond, Praha 2011, 128 stran.