Jak si koupit vysílací čas v ČT

V odůvodnění jednoho z mnoha svých zamítavých usnesení (č. j. Vol 15/2006) Nejvyšší správní soud stanovil: Pokud v jednom z volebních vysílání ČT oznámila strana Česká pravice ústy svého předsedy Simkaniče, že odsupuje z voleb, a v dalších vysíláních propagovala volbu ODS, nebyl to prohřešek proti volebnímu zákonu a neodporuje to „zásadě rovnosti politických stran“. Zákon sice v § 16 určuje, že pro volby do poslanecké sněmovny mají kandidující politické strany, politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregistrována, vyhrazeno v České televizi celkem 14 hodin bezplatně poskytnutého vysílacího času, který se jim rozdělí rovným dílem, ale podle zákona, podle Státní volební komise i podle Nejvyššího správního soudu „odpovědnost za obsah těchto pořadů mají politické strany, politická hnutí a koalice“.

Pro příští a další volby tak platí, že každými patnácti tisíci korunami poplatku za volební registraci je možné si zaplatit pro propagaci své strany další díl z vyhrazených 14 hodin vysílacího času. Jestliže si tedy například při 26 kandidujících subjektech některá strana jako dceřiné společnosti založí a zaregistruje alespoň v jednom volebním kraji 24 straniček předurčených ke stažení kandidatury a následné agitaci pro svého zakladatele, bude mít k disposici celou polovinu vysílacího času vyhrazeného volbám. Samozřejmě za předpokladu, že další strana či strany neučiní totéž. Kdyby ano, pak by vlastně „bezplatně poskytnutý vysílací čas“ byl státem prodáván v dražbě.

Vedle 14 hodin, které zákon přikazuje rozdělit rovným dílem, zbývá v každém z veřejnoprávních médií ještě spousta času dalšího. Na ten se podle Nejvyššího správního soudu nevztahuje požadavek mechanické rovnosti, nýbrž požadavek vyváženosti, objektivnosti a pouze „přiměřeně rovného přístupu“. Pro ten účel Nejvyšší správní soud převzal „koncept odstupňované rovnosti (abqestufte Chancenqleichheit)“, který „precizně zformulovala německá odborná literatura a judikatura“. Soud cituje: „Je ústavněprávně přípustné vyměřit vysílací časy diferencovaně podle významu stran (odstupňovaná rovnost šancí), pokud malým a novým stranám je dán k dispozici rovněž přiměřený vysílací čas.“ A upřesňuje: „Za kritéria pro diferenciaci významu politických stran slouží např. délka existence stran, jejich předchozí volební výsledky, počet členů, organizační struktura apod.“

Jakým vzorcem či formulkou přepočítávat mezi sebou zmíněná kritéria, jak určit, která doba existence je ekvivalentní, kterému počtu členů a jakými předchozími volebními výsledky je možné vyvážit jakou organizační strukturu, to už Nejvyšší soud neuvádí.

Ani v Ústavě, ani ve volebním zákoně České republiky se pojem odstupňované rovnosti nevyskytuje, stejně jako se v nich nevyskytují monarchistická republika, svobodné otroctví nebo kulatý čtverec. Dokonce když byly v roce 1992 v parlamentu projednávány tři verze volebního zákona, poslanci svým hlasováním výslovně odmítli ty, které vysílací čas vyhrazený volební agitaci ve veřejnoprávních prostředcích rozdělovaly podle předchozích počtů poslanců (v té době by to znamenalo až tři a půl hodiny pro ODS, zato pouze 25 minut pro mimoparlamentní strany), a přijali rovné dělení. Snad také proto, že uznali, že právě nové a neznámé strany by měli voliči dobře poznat, aby si mohli vybrat mezi nimi a stranami, které už znají z jejich předchozího působení. Nic z toho ovšem – ani logika věcí, ani znění zákona, ani úmysl či záměr zákonodárce – nemůže a nesmí Nejvyššímu správnímu soudu překazit vlastní stanovení závazných volebních pravidel. V nalézání „smysluplného výkladu“ se totiž podle vlastního vyjádření cítí vázán duchem „Radbruchovy teze“, podle níž „musí interpret rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, takže zákon může být moudřejší než jeho autor (G. Radbruch: Rechtsphilosophie, Heidelberg 1999). A protože Občanský soudní řád v § 200 n, odst. 4 stanoví, že proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu „nejsou přípustné opravné prostředky“, moudrost, již tento soud svým výkladem zákonu dává, je třeba považovat za svrchovanou, neomylnou a definitivní.

Avšak ani posvěcení zcela svévolně vedených volebních kampaní a obohacení volebního zákona o možnosti předtím ani netušené nepředstavují poslední limity zásahů Nejvyššího správního soudu. Jeho rozhodnutí a stanoviska obsahují ještě další, mnohem podstatnější sdělení, přímo nevyslovená, ale z textů jednoznačně vyplývající. Jestliže veřejnoprávní televize a rozhlas neodpovídají za obsah volebních pořadů jednotlivých stran ve volbám vyhrazeném vysílacím čase, tak stejně neodpovídá žádná z televizních a rozhlasových stanic za obsah reklamních pořadů. Je tedy nasnadě, že neodporuje zákonu rozšířit volební kampaň i do reklamních relací a „sponzorovaných“ předvolebních pořadů, a „rovný přístup“ kandidujících stran a koalic vyložit jako „rovný přístup za stejné peníze“; za nestejné pak nerovný, logicky.

České právo je podřízeno právu německému, německé odborné literatuře a judikatuře – přinejmenším ve volebních záležitostech. Protože ale od útoku na nezávislost soudců, který měl být uskutečněn zrušením jejich čtrnáctých platů, nebylo slyšet žádné další stížnosti na ohrožení soudcovské nezávislosti, lze mít za zřejmé, že Nejvyšší správní soud není ovlivněn ani blízkostí Německa, ani jeho ekonomickou silou, ani množstvím německých firem působících v České republice. Z toho ovšem plyne nutnost počítat s tím, že v jiných případech může Nejvyšší správní soud vzít za zaklad svého rozhodování soudní verdikty a právní rozbory jiné než německé – třeba kubánské, běloruské, severokorejské nebo založené na fundamentalistickém výkladu Koránu.

Zákony tu tedy nejsou proto, aby jim občan rozuměl. Jsou něco jako věštebná znamení. A občan, který jim nerozumí a není schopen se jimi ani řídit, smí nanejvýš doufat, že věštcův soudní výklad bude pro něj příznivý.

Chvalme Nejvyšší správní soud.