Zápisníky chaosu

Eseje o mexické výlučnosti

Ústředním tématem komentářů, glos a stylizovaných reportáží Carlose Monsiváise je politický a společenský život Mexika devadesátých let minulého století. Odrazem reality celé země je pro autora hlavní město. V dvacetimilionovém Ciudad de México se nejbolestněji projevují všechny příznaky civilizačních chorob mexické společnosti. Úvahy o Mexiku a mexičanství jako kulturním a společenském fenoménu, jako zážitku jedinečnosti, výlučnosti, a tedy nesmírné samoty, se v knize prolínají s reflexí městské konzumní kultury globalizovaného světa, univerzálního ne-vkusu i nástrojů, které ho pomáhají šířit.

Mexičan, můj bratr

Témata Obřadů chaosu lze rozdělit do tří skupin: první jsou vlastenecké emoce a jejich ventily, jako fotbal, slavení státních svátků nebo pomníky státotvorných osobností; druhou skupinu představuje synkretická, „lidová“ zbožnost, reprezentovaná především kultem Panny Marie Guadalupské, a záliba v čarodějnictví a pseudookultních disciplínách, neohrabaně skrývajících obchodní záměr; třetí tematickou skupinou je kult popových hvězd domácího (Luis Miguel) i angloamerického původu (Madonna).

Naléhavá potřeba vyjádřit se k tématům ná­rodní identity, kulturní jinakosti, střetu civilizace s barbarstvím, hlavního proudu s alternativou či k tématu moci se projevuje i v krásné literatuře. Pojmenování historického údělu národa a rasy je pro mexické autory dvacátého století univerzální závazek, k němuž se připojuje i Carlos Monsiváis, třebaže svůj záměr pateticky nedeklaruje. Přistupuje k němu nesentimentálně, kriticky, nechce se zalíbit většinové ani menšinové společnosti. Útoky do vlastních řad vede energicky, nesmlouvavě, erudovaně.

Ostřejší Vaculíka

V jeho tématech se prolínají extrémy jedinečného s globálním, exkluzivního s univerzálním. Šokující, úžasná i strašlivá realita Mexika, která Evropany ohromuje a přitahuje už od dob Hernána Cortése, výjimečnost a neopakovatelnost světa, vybudovaného podle evropských nákresů na neprobádaném a divokém území, jsou tu spojovány s projevy postmoderní kultury; s hodnotami hlásanými ve jménu osobního úspěchu a nadosobního estetického ideálu. Čtenář poznává Mexičana jako exotickou a záhadnou bytost, obyvatele země, jejíž přídomek „magická“ platí na té nejsubtilnější i nejlacinější úrovni, a zároveň jako svého souputníka, jako občana globální vesnice, kterého politické lobby, kult úspěchu a univerzální popkultura semlely úplně stejně na východním i západním břehu Atlantiku.

Monsiváis je pamětník moderních dějin Mexika a pamětník jejich odrazu v publicistice. Spolupracoval vždy s prestižními periodiky, v posledních letech s deníkem Jornada a s časopisem Proceso. Komentuje veřejný život (Obřady chaosu jsou jedním z řady souborů jeho článků vydávaných od konce šedesátých let) a soustavně sleduje činnost ostatních mexických publicistů. Z jejich prací sestavil antologii Vám je to jasné (A ustedes les consta, 1982). Vlastní povídkovou tvorbu pak představil v knize Nový katechismus pro lenivé indiány (Nuevo catequismo para indios remisos, 1982).

K dalším jeho novinářským zájmům patří film, komiks, karikatura; specifická mluva obyvatel hlavního města a především literatura. Sám sebe vždy označuje za čtenáře: „Nečetl jsem proto, že by mě k tomu vedlo mé spisovatelské povolání, naopak, rozhodl jsem se pro psaní, protože mi to dovolovalo pokračovat v četbě,“ říká. Pro Mexiko je však Monsiváis především vtipný a ostrý kritik – politické kultury, pseudomorálky i mocenských vlivů katolické církve. Může si to dovolit. Jeho kritickému hlasu se v českém prostředí snad nejvíc blíží hlas Ludvíka Vaculíka.

Ranní serenáda

Autorovo balancování mezi jedinečným a univerzálním představuje náročnou výzvu pro vydavatele díla i pro překlad. Editoři vybrali texty, v nichž je exotičnost a zvláštnost mexických reálií ještě přitažlivá a v mezích možností srozumitelná. Kde bylo zapotřebí překlad obohatit o rozměr transkulturace, si překladatelka vedla znamenitě (publikace je doplněna jejím vlastním slovníčkem reálií, potřebný historický kontext poskytuje i předmluva Gerarda Ochoy Sandyho). S lehkostí a přirozeností se Markéta Riebová strefila do výrazů hovorové mexičtiny a synkreticky si poradila například s řečí Juana Diega, indiánského svědka zjevení Panny Guadalupské: „Tož sa stalo, pane Biskupe, že jak chodíl po svojích místách v lesi, překvapilo tehoto hrubého a nedoučeného indiána, který ani teológiú, ani metafyzikú nevládne, zářivé světlo jednéj pěknéj paní.“ (s. 37) Ovšem v místech, kde bylo zapotřebí najít ekvivalent běžně používaný v českém kontextu, který by byl bez námahy srozumitelný, ztrácí překlad na plynulosti. Je škoda, když se čtenář, rozběhnutý v lehkosti Monsiváisova stylu, musí často zastavovat a uvažovat, proč se mluví o televizních programech namísto pořadů (šp. programa = program, ale i konkrétní pořad) a proč se pořad v rádiu nejmenuje rozhlasový, ale radiofonický; jestli je krysař z Hamelinu tentýž, kterého známe od Dyka, tedy z Hammeln; a zda má ve výrazu „ranní serenáda“ (mañanitas, tedy snad alba, nebo svítáníčko, prostě písnička, která se zpívá oslavenci ráno v den jeho svátku či narozenin) hledat nějaký tajemný sémantický záměr.

Obřady chaosu skvěle doplňují panorama myšlení mexických intelektuálů v eseji a publicistice druhé poloviny dvacátého století, k němuž má díky překladům vydaným v posledních letech přístup i český čtenář. Mladá fronta vydala už esej Pohřbené zrcadlo Carlose Fuentese (2003), problematizující hispánství a mexičanství (či obecněji hispanoameričanství) v historických projevech napříč staletími a připomenutí zasluhuje kniha novinářky Eleny Poniatowské Ztřeštěná sedma (One Woman Press 2004) s portréty sedmi umělkyň, jež spoluvytvářely mexický kulturní život v porevolučním období.

Autorka je hispanistka a bohemistka.

Carlos Monsiváis: Obřady chaosu. Přeložila Markéta Riebová, Mladá fronta, Praha 2006, 162 stran.