Český dluh německému spisovateli Josefu Mühlbergerovi (1903 Trutnov – 1985 Eislingen nad Filsí) splatilo nakladatelství Albis International v Ústí nad Labem vydáním jeho Dějin německé literatury v Čechách 1900–1939 z roku 1981. Vydání doplňuje bibliografie Mühlbergerova rozsáhlého díla a bibliografie knih německých autorů z českých zemí přeložených do češtiny.
Obtíže při hledání vhodného německého ekvivalentu k titulu povídkové knihy Karla ČapkaBoží muka („Gottesmarter“ / jihoněmecký výraz „Marterl“ / „Kreuzwege“) popsala v Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 82 (září 2006), v dlouhodobé rubrice Setkání s bratry Čapky, bohemistka Dorothea Uhle.
Jak se grafické prostředky antikva a kurzíva sváří ve výstavbě textu novelyMarie Pujmanové Předtucha (1942), zkoumá Alena Debická v studii v revue Naše řeč č. 4/2006.
O milostném životě Jany Černé-Krejcarové (1928–1981), dcery Mileny Jesenské, řeknou hodně už mezititulky jejího medailonu od Terezie Zemánkové v „erotickém“ čísle 2/2006 brněnského Rozrazilu: Máma jí poslala zub – Zlatá mládež na dně – Diagnóza: nešťastná láska – Kdo chce zbičovat?! – Prolhaná femme fatale – Čí pak jen ty děti jsou? – Bohémka myje záchody – Vyznání lásky, úcty a obdivu. Pod posledním mezititulkem je otištěn dopis Černé Egonu Bondymu.
Kladenská kulturní revue Kladno Záporno se v zahajovacím prvém čísle (podzim 2006) nemohla vyhnout osobnosti Bohumila Hrabala. Zařadila výběr z Hrabalových textů „inspirovaných industriální atmosférou bývalé Poldi“ a rozhovor s výtvarnicí Věrou Boudníkovou-Špánovou o přátelství Hrabala s Vladimírem Boudníkem, jež začalo při společných cestách autobusem do práce v kladenské huti. – Časopis netradičního vzhledu (spirála v hřbetu) obsahuje dále například rozhovor s autorem literatury faktu Jiřím Kovaříkem.
Paměti a deníkové zápisky lékaře Josefa Charváta Můj labyrint světa (Galén 2005) recenzoval v Hostu č. 7/2006 Jiří Trávníček.
Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy otiskly v čísle 2/2006 obsáhlý nekrolog zaníceného zastánce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského Julia Enderse (13. 4. 1920 – 18. 1. 2005), původně klasického filologa.
Listy Starohradské kroniky č. 3/2006 a měsíčník Krkonoše č. 9/2006 oznámily, že 30. 7. t. r. zemřel ve věku 92 let autor povídek, pohádkář, dramatik a kulturní publicista Miloš Gerstner, učitel z Vrchlabí.
Bulletin Obce spisovatelů Dokořán č. 39 ze září 2006 je jediným zdrojem informace o úmrtích dvou spisovatelů, aktivních hlavně v letech „normalizace“: Josefa Jelena (6. 2. 1921 – 13. 8. 2006) a Lubomíra Vaculíka (13. 7. 1926 – 6. 9. 2006), jenž v půli 70. let zvolil pseudonym Lubomír Tomek.
František Knopp
Rakousko
Krásný a smutný je kalendář, který na příští rok vydala Společnost pro ohrožené národy. Z titulní fotografie tří zpěvaček z jižní Afriky a z názvu Známky života okamžitě vyčteme nejen jeho obsah, ale také zaměření celé organizace. Je za ní více než třicet let práce na obranu pronásledovaných menšin a národů. Nezabývá se, na rozdíl od Amnesty International, problémy utiskovaných jednotlivců; v popředí jejího zájmu stojí celé skupiny obyvatel. Podporuje emancipaci a nabízí platformu pro sebeobranu. Ve střední Evropě vydává Společnost pro ohrožené národy pět informačních časopisů a četné knižní publikace. O své činnosti a poznatcích informuje sdělovací prostředky, pořádá konference a přednášky. Organizuje různé formy protestů. Demonstracemi, letáky, případně dopisy a vzpomínkovými akcemi upozorňují její aktivisté na problémy našich spoluobčanů na mnoha místech planety. Ohroženým pomáhají finančně i organizačně. Jak kalendář vypadá? Má rozměr 32 x 44 centimetrů naležato. Byl použit lesklý karton, bělený bez použití chloru. Téměř celou plochu zabírají barevné, skutečně „pestré“ fotografie: oblečení a bubny indiánských hudebníků, kroje mexických tanečnic, případně věnce na hlavách dvou novozélandských kluků-pištců na lasturu hýří exotickými barvami. Na rubu jednotlivých listů jsou černobílé fotografie a podrobné informační texty o hudební a pohybové kultuře. Píše se zde nejen o tradičních formách, ale najdeme tu rovněž informace o současných uměleckých projevech. Dočteme se například o indiánské punkrockové skupině Blackfire, která na své pouti světem hrála i pouštním Tuaregům. Hudebníci byli překvapeni úžasnou vstřícností posluchačů, kteří určitě nepatří k typickému punkovému publiku. Fotografie a informace z celého světa popírají povrchní až hloupou „exotičnost“ a donutí nás zamyslet se nad problémy našich nejbližších sousedů. Stojkovi jsou pravděpodobně nejznámější cikánská rodina žijící v Rakousku. Paní Ceija Stojková na jedné vernisáži rezolutně prohlásila: „Byla jsem a vždy budu cikánka. Záleží jen na tom, jakým tónem se slovo cikán vysloví. Nepotřebuji jiné označení.“ Budeme se tedy řídit jejím názorem. Paní Stojková pochází z vídeňské rodiny, přežila pobyt ve třech koncentračních táborech. Své zážitky popisuje ve svých knihách, obrazech a písních. První politické zastoupení Romů v Rakousku vzniká teprve v roce 1989. Spisovatelka Stojková stojí u jeho vzniku. Ve své knize Žijeme v ústraní se ptá a vzápětí sama odpovídá: „Máš strach z tmy? Řeknu ti, tam, kde je cesta liduprázdná, nemáš se čeho bát. Nemám žádný strach. Můj strach zůstal v lágrech. Čeho se mám bát?“ Následující článek GIPSY – hvězda české populární scény nás přivede domů. Jak hodnotí naši situaci rakouská redakce celosvětového kalendáře? „Postavení Romů ve východní a jihovýchodní Evropě je neustále tristