V rozhovoru čísla Jiří Gruša říká: „Žijeme ve světě piktoratury, a ne literatury. Mluvící obraz má větší ohlas než tištěné slovo. V dnešní záplavě kecavých obrázků obsažné slovo snadno zanikne. Platnost literatury nezmizela, jen není tak jasná. Zmizet však nemůže, protože literatura se zabývá ještě nepojmenovanými věcmi. Literatura je vždy v meziprostoru, mezi tím, co jsme už pojmenovali, a tím, co ještě pojmenováno nebylo. To je prostor nejen literární, ale prostor svobody vůbec, tedy prostor riskantní.“ Skutečné spisovatelství a vrcholná novinařina jsou proto nebezpečná povolání, jejich představitelé se pohybují vždy v ohrožené zóně, balancují na hraně už zapovězeného, a podle toho se právě poznají, jak dokazuje i osud tureckého spisovatele Orhana Pamuka. Masový úspěch mívají velcí spisovatelé jen v nesvobodě, protože přinášejí autentický dotek se zapovězeným, který je vzrušující pro hodně lidí. To je i důvod, proč je v současné době na světě podle PEN klubu pronásledováno 15 000 spisovatelů a novinářů, i když slovo ztrácí na váze.
Milan Kundera, který se celou dobu paralelně s psaním zabývá i studiem románu jako kulturního jevu, ve své poslední esejistické knize Opona (Le rideau) říká: „Romanciér nepíše žádné na oponě předinterpretací vyšité pravdy, ale má stejnou odvahu jako Cervantes oponu roztrhnout. Jinými slovy, podívat se někam, kam se nesluší, uvidět něco, co má být ukázáno až později, až hlavní režisér dá oponáři slavnostní pokyn k rozevření, protože je všechno dobře nacvičené a přichystané pro veřejnost, a ta je na představení řádně předpřipravená, aby sdělení byla schopná přijmout bez většího rozruchu, který by mohl vyvolat změnu.“ Zatímco spisovatel, jak říká Gruša, je vždy událostí v jazyce a pozná se právě podle toho, že změnu vyvolá: ovlivní diskurs.
Oba citovaní spisovatelé ve svém díle a svým dílem odhalují pravou příčinu nebezpečnosti literatury, a tím i důvody, proč je tolik spisovatelů a novinářů pronásledováno, i když na první pohled se zdá, že ikonická kultura již zvítězila nad alfabetickou. Nebo, jak se někdy říká, že slova jsou zdevalvovaná masovou konzumní literaturou a v médiích převažuje zábava. Jak ale oba předvedli a stále předvádějí, stačí nečekaně postavit vedle sebe pár dobře vybraných slov, tím nahlodat oficiálně povolenou či obecně přijatou interpretaci (roztrhnout oponu), a spisovatelé jsou vykazováni ze země; a dosáhnou-li v zahraničí úspěchu a začnou-li psát dalším jazykem, jsou pak vykázáni i ze své literatury nebo alespoň vyhnáni na její okraj, či jsou jim vytýkány neliterární malichernosti. Místo abychom zkoumali a interpretovali jejich úspěch (Kunderův na celém světě a Grušův v německy mluvících zemích), tváříme se, že k nám už skoro nepatří.
Opustili jazyk, opustili národ, zradili národní zájmy, říkáme, ač oba jen lépe než většina ostatních dokázali naši národní zkušenost přenést do jiných kontextů a učinili z ní evropský problém. Gruša románem Dotazník a Kundera počínaje románem Žert celým svým dílem. Všechny knihy těchto spisovatelů by nikdy bez české zkušenosti nemohly být napsány. I ty, co napsali v cizím jazyce. Spíláme jim, místo abychom se kvůli lepšímu poznání jejich díla tyto jazyky naučili, jako se někteří bohemisté v Evropě naučili česky, aby si mohli přečíst Hrabala v originále, protože tušili, že je zajímavější než v překladech, jež v šedesátých letech vycházely v zahraničí. Nebezpečná otázka tedy zní: co se za naším hudrováním skrývá? Odpověď je neslušná, protože natrhává oponu, do které se balíme, aby nebylo vidět, co je za ní. Obrana národních zájmů je pouze obrana malého kontextu, obava z globálních měřítek, která zásadně zpochybňují naše jistoty, a to je právě to, co Kundera s Grušou předexecírovávají.
