Dlouholetý vydavatel, překladatel a obdivovatel G. K. Chestertona se v krátkém eseji pokusil zachytit podstatu spisovatelova přemýšlení o světě, které se tak často utíká k humoru, ironii a absurditě, aniž by přitom ztrácelo ze zřetele vážnost věci.
Máme-li chestertonovskou náladu, a je to jedna z nejlepších nálad, mohli bychom říct, že něco můžeme definovat jen tehdy, když o tom nevíme vůbec nic.
Jorge Luis Borges
Právě letos uplynulo sedmdesát let od smrti Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936). „Kolosální génius“, napsal o tomto originálním novináři, mysliteli a diskutérovi poněkud posměšně G. B. Shaw. Kolosální na něm totiž bylo všechno – nejenom těch sto čtyřicet kilogramů živé váhy. Především nenasytná, vše požírající psavost. Psal denně a psal o všem. Odhaduje se, že napsal asi 4000 novinových článků (něco mezi esejem a fejetonem) pro 125 novin a časopisů, 5 novel, 5 životopisů, 3 divadelní hry, asi 200 povídek, 360 básní (k dnešnímu dni mu vyšlo 79 knih). Podobně jako u nás F. X. Šalda a Karl Kraus vydával vlastní časopis, ale na rozdíl od jejich občasníků rovnou týdeník pod názvem G. K’s Weekly.
„Vesele a zplna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného lidského života, jako je domov, víra, demokracie, společenský řád a důvěra. Jako kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku; nejvážnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny.“ (K. Čapek)
Zastánce posmívaného měšťáctví
Zdál se být svou poetikou nesmírně moderní, protože miloval pokleslá umění (krváky a sádrové trpaslíky), detektivku dokonce považoval za jednu z nejvyšších forem umění, neboť se zabývá zločinem a trestem; objevil poezii periferie a velkoměsta i umění nonsensu dávno před dadaisty a dokonce obnovil středověkou frašku (farce) jako prozaický útvar, a polozapomenutou epickou báseň (epos). A tak ho pro jeho uměleckou inovaci měli rádi i jeho političtí oponenti, na levici i na pravici, a laskavě opomíjeli, proč to všechno vlastně psal. Chesterton byl totiž filosofický konzervativec a politický liberál (nejasná hranice v té věci panuje v politologii dodnes), byl apologetem víry v západní evropské hodnoty rozumu a svobody, omezení a dělby politické moci („každá vláda je jen odporná nezbytnost“), obhájcem přirozeného náboženství a křesťanství. V této poslední problematice je dnešní nejasno snad ještě větší.
On totiž jako by se vyloupl přímo z doby vrcholného křesťanského středověku, z období monumentálního objevu racionální filosofie a metafyziky (Aristoteles), stabilního společenského řádu před krizí papežství, a mimo jiné také velkých disputací s mohamedánskými filosofy (Avicenna, Averroes); tehdy je ještě islám měl. Intenzivně pociťoval síly společenského rozkladu; nihilismu, relativismu, volnomyšlenkářství, dekadenci v umění, útok na stabilní rodinu, soukromé vlastnictví a svobodu podnikání. Vlastně předvídal dnešní krizi normativní společnosti, protože o kvalitě demokracie, svobody a lidského řádu rozhodují ctnosti, a pokud chybějí, je individuální svoboda v nejlepším případě na nic, v nejhorším jen rozkladnou anarchií. Ve středověku byla duchovním a omezujícím protipólem státu církev, dnes by to měl být diktát tradice, zdravý rozum a většinové ctnosti, jež by měly kultivovat politiky a omezovat stát. V socialismu viděl mechanickou, materiálně rovnostářskou, odlidštěnou koncepci byrokratického státu a útok na soukromý majetek. Přitom právěv soukromém majetku je zakotvena autonomie střední vrstvy. V neomezeném kapitalismu pak viděl nebezpečnou tendenci k novému zotročení člověka imperiálním velkokapitálem, monopoly a politickou oligarchií a vlastně nakonec také útok na soukromý majetek.
