„Známé bangkocké dopravní zácpy naznačují, že se země vrací zpátky k normalitě,“ ohlásila světová média, včetně BBC World Service již třetí den poté, co vojenský puč svrhl demokraticky zvolenou vládu populistického miliardáře Tchaksina Šinavatry. Beznadějné dopravní zácpy jsou nepochybně obvyklým znakem Bangkoku. Vojenské puče také.
Jen dvě hodiny předtím, než měl premiér Tchaksin vystoupit před Valným shromážděním OSN v New Yorku, obsadily jednotky thajské armády strategická místa v centru hlavního města a vypnuly televizní a rozhlasové stanice. Pak jim nařídily vysílání vlasteneckých písní a obrazů krále. Jejich uniformy zdobila žlutá – barva monarchie.
Král Pchúmipchon Adundét ve svých 78 letech přežil 18 vojenských převratů a přitom se mu ještě podařilo udržet si aureolu morální autority. Nejdéle vládnoucí monarcha světa, kterého většina Thajců uctívá jako poloboha, podpořil 19. září vůdce posledního vojenského puče a zavrhl stávající ústavu. Poté svým rozkazem pověřil vůdce vojenské junty generála Sontiho Búnjaratkalina vedením nové, dočasné vlády. Jakákoliv kritika hlavy státu je v zemi nezákonná, a tak nebyly v Bangkoku ani v jiných částech země zaregistrovány v podstatě žádné protesty, pokud mezi ně nebudeme počítat vypálení čtyř škol v provincii Kamphaengphet, voličské baště svrženého premiéra.
Na ulicích Bangkoku se nic zvláštního neděje, po celém hlavním městě je vidět turisty i domácí obyvatele, kteří si mnohdy dělají snímky vojáků patrolujících na hlavních křižovatkách a u důležitých vládních budov. Právě vojáci společně s příslušníky vyšší střední třídy a mocenských elit byli od loňského roku hlavními odpůrci nyní svrženého premiéra.
Lehký převratový deštík
„Z převratu nejsem nijak zvlášť nadšená: může přinést naší zemi špatnou publicitu, ale věřím, že se s tím něco muselo udělat. Tchaksin byl zkorumpovaný a my jsme se ho demokratickými prostředky snažili odstranit velmi dlouho,“ říká majitelka obchodu v Paragonu, luxusním obchodním domě uprostřed hlavního města.
Profesor Mark Selden z Cornellovy univerzity, který působí v rámci tamního programu Východní Asie, přibližuje svůj pohled na poslední události: „Coup d’etat přichází v Thajsku jako lehký jarní deštík. V Bangkoku vládne klid, možná dokonce i určitý pocit rozradostnění. Klid, jak se zdá, panuje i v chudších zemědělských oblastech, které tvořily mocenskou základnu Tchaksinova režimu. A potichu zůstávají nejen nejbližší sousedé Thajska. Dokonce i Spojené státy, jejichž mantrou a mandátem pro vojenský zásah v Iráku, Afghánistánu i jinde je důraz na ,demokratickou přeměnu’, podporují králem zaštítěný vojenský převrat. Jeho hlavní obětí je samozřejmě thajská demokracie, která navzdory všem svým chybám a nedostatkům přežila patnáct let, které ji dělí od posledního převratu. A hlavní problémy země, k nimž patří nepotismus, korupce a ohromující nerovnost a jež byly živnou půdou rostoucího odporu proti minulému režimu, zůstávají zatím nezměněny a představují výzvu příštím thajským vládám.“
Sociální magnát
Svržený premiér opravdu rozčiloval městskou střední třídu a jeho elity již delší dobu. A spojení nejbohatšího muže Thajska s obrovskou masou chudiny vypadalo hodně neuvěřitelně. Tchaksin se ale skutečně zabýval mnoha problémy, které chudé opravdu trápily. Zaváděl sociální programy a podporoval rozjezd malých obchodníků a podnikatelů v nejubožejších oblastech Thajska. Díky tomu se mezi chudinou na venkově stal mimořádně populární. To umožnilo jeho straně, aby od roku 2001 vyhrála celkem ve trojích volbách.
Jeho sociální a hospodářská politika přitom nevycházela z filantropie nebo přesvědčení o nutnosti sociální spravedlnosti. Byl pragmatik. Jako obchodně orientovaný člověk se snažil přivést velkou část chudiny do řad střední třídy. To by posílilo spotřebitelskou poptávku, což by podpořilo konkurenceschopnost Thajska v zahraničí. Ale i tyto pokusy byly pro městské elity moc. Podobně jako ve většině míst jihovýchodní Asie i zde elity těží z velké sociální propasti, která je odděluje od chudých, a brání se všem pokusům o zavádění rovnostářštější společnosti.
Známý indický filmař Satya Sivaraman, který žije střídavě v Dillí a v Thajsku, k momentální situaci uvádí: „Vojenský puč v Thajsku, který byl proveden s deklarovanými cíli udržení sociální stability a ochrany institucí monarchie, pravděpodobně ve svém důsledku dosáhne pravého opaku. Bez ohledu na obrazy turistů a obyvatel, kteří pózují před armádními tanky a předávají v ulicích Bangkoku květiny vojákům, je současná situace těhotná dalšími politickými nepokoji. Jde mimo jiné o to, že obrovská nerovnost, která v zemi existuje, může vést masy lidí k tomu, aby si myslely, že jim volby nemohou přinést skutečnou moc a opravdové změny, zatímco elity si myslí, že volby dnes dávají populaci pod nimi moci až příliš.“
Bývalý premiér Tchaksin může být těžko označován za propagátora lidských práv a demokratické vlády. Na internetových stánkách magazínu Zmag jsem v minulosti publikoval několik článků, v nichž jsem kritizoval jeho brutální odpověď na muslimské nepokoje ve třech jižních provinciích země. Jeho kampaň proti drogám vedla k masakru více než dvou tisíc mužů a žen. Tchaksin schválil také deportace desítek tisíc uprchlíků z Barmy. Mnoho z nich přitom bylo HIV pozitivních a v jejich zemi jim hrozí jistá smrt. A když se mu zachtělo, zacházel s chudými jako s odpadky. Například při přípravách na summit představitelů zemí APEC v říjnu 2003 nechal z Bangkoku vyhnat všechny žebráky a bezdomovce.
Jeho vládu provázela obvinění z korupce a nepotismu, přičemž nejkřiklavějšími případy v tomto smyslu byly skandály kolem výstavby nového letiště Suvarnabhumi v Bangkoku a také aféra v souvislosti s telekomunikační společností založenou bývalým premiérem. Při jejím prodeji za 1,9 miliard dolarů se ex premiérova rodina údajně vyhnula placení daní.
Ve skutečnosti ale zřejmě thajský premiér nebyl sesazen z výše uvedených důvodů, nýbrž proto, že se střetl s tradičními feudálními elitami: královskou, ekonomickou a politickou. Byl moderním, agresivním obchodníkem, bezohledným magnátem, mužem, který neváhal svou snahu o ekonomický úspěch postavit nad tradiční a beznadějně vertikální kulturu moci.
Význam královského gesta
Navzdory všem chybám, které jeho vláda udělala, mělo být Tchaksinovi povoleno, aby se vrátil a čelil demokratické opozici v listopadových volbách. I tak zůstane převrat z 19. září pro Thajsko i celý region významným krokem zpět. Slibům představitelů junty, že do dvou týdnů předají moc civilním institucím, se dostalo široké publicity. Přesto ale není co slavit. Tato slova jen demonstrují, že armáda i monarcha považují za zcela přirozené, že mohou intervenovat proti jakékoliv zvolené vládě, která se jim znelíbí, a pak jen velkoryse ponechat zbylé oficiální politické strany a představitele, aby soutěžili v jimi tolerovaných volbách.
Široké publicity se dostalo i královu zásahu v roce 1990, tedy rok před posledním úspěšným vojenským převratem. Tehdy král zasáhl proti armádě, která rozpoutala teror proti demonstrantům v Bangkoku. Vůdcům junty bylo řečeno, aby se stáhli. Nakonec skončili vleže, tváří k zemi u králových nohou, a zanedlouho poté rezignovali. Jenže demokracie nemůže spočívat jen na benevolenci a osobní oblibě monarchy.
Tentýž král totiž vládl zemi i v době, v níž byli v barelech od benzínu zaživa upalováni levicoví odpůrci režimu. Vládl zemi i v době, kdy se plně účastnila tajných a mimořádně brutálních válek vůči sousednímu Laosu, Kambodži a Vietnamu. A je také králem země, jejíž menšiny – tedy ti, kdo nejsou Thajci podle své krve – nemají prakticky žádná práva ani občanství.
Zahraniční reakce na thajský převrat byly velmi umírněné a zdvořilé. To nepřekvapilo. Thajsko je po desítky let pevným spojencem Spojených států a západních zemí. Může zde docházet k likvidaci levicové opozice. Thajsko se také může účastnit zahraničních vojenských intervencí. I přes tyto nedemokratické činy bude, podobně jako některé další vazalské státy, nadále popisováno jako v podstatě demokratická a stabilní země.
Vojenská junta mezitím zakázala schůzky existujících politických stran a vytváření nových. Několik členů Tchaksinovy vlády bylo zatčeno a zmizelo ze světa. Budovy médií byly obsazeny. A monarcha, který by měl být teoreticky jen symbolickou postavou ve státě, vysílá matoucí nebo špatné signály.
Těmi, kdo ve skutečnosti na tyto události doplatí, budou chudí Thajci, kteří tvoří v zemi stále většinu obyvatel. V Thajsku, podobně jako ve všech ostatních zemích jihovýchodní Asie, byste těžko hledali nějaké silné politické hnutí, které by reprezentovalo zájmy této většiny. Svržený premiér jí nenabízel žádná skvělá řešení, ale zabýval se některými jejími problémy, čímž prokázal určitý zájem o nemajetné. I když byla jeho skutečná motivace pragmatická a sobecká, nabídl většině Thajců víc než dosavadní vládci. Byl to brutální, krutý a pravděpodobně zkorumpovaný premiér. Ale svou moc získal prostřednictvím volebních uren, nikoliv vojenských bot.
Západní tisk referuje o téměř „oslavné atmosféře“ v ulicích hlavního města. Není divu. Bohatí měšťané a nová střední třída si budou moci nadále držet své špatně placené služky a pracovníky z chudých povincií. Jejich pocit jedinečnosti zůstane nedotčen. A toto vše ponese příslušnou královskou pečeť, a proto že je nezákonné monarchii kritizovat, není ani důvod oddávat se nějakým pochybám. Demokracie byla opět znásilněna. A status quo zachován. Ať žije král!
Autor je spisovatel, novinář a režisér, spoluzakladatel nakladatelství Mainstay Press, vědecký pracovník Oakland Institute.
Přeložil Filip Pospíšil.