Islám nás postavil opět před základní otázku hodnot, na kterých naše euroatlantická civilizace stojí. Po holocaustu se podařilo po dvou tisíciletích dojít k přijatelnému způsobu soužití se Židy. Nyní se zdá, že se vyhrocuje konflikt s dalším náboženstvím, a my se proto musíme ptát: jaké hodnoty v tomto konfliktu musíme ubránit, abychom po něm ještě existovali? A zastáváme tyto hodnoty doopravdy, nebo máme dvojí morálku?
Svět, v kterém žijeme (a připomeňme si, že velice krátce, definitivně jsme se k euroatlantické civilizaci po skoro padesátileté pauze připojili až vstupem do EU), se vyvíjel od renesance, humanismu přes osvícenectví, byl ovlivněn vědou, individualismem a pojetím demokracie. Jde tedy o vědomou konstrukci, která je založená na důstojnosti a svobodě každého člověka a víře v jeho výkon, tvůrčí schopnosti, metodické a experimentální možnosti přezkoušení našeho vědění, tedy víře v rozum, který pracuje se systematičností a logikou.
Tyto principy nemohou být nikdy nahrazeny právem, politikou, hospodářskými pravidly či nějakou sociální technologií, protože jejich horizont je vyšší a všechna tato pravidla přesahuje. Každý kulturní systém vyvinul normativní postoje a hodnoty, a tyto hodnoty se opírají o morální kvality: upřednostňují dobré před špatným a správné před falešným. Základní práva pak určují preference pro naše jednání, které jsou pro tu kterou civilizaci fundamentální. Politické společenství, tedy stát, se pozná právě podle toho, že sdílí společné základní hodnoty, které zajišťují její identitu a existenci.
Základní práva, jak říká třeba bývalý německý ústavní soudce Udo di Fabio, stojí vždy mezi tím, co je a co by mělo být, jsou sice normativní, ale jsou neustále pod tlakem skutečnosti, pohybují se mezi právem a morálkou, mezi závazností a apelem, mezi univerzalismem a pluralitou. Základní právo je preferenčním pravidlem, které je v blízkosti práva, ale ještě těsněji se přimyká k morálce. Proto základním právům člověk věří jako náboženství a musí za ně bojovat: tvoří základní hodnoty posledního smyslu lidské existence (Max Weber). Vytvářejí to, co tvoří státní či civilizační jednotu.
Euroatlantická civilizace je přesvědčena o tom, že právní řád, základní svobody a lidská práva tvoří hodnotový systém, z něhož vyplývají orientační normy určující, jak máme jednat. Na druhé straně způsob politického vládnutí nemá nic společného s kulturou společnosti, ale jen s politickou kulturou. Političtí vládci nejsou proto nositeli hodnot, ale jen jejich služebníky. Jinak by nebylo možné v naší civilizaci politiky kritizovat, podávat na ně žaloby a tvrdě je kontrolovat. (S tímto západoevropským pojetím máme dodnes potíže kvůli sv. Václavu, který – jak říká Dušan Třeštík – jako vládce českého království nebyl pozemský, nedokonalý, smrtelný panovník, ale věčný kníže na nebesích.)
Jedním ze základních práv naší civilizace je (kromě svobody náboženského vyznání, svobody spolčovací a shromažďovací, smluvní a směnné a svobody pohybu) svoboda slova, do níž patří i svoboda výtvarného vyjádření. Když jsme za ni napadeni, musíme sebe i ji bránit. Způsob obrany různých lidí je dán rozdílnými rolemi, které v naší civilizaci hrají politici, novináři a intelektuální elity. Zatímco politici se snaží většinou všemi prostředky konflikt zmírnit (někdy dokonce i sliby, které nemohou nikdy splnit, viz Javier Solana, když hovoří o tom, že nedopustí, aby se urážky opakovaly), novináři ve své většině tvrdě hájí svobodu slova a majorita intelektuální elity vysvětluje, proč je pro náš způsob existence nedotknutelná.
Svoboda slova podle západních univerzit představuje základní právo a nikoliv milostivé právo a není možné ji posuzovat podle politických a kulturních měřítek. Ten, kdo tak činí, je proti svobodě slova jako takové. Zákaz braku, jak si my starší z doby totality ještě pamatujeme, vedl ke snížení kvality veškerých tiskovin. Omezení svobody slova proto nejsou dána etickými či morálními principy, ale pouze trestním zákoníkem. Rozhodně ale není možné, aby její hranice určoval ten, kdo se nějakým článkem či kresbou cítí být dotčen. I špatná karikatura či článek nebo kniha je tímto základním právem chráněna. Něco jiného je, když takzvaná prestižní média a nakladatelství urážlivé články, knihy či kresby nepřetiskují. Činí tak ale výhradně dobrovolně. V naší civilizaci nemůže žádná svatá kniha platit víc než zákon. „Svatá pravda musí vztyčit vlajku a svaté nenávisti odporovat“ (Die Zeit 16. 2. 2006).
Snadnost, s jakou v Česku i většina intelektuální elity volá po omezení základního práva svobody projevu („Média nejsou schopná vytvořit prostor pro diskusi o případech, v nichž je svoboda tisku škodlivá“, LN 17. 2. 2005), a naproti tomu vláda se jí ústy ministra zahraničí Cyrila Svobody zastává, je pro mě jen symptomem, že hodnoty euroatlantické civilizace jsou pro nás ještě příliš nové a role neujasněné. Cenzura ve Velké Británii byla zrušena v roce 1695 a u nás poprvé v roce 1989, nepočítáme-li pár měsíců v roce 1968. Základní práva jsou pro nás stejně nová jako název Česko.
Něco jiného je klást si otázku, proč zveřejnění karikatury v provinčních novinách (redakce sídlí ve městě Aarhus, dánském Brně, náklad novin má však větší než prestižní Politiken) způsobí pálení vlajek v Ramalláhu, vyslanectví v Damašku a aut v Kábulu. Odpovědí může být samozřejmě mnoho, ale od doby vojenského zásahu v Iráku se muslimové cítí být oběťmi křižáckého tažení křesťanů. Západ káže lidská práva a svobodu slova, ale zároveň je nedodržuje, a tím se stává nedůvěryhodným. Zatímco v Bagdádu slaví vítězství svobody, v Abú Ghraíb mučí vězně, v Basře bije děti a podezřelé vyslýchá v zemích svých spojenců. Pokud se s těmito jevy nedokážeme veřejně důsledně vyrovnat a dovolíme existenci Guantánama, pokud neučiníme z této naší dvojí morálky jedno z hlavních témat politiky i médií, nemůžeme chtít, aby si nás islámští věřící vážili a aby věřili, že nám jde o svobodu.
Autor je novinář a spisovatel.