Chesterton přesně vystihl nebezpečí socialistické ideologie, která tyje ze spojení dvou silných lidských motivů: starosti o chudé a pronásledované a závisti vůči bohatým, aby pak posilovala moc byrokracie na úkor občanů a hospodářské prosperity. I jeho kritika kapitálu platí dodnes; vždyť bez centrální banky, antimonopolních zákonů, ochrany spotřebitelů a rozumné makroekonomické a rozpočtové politiky státu by nakonec i svoboda podnikání skončila v nějakém státním nebo korporativistickém kapitalismu. Firma, stejně jako stát, je svou podstatou nekonečně expanzivní, a svobodě se daří jenom v omezení. Právě proto byl Chesterton třídně uvědomělým maloměšťákem, zastáncem té liberálně konzervativní posmívané třídy malých ctností a malého rozhledu, jejíž slabost a úpadek nakonec vedly k zániku demokracie v Itálii, Německu a Rusku a ke vzniku dvou totalitních režimů a velké evropské války (1914–45), nepočítáme-li tu bez výstřelů do roku 1989. V tomhle mu z českých obdivovatelů rozuměli liberálové Peroutka a Čapek a nerozuměli leninisté Voskovec, Werich a Teige ani pravicový Durych. Na rozdíl od mnoha svých současníků totiž viděl naprosto jasně, v čem má být konzervativec liberální a liberál konzervativní. Protože je stát svou podstatou vždycky všude a bez ohledu na formu vlády expanzivní, dokonce i demokratická, odvolatelná vláda bude usilovat o rozšíření státní moci a byrokracie. Nebezpečí neustálého státního pečovatelského zájmu o občana, a tím ohrožení jeho svobody, a také zmatek, který stát takto vnáší do svobodného organismu společnosti, vnímal Chesterton v době, kdy tato tendence byla ještě v plenkách, kdy byly daně, byrokracie a zásahy do soukromí v podstatě nepatrné. Proto je zapotřebí každý nový zákon (údajně pro naše vlastní dobro) vždycky poměřovat svobodou, v tomhle byl naprostým liberálem, ale zároveň vzývat tradici, která dá svobodě pevný rámec, tu demokracii mrtvých, bez níž by se svoboda zhroutila do anarchie bezprizorných, vykolejených, neovladatelných jedinců. Bez tradice a zdravého rozumu se stává svoboda jen individuální vůlí a společnost, ta společnost, která je více než pouhý součet autonomních jedinců, neboť „není dobře člověku samotnému“, pomalu zaniká.
Mistr paradox
Vraťme se však na chvíli zpět k jeho slovesnému umění, proč tolik fascinoval své současníky a proč je dodnes v anglosaských liberálních a konzervativních kruzích jedním z nejcitovanějších autorů. Byl totiž mistrem paradoxu. Angličané, jak známo, milují humor, ale Chesterton povýšil společenský bonmot neboli vtipné sousloví na víc. Na životní filosofii zdravého rozumu, na obranu občanské liberální politiky a tradičních hodnot evropské kultury. On sám by nejspíš prohlásil, že se jen díval a divil, že největší divy světa jsou zároveň největší samozřejmosti života a ty jsou všechny paradoxní. Člověk má dvě nohy, dvě ruce, dvě oči, a přesto bychom marně hledali jeho srdce na pravém místě.
Anglie, jak napsal, je vlastním domovem paradoxu. Angličané se domnívají, že jsou praktičtí, právě proto, že neuznávají logiku. Vědí totiž, že si hlava občas musí od logiky odpočinout, protože svět tak zcela logický není a přísný logik většinou skončí v blázinci. Smyslem paradoxu je ovšem také legrace; vyjádříte-li něco jako protimluv, jako kontradikci, člověk se zasměje a rozum zbystří. Ani tohle však není celá pravda. Paradox je jen forma a může být sice zábavná, ale také povrchní, jako je v Anglii slavná věta „Dejte nám luxus a zřekneme se základních potřeb“ (O. W. Holmes) nebo mírně negativistická „Manžel pomáhá své ženě řešit problémy, které by neměla, kdyby si ho nevzala“ (O. Wilde). Přesto jsou obě věty velmi vtipné. Paradox může být také pravdivý, ale nepříjemně moralizující: „Stojí-li to za to, stojí za to dělat to dobře.“ Toto lidové úsloví Chesterton parafrázoval: „Má-li něco smysl, má smysl to dělat i nedokonale.“
V paradoxu viděl Chesterton především nástroj, kterým můžeme odhalit paradoxní podstatu samotné existence, neb vše je jinak, jak pravil kdysi jeden moudrý rabín, ale to „jinak“ musí souznít s hlubokým a samozřejmým přesvědčením zdravého rozumu a také s tradicí, neboť všichni lidé mají většinu záležitostí, od narození až po smrt, společných. Chesterton je proto především básníkem lidské přirozenosti a veselým, hravým mystikem lidské existence i její každodennosti. Dobro, krása, pravda a všechny ctnosti, včetně humoru, jsou pro něho extatickým vytržením a nesmírným dobrodružstvím každého života a je jenom na člověku, aby si život hloupě nekazil, jinak opravdu bude obyčejný, v tom nudném a otravném slova smyslu. Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobrodružné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými.
