Chvála dobrému bogu

Mýtus známý mimo jiné z Jiráskových Starých pověstí českých obohatil jeho nový vypravěč Miloš Urban o celý pantheon slovanských bohů, „jenž se svým půvabem, barvitostí, rozmanitostí a specifickým charakterem“, jak sám říká v závěrečné poznámce, „vyrovná protějškům v bájesloví řeckém, keltském, germánském nebo třeba indiánském“. Kniha osobitým způsobem pracuje s příběhem o vládnutí Libuše a Přemysla, usedajícího na knížecí stolec na úsvitu českých dějin.

Četba variace na starodávný příběh mi připomněla zážitek z jednoho mého pobytu v prostředí sibiřských kočovníků. Tehdy mi evencká žena vyprávěla mýtus o jejich hrdinovi Chovokovi. A když své vyprávění skončila, zeptala se mě: „I tvoji předci byli tak silní?“ Snažila jsem se vzpomenout si na nějakou českou legendu, jíž by rozuměla, ale v lesním prostředí, které jedině znala, působily mnohé příliš uměle. Pátrala jsem po takových příbězích, které by byly její představivosti blízké. Pak jsem si vzpomněla na vyprávění o Libuši a Přemyslovi a Bivojovi, který zvítězil nad kancem, a pokusila se jí pomocí obrazů, tak jak mi je má fantazie přinášela, tlumočit kořeny vlastního národa. Byla to pozoruhodná vypravěčská zkušenost.

Miloš Urban dokázal vypravěčské kouzlo znovu probudit. Čtenáře vtahuje do příběhu kněžny Libuše a sedláka Přemysla velmi podmanivým způsobem. Je vizionářem v pohledu do minulosti: přináší cosi, co se z naší společnosti v posledním století vytrácí – oživování kořenů, moc slova a kouzlo epiky. Postavám dokáže vtisknout charakter, dokresluje je pomocí bogů, které uctívají (případ Krokových dcer), a přibližuje dávné magické myšlení našich předků, vyvěrající z divoké krajiny lesů a hvozdů. Logiku původního příběhu zachovává a děj odehrávající se v zapomenutém dávnověku nemá podobu kronikářského zápisu: je svěží, emocionálně nabitý, jako by se udál v přítomnosti.

S Libuší se setkáváme nejprve v útlém věku, kdy se spolu se svými sestrami nachází v péči otce. Její patronkou je „panenka z travin“, která ji provází v těžkých chvílích, kdy je nucena přijmout svou předurčenost a vládnout mužům. Je to bohyně Morana, smrt, která jí propůjčuje sílu: „Libušin bog se vymykal. Jednou byl z trávy, podruhé z proutí, potřetí z borových šišek. Měnil svou podobu podle toho, kde se nejmladší sestra toho dne proháněla na koni a co si zamanula zaplést do dlouhého copu. Pak všecko pozoroval, nikdo si před ním nebyl jistý, někdy se podobal panence a jindy koníkovi…“ (s. 18) Právě díky Moraně mohla Libuše navrátit život těžce zraněnému koni a zachránit ho ze spárů smrti. Bůžek ji neopouštěl až do chvíle, kdy jí věštba přidělila pána. Po noci strávené s Přemyslem ji její patronka opustila (přichází o panenství): „Její pocity byly všelijaké. Sháněla se po svojí panence z trávy, ale musela ji ztratit během jízdy do tvrziště…“ (s. 100–101) Figurku temné bogyně také postrádá, když se v doprovodu Přemysla vrací na lodích zpátky do svého knížectví: „Spolu s menšími bogy chyběla na lodích Morana, přestože se jejího místa – překříženého kruhu namalovaného na palubě – nesměl nikdo dotknout. Libuši přišlo nespravedlivé, že temnou bogyni opět vynechali…“ (s. 108)

Přemysl připomíná trochu Libušina otce (dcery si často hledají muže podle svých otců). Je vdovec, stejně jako byl Krok, když se znovu ujal vlády. Přejímá vládu od Libuše, která se jí vzdává po předchozím soudu, kdy nerozhodovala podle práva, ale podle emocí, a raději přenechává tíhu tohoto břemene muži, který jí byl určen. Jemu však nadále předává svou ženskou moudrost a zkušenost. „Češi ho bez výtek poslouchali... Za nocí naslouchal zase on jí.“ (s. 119)

Jazyk, který Miloš Urban používá, je z těch, jímž se píší letopisy: barvitý, plný obrazů, s příchutí dávnověku. Setkáváme se zde s výrazy jako bog, bogyně, bognice, nebo dnes již nepoužívaným termínem žářiště, či méně používaným žrec. Pantheon slovanských bohů se prolíná příběhovou látkou a dodává ději příznačné kulisy. Les a krajina jsou živoucí, plné nejrůznějších bytostí, před nimiž je třeba se chránit, nebo které je na­opak vhodné oslavovat.

Kniha Pole a palisáda je zdařilým oživením mýtu. Je výsledkem spisovatelské dovednosti, hluboké empatie a rozpoznání síly dědictví po těch, kteří žili před námi. A zároveň vyjadřuje nutnost těmto starým příběhům naslouchat a jejich hrdiny si připomínat.

Autorka je etnoložka.