Z novinových a webových diskusí, v nichž se pro mnohé jistě překvapivě nejčastěji probírají třaskavá morální témata (korupce a lhaní politiků, klonování, Temelín, kauzy tří K – Kajínka, Krejčíře, Kulínského), čemuž odpovídá i ostřejší vášnivý slovník, se zdá, že každé morální rozhodování potřebuje oporu v pevném systému hodnot. Jednotlivý morální čin tedy nelze provést, aniž by vycházel z obecného základu sdíleného širší skupinou. Mravní akt potřebuje jasné společné měřítko a je možný jedině jako principiálně opakovatelný většinou lidí sdílejících daný režim mravnosti neboli etický kód. Je to triviální – etika a morálka patří ke společenským institucím.
To je také důvod, proč není možné, aby vůdčím morálním metrem byl osobní či jedinečný systém, nějaký soukromý žebříček hodnot. Musí jít o systém obecný, nejlépe historicky ověřený. Vůbec nejčastěji se v diskusích odkazuje na Bibli, v níž se hledají kořeny současné západní (globální) civilizace, ačkoli ta je spletena z mnoha proudů a vlivů, z nichž ten biblický v posledních staletích rozhodně není nejsilnější.
Bible zjevně vede i většinu účastníků válečného morálního dramatu Devátý den, které do kin přivedl známý německý režisér Volker Schlöndorff. Jeho film ovšem problematizuje všechny samozřejmé a triviální morální předpoklady, o nichž byla řeč.
Všichni tři hlavní hrdinové Schlöndorffova filmu – abbé Henri Kremer, untersturmführer SS Gebhardt, ale i biskup Filip (papež
Pius XII. vystupuje jako skrytý čtvrtý hrdina) – vyrůstali v katolických seminářích. Každý z nich si však ze studia odnesl něco jiného. Mají společnou Bibli, ale každý ji používá jinak. Obecná skupinová norma se mění podle toho, kdo a jak ji vykládá. Slovo, norma, pravidlo, princip se stávají živými až v konkrétní akci jednotlivce.
Biskup Filip razí formální pojetí vlastní interpretace. Spíše než osobní morální čin je pro něj důležitější církev jako instituce, která na svaté knize vyrostla. Maximem odporu, k němuž se vzmůže, je polední zvonění z katedrály v Lucemburku, protože jde o gesto, které jako protest nikoho nezabíjí. Církevní hodnostář tížený funkcí nakonec dává přednost papežskému dogmatismu v rozhodování: pouze aplikuje výklad autority, což mu slouží jako odlehčující alibi, ale zároveň mu to zabraňuje ve skutečném morálním rozhodnutí. Pozici „aplikanta“ si drží i mladý esesman Gebhardt, který pouze vyměnil jedno dogma za druhé, protože cítí, že v rámci nacistické ideologie může změnit svět víc, než by byl kdy schopen v roli katolického kněze. A tak jediným, který skutečně morálně jedná – naznačuje režisér Schlöndorff –, zůstává abbé Kremer.
Není to ovšem tím, že je to jediný hrdina, který se přísně drží církevního, tedy skupinového výkladu. Ve vypjaté situaci, kdy se rozhoduje mezi návratem do koncentračního tábora a propagandistickou spoluprací s nacisty, mu jeho identifikační skupina a její normy ani v nejmenším nepomáhají. Případ Kremer je náhle vyřazen z řádu, v němž stačilo prostě aplikovat uznané pravidlo, aby měl člověk jistotu správnosti a čisté svědomí, že se chová morálně, že nikomu – ani sám sobě – neublížil. Skupinová norma v situaci abbého Kremera přestává plnit roli uklidňujícího alibi, abbé nemůže utéct jinam, což je latinský význam slova alibi. Zůstává zde, kde se musí rozhodnout bez jakékoli pomoci druhých, bez konzultace s etickým kódem, v němž byl zvyklý žít. V této chvíli se chytá své vnitřní víry, která už nemá nic společného s bratry stejného vyznání, ti zůstali daleko, zapuštěni v řádu, z něhož abbého vytrhla neřešitelná situace. Tuto víru, z níž vyrůstá definitivní morální rozhodnutí, nelze s nikým jiným sdílet. Je jedinečná, pouze jeho, a v tomto smyslu je absolutní i Kremerův čin – návrat do Dachau.
Příběh abbého Kremera se jeví jako mimořádná a výjimečná hraniční zkušenost, na první pohled jde o pokračování stejně vypjatého dilematu matky ze Styronova románu Sophiina volba, která musí obětovat jedno nebo obě děti a pomáhá si při tom rozumem, jenž na takové situace není zařízen a nutně si vylamuje zuby. Do podobných situací se přece lidé žijící v poklidném západním světě těžko někdy dostanou. Abbé Kremer, Sophie, ale třeba i rukojmí iráckých povstalců, kteří jsou nuceni přestupovat na muslimskou víru nebo před kamerou žádat o odpuštění, jsou tak bráni jako výjimky potvrzující „pravidlo aplikace skupinové normy“, případně jako důkaz absurdní nelidskosti a zvrácenosti násilníků a totalitních režimů.
Kdyby to tak bylo, nemusel Volker Schlöndorff nikdy začít natáčení. Jeho film Devátý den by byl jen výstižným popisem jednání člověka v krajní situaci, které je dobré si připomenout jako memento budoucím generacím, žijícím v době, kdy byl vyhlášen konec dějin a pak byl zase slavnostně válečnickým slovníkem zrušen. Devátý den možná v sobě skrývá o trochu víc. Mezi temnými historickými kulisami prosvítá nečasová myšlenka, že každý morální čin, nikoli mechanická aplikace starého ověřeného pravidla, je vždy z definice výjimečný a že každý morální systém roste a padá s „kremerovskou výjimkou“. Není vyloučeno, že výjimka pravidlo nejen potvrzuje, ale i zakládá.
Autor vede kulturní rubriku v Hospodářských novinách.