Chesterton jako málokdo viděl „v hlubinách vědomí stopy po zapomenutém výbuchu úžasu nad vlastní existencí“ a jako málokdo dokázal načrtnout povahu této existence: „Jenom naše vlídnost nás vede k přátelství a museli bychom se podívat velmi hluboko do lidské duše, abychom zjistili, odkud se bere vlídnost.“
Autor je šéfredaktor nakladatelství Abonent ND.
G. K. Chesterton: Milovat to, co je věčné na chvíli
Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na socialistickém omylu, že má k dispozici neomezené množství talentovaných úředníků a neomezené finance na jejich zaplacení.
Demokracie zachvátila celou Evropu, jakmile byla založena na lidských právech. Je však zcela bezmocná, je-li založena na lidských křivdách.
Lidský instinkt soukromého vlastnictví je právě tak všeobecný jako soukromý, patří k němu především svobodná a demokratická rodina a také zásada: dům pro každou rodinu – taková je skutečná potřeba i vize lidstva. Svět se možná bude muset spokojit s něčím byrokratickým, méně lidským a intimním. Bude však připomínat nešťastnou ženu, trpící jednotvárným soužitím, protože si neuměla vytvořit šťastné manželství. I kdyby měl být nakonec socialismus reálným vysvobozením světa, jeho touhou nikdy nebude.
Příliš kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo.
Velký byznys je dnes organizován jako armáda, ovšem bez krveprolití. Ale také bez vojenských ctností.
Tradice znamená dát volební právo té nejobskurnější třídě ze všech tříd, našim předkům. Je to demokracie mrtvých. Tradice odmítá arogantní vládu současníků, kteří by si chtěli osobovat práva jenom proto, že tu zrovna jsou.
Tradice je většinou nesobecká; návyky jsou sobecké vždycky.
Kdykoli se dnes mluví o politických nebo sociálních důsledcích nějakého nového zákona, málokdo pomyslí na svobodu. Kdykoli však někdo poukáže na jisté nedostatky v lidském chování, všichni volají po zákazech a myslí hned na policii.
Není svobody bez autority. Ztratíme-li právo na svobodu, ztratíme i svobodu. Máme-li však práva, musí existovat i autorita, na kterou se můžeme obrátit.
Jestliže říkáme, že si svobodná společnost vládne sama, potom by sebeovládání mělo být známkou dobré vlády.
Štěstí je stejně tajuplné jako náboženství. Představme si opravdu silný zážitek, tak mocný, že až zabolí – náhlá extáze první lásky nebo pocit vítězství po bitvě. Zamilovaný stejně jako válečník jsou na chvíli u vytržení, ale nikoli kvůli okamžiku, nýbrž jeden pro milovanou osobu a druhý pro vlast. Co na tom, že ta láska je pubertální a nevydrží ani týden, co na tom, že vlast vůbec nebyla v právu. Milenec v tu chvíli cítí, že jeho láska nikdy nepomine, a patriot vidí svou vlajku věčně vlát. Obě chvíle jsou naplněny štěstím, protože se nezdají být prchavé.
Člověk nemůže milovat, co je smrtelné. Může milovat jen to, co je věčné – i když pouze na chvíli.
Je značný rozdíl mezi vzpomínkou na intenzivní pocity mladistvých lásek a okamžitým dokonalým potěšením, jež doprovází vzpomínku na dětství. První vzpomínka je ostrá a jedinečná, proniká srdcem jako rapír, druhá je jako blesk z nebe, který na zlomek vteřiny ozáří rozmanitou krajinu dětství, dávný svět úžasu. První je jenom intenzivní vzpomínka milence na lásku, druhá je, jako by si mrtvý vzpomněl na život.
Přeložil Alexander Tomský.