Pravděpodobně každá země má svá bílá místa v dějinách, spojená s nechutí kritického pohledu do minulosti. Málokdy za nimi ale stojí tak specifická kombinace faktorů, jako je tomu v případě moderního Turecka.
Proč vlastně Pamukova relativně umírněná poznámka o tabuizaci utrpení arménského obyvatelstva na sklonku existence Osmanské říše Turky tolik dráždí? Odpověď je nutné hledat v ideologii, která stála na počátku novodobého tureckého státu.
Ačkoliv pro průměrného Evropana zůstává Turecko zemí slunného pobřeží, bazarů s vůní Orientu a obrovského kulturního bohatství, vše, co tu najde, se v podstatě nijak neliší od standardní nabídky turisticky atraktivního regionu kdekoliv v západní Evropě.
Co má společného zmínka o arménských masakrech s oním pocitem sounáležitosti s Evropou? Překvapivě mnoho – pečlivě střežený modernizační odkaz zakladatele novodobého Turecka Mustafy Kemala paši s sebou totiž nese i narušení kolektivního pohledu do národní minulosti, pro nějž se vžil termín kultura vzpomínání.
Atatürkova houževnatá snaha o velký skok do Evropy hraničila se sociálním inženýrstvím. Během několika let si Turci museli zvyknout na latinku místo arabského písma, na občanský zákoník místo zvykového práva a názoru muslimských právních autorit, na klobouk místo fezu či na nový letopočet, v němž hidžru nahradilo Kristovo narození.
Současně s optimistickým pohledem na budoucnost Turecka v Evropě bylo ale nutné také zakotvit novou republiku v dějinném rámci, který by vyzdvihl roli národa a lidu, dvou principů, které Atatürk zařadil do svého šestera pravidel budování státu (tzv. šest šípů – altı ok). Výsledkem byla nová republikánská historiografie, která se soustředila především nad předosmanskou fázi na území Anatólie a četné národy (Lýdy, Frýgy, ale třeba také staré Chetity) identifikovala jako prapředky Turků.
Nezastupitelnou roli při konstituování moderního tureckého nacionalismu ale sehrály i relativně čerstvé vzpomínky na události obou balkánských a následné „velké“ války. Osmanská armáda v nich prohrála na všech frontách s jedinou výjimkou – i přes nepříznivý průběh se jí nakonec podařilo udržet si východní Anatólii – tedy území obývané mimo jiné právě Armény.
Daň za udržení strategicky významného nárazníku vůči Carské říši (později již bolševickému Rusku) byla ale vysoká – z celého regionu bylo postupně „vylikvidováno“ odhadem několik set tisíc až milion Arménů. Metody osmanské armády byly přitom nemilosrdné a sahaly od vyhánění přes internace a otrocké práce až po pochody smrti a regulérní masové etnické čistky. Oficiálním ospravedlněním těchto hrůzných událostí, o nichž se díky zprávám západních diplomatů u Vysoké Porty dozvěděla celá Evropa, byly vojensko-strategické cíle: Arméni totiž bojovali s velkou podporou Ruska s cílem vytvořit pro carskou armádu opěrný bod, jenž by umožnil expanzi do Anatólie.
Turecká historiografie argumentuje i zákonem akce a reakce – k vraždění Turků a Azerů prokazatelně docházelo i ze strany Arménů, a Turci se tedy jen uchýlili k masové protiofenzívě. Kombinace etnické záště, kolektivního odsouzení a šovinistického kvasu mohla přinést jen neospravedlnitelné násilí. Zatímco se však většina evropských historiků a vlád shodla na tom, že šlo o plánovanou etnickou čistku, Ankara dodnes tvrdí, že se jednalo o nucené přesídlení a většina obětí jde na vrub epidemiím v táborech a nedostatečné výživě.
Devadesát let poté, co ve východní Anatólii začaly první perzekuce Arménů, je největším problémem neschopnost kritického pohledu na dějiny, navození alespoň základní kolektivní anamneze, jež by umožnila přiznání viny za spáchané zločiny.
Sveřepé setrvávání na tezi o ztrátách při deportacích ve víru války a národnostním boji Turků proti separatismu dodnes dominuje napříč sociálním i politickým spektrem turecké společnosti. Když v květnu 2004 švýcarské úřady zahájily vyšetřování předsedy Turecké společnosti historiků Yusufa Halaçoglua pro podezření ze spáchání trestného činu popírání genocidy, jehož se měl dopustit během své přednášky ve Winterthuru, pasovala většina tureckých médií profesora dějin bezmála na národního hrdinu.
Poté, co mezi Ankarou a Bernem proběhla ostrá diplomatická výměna korespondence a Halaçoglu vyvázl nakonec bez trestu, dali ankarští radní jasně najevo, že tvrdošíjné obhajobě Atatürkova odkazu (rozuměj nedotknutelnosti principů turectví a republikanismu) je třeba projevit úctu – po historikovi byla pojmenována ulice v turecké metropoli.
Snahy o usmíření či alespoň otevřenou diskusi na téma arménského utrpení narážejí na tvrdou bariéru odmítání. Když se v květnu minulého roku měla v Istanbulu konat mezinárodní vědecká konference k Arménii, byla nejprve soudně zakázána a nakonec proběhla až o tři měsíce později – pod silným policejním dozorem a mimo centrum města. Ještě předtím o ní ale ministr spravedlnosti Cemil Çiçek prohlásil, že jde o „zradu“, a neopomněl dodat: „Tato konference je ranou dýkou do zad tureckému národu.“
Turecko za posledních deset let rozhodně udělalo mnoho pozitivního – postupně redukuje rozbujelou a mocnou armádu, etnickým Kurdům přiřklo větší jazyková práva, zlepšilo neutěšené poměry ve věznicích. Dokud však bude jeden z nejvyšších politiků země používat podobné příměry, měla by dát Evropská unie jasně najevo, že tudy cesta do Unie nevede. Řeči o „ráně dýkou do zad“ má totiž Evropa spojena především s jistým fanatickým Rakušanem, jehož sen o tisícileté říši si vyžádal na 50 milionů mrtvých.
Autor je publicista.