Ve zmiňované knize Opona najdeme esej Zapomenuté narození, v němž autor připomíná již dávno v Evropě mnoha jinými událostmi překrytou okupaci Československa Sovětským svazem v roce 1968 a existenciální vzpomínku, která byla pro něj tehdy důležitá. Píše: „Od té doby vím, co žádný Francouz, žádný Američan nemůže znát, já vím, co pro člověka znamená zažít smrt vlastního národa.“ A Gruša: „Naše společnost, již od roku 1938, prošla permanentní negativní selekcí. Všichni, co měli talent, nesměli pracovat, byli posláni do hrobu či do emigrace.“ Kundera, pro kterého zážitky z roku 1968 znamenaly za život již třetí okupaci (první, německou, zažil jako desetiletý v roce 1939, druhou, proletářskou, jako devatenáctiletý v roce 1948 a třetí, sovětskou, jako devětatřicetiletý v roce 1968), měl tehdy mylný dojem, že takto poničený národ se už těžko potřetí narodí. Z těchto obav se ale zrodila velká část jeho i Grušova díla.
Esejistická pravda, která se Kunderovi zjeví jako obraz, ho přivede k myšlenkám na druhé zrození českého národa v 17. a 18. století a zavzpomíná si (stejně jako to učinil na sjezdu spisovatelů v roce 1967) na Huberta Gordona Schauera, který se v roce 1866 drze zeptal (roztrhl oponu), volně přeloženo: Nebyli bychom pro člověčenstvo užitečnější, kdybychom svou duševní energii spojili s kulturou velkého národa, která se nalézá na vyšší úrovni než ta právě se probouzející česká kultura? A jsme schopní nakonec s touto právě narozenou kulturou předběhnout zralou kulturu německou? Kundera v eseji mimo jiné klade otázky: Z čeho se zrodila magie patriotické přitažlivosti? V čem spočívá vzrušení z cesty do neznáma? Nebo jde o touhu po velké minulosti, která je dávno pryč? Je za tímto obrozeneckým krokem velká radost patřit k houfu těch, kteří z ničeho vytvoří nový svět?
Spisovatelé najednou stáli podle Kundery před skutečně božským úkolem: netvořili jen báseň, divadelní hru, politickou stranu, ale celý národ i s polozapomenutým jazykem. Kundera se rmoutí nad tím, že není schopen se vrátit těch pár generací zpět, aby si dovedl představit, co se v hlavách našich dědů-buditelů odehrávalo v době tak základního a pro nás všechny fatálního rozhodnutí, a stěžuje si, že české literatuře chybí velký román, který by mu v tomhle pomohl. Konstatuje, že takový román nebyl nikdy napsán. Říká: „Jsou případy, kdy neexistenci jednoho velkého románu už nemůžeme nikdy napravit.“ Už se nikdy nedozvíme přesněji, jací a proč jsme. Nejspíš proto i zpíváme Kde domov můj na rozdíl od Poláků, kteří pějí Jescze Polska niezginiela.
Tuto nedostatečnost českého písemnictví je možné zahlédnout jen v jiném kontextu. Z pelíšku, kde všechno malé je hezké, po chybějícím velkém románu nezeje žádná díra. Kdo však oponu roztrhne a podívá se na nás zvenku, hned ji zahlédne. Pokud ji a řadu podobných děr ale nevidíme i my doma, nejsme ještě dospělí, a to je možná to hlavní sdělení, které nám oba zmiňovaní autoři nepřímo říkají a které my stále nechceme slyšet. Proto je asi zástupně kritizujeme, nebo se od nich alespoň odvracíme jako od odrodilců. Jsou nepříjemně upřímní.
Nejsme tím výjimeční, každá společnost limituje, ale menší společnosti limitují víc, říká Gruša, jen bychom to měli, alespoň někteří, silněji vědět. Svět řeší problémy s kulatostí hostií, mincí a CD (změnou sakrality, mobilitou měny a záplavou informací) jako planetárními symboly, my se utápíme v kulatosti českého rybníku, který ve větším kontextu není ani vidět, jen někdy je cítit i z dálky zatuchlinou.
Autor je novinář a spisovatel.