Sbírku básní Jana Kollára Slávy dcera (1824) srovnal s Dantovou Božskou komedií (1307–1321?) Jiří Bílý v Theologické revui č. 2/2005.
Na prostorové aspekty v próze Karla Hynka Máchy Cikáni se zaměřil Zdeněk Hrbata v studii v České literatuře č. 2–3/2006.
Jak se kultura Indie projevila v básnickém díle Otokara Březiny, zkoumá studie Petra Holmana ve Věstníku Společnosti Anny Pammrové č. 36 (červen 2006).
Portrét Emilie Lakomé, Březinovy přítelkyně, podal v Bulletinu Společnosti Otokara Březiny č. 41 (srpen 2006) Ferdinand Höffer.
Výbor z korespondence Jana Čepa z let 1942–45 Před námi tma a mráz (Torst 2004) recenzoval v Křesťanské revui č. 4/2006 Milan Balabán.
Jaroslavu Durychovi jako literárnímu kritikovi věnoval studii Michal Stefanski v revui Bohemistyka (Walbrzych) č. 2/2006.
Na Jana Skácela a v roce 1971 zakázaný výbor ze Skácelových básní Stracholam zavzpomínal v Týdeníku Rozhlas č. 42/2006 ve své rubrice Život a ...poezie? Mirek Kovářík.
„Groteskní model zobrazování“ v prózách Ladislava Fukse analyzovala Veronika Košnarová v studii Smích za nehty zalezlý (Tvar č. 16/2006).
Medailon nositele Ceny Karla Čapka za rok 2005 Ivana Klímy, nedávného pětasedmdesátníka, publikovala ve Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 82 (září 2006) Marie Štemberková.
Nad zánikem Lidové demokracie v roce 1994 si posteskl v říjnové příloze brněnského kulturního přehledu Kam Ladislav Soldán, autor medailonu Mojmíra Trávníčka, který do lidoveckého deníku v posledním jeho období intenzivně přispíval literárními recenzemi.
Ve Vlastivědném věstníku moravském č. 3/2006 L. Soldán přiblížil odkaz literárního vědce Dušana Jeřábka, jemuž byl věnován brněnský univerzitní sborník Bohemica litteraria (2002).
Rozhovor s překladatelkou Alenou Bláhovou připravil pro Hosta č. 7/2006 Antonín K. K. Kudláč.
Prózou Petra Šabacha Občanský průkaz (Ladislav Horáček – Paseka 2006) se v Mladé frontě Dnes 11. 9. 2006 zabýval Josef Chuchma, v Týdnu č. 41/2006 Jiří Peňás.
Povídkovou knihu Ivy Pekárkové Láska v New Yorku (Listen, Jihlava 2006) zhodnotil v Lidových novinách 3. 10. 2006 Aleš Haman.
František Knopp
Španělsko
Asi nejznámějším španělským básníkem u nás a určitě nejpřekládanějším je Federico García Lorca. Od jeho tragické smrti letos uplynulo sedmdesát let. I přesto ji ale doposud obestírá tajemství, které nebude hned tak vyjasněno. García Lorca byl jeden z nejzářivějších představitelů slavné španělské literární Generace 27. Oslnivý básník, který psal jak vysokou a učenou poezii, tak ohlasy na lidové cikánské básnictví své rodné Andalusie, skvělý dramatik, hudebník, neúnavný cestovatel. Ale také liberál, kosmopolita a homosexuál, který byl trnem v oku katolickému tradičnímu Španělsku. Na začátku občanské války byl zatčen falangisty a 19. srpna 1936 zastřelen a pohřben ve společném hrobě spolu s místním učitelem a dvěma banderillery (zápasníci s býky, kteří zapichují býkovi do šíje barevné šipky – banderillas). Dnes je tento hrob označen kamenem a nachází se v Lorkově pamětním parku, asi čtyřicet kilometrů
vzdáleném do Granady. V souvislosti s výročím básníkovy smrti se nyní ve Španělsku vede debata, zda by se jeho ostatky měly exhumovat: jednak aby se potvrdilo, že skutečně leží na označeném místě, a případně byly uloženy do rodinného hrobu, a jednak aby se objasnily jeho poslední okamžiky. „Jsem si téměř jistý, že ho před smrtí mučili,“ říká v rozhovoru
pro BBC Mundo jeden z největších světových znalců Lorkova života, historik irského původu Ian Gibson. Proti Lorkově exhumaci se ale staví především básníkova rodina. „Chceme, aby se respektovaly okolnosti jeho smrti a uchránilo se místo jeho posledního odpočinku před senzacechtivými spekulacemi,“ vysvětluje svůj odmítavý postoj básníkova neteř Laura Lorková. Gibson ale na to namítá, že by se možná potvrdily domněnky, že rodina už během občanské války vyzvedla Lorkovo tělo a pohřbila ho na rodinné usedlosti v Huerta de San Vicente. Nejenom nad jeho smrtí však stále visí otazníky. „Byla to velmi záhadná osoba,“ říká Gibson, „zůstává například nevysvětlené, proč se nedochovaly žádné nahrávky s jeho hlasem. A existovaly, protože často recitoval v rádiu jak ve Španělsku, tak v Argentině. Tyto nahrávky se ale nenašly. Možná se nacházejí v nějakém buenosaireském sklepě, a kdoví, zda je jednoho dne někdo neobjeví. Také se během války ztratilo spoustu dokumentů
týkajících se jeho osoby. Víme o něm hodně, ale ne vše, co by nás zajímalo.“
Jiří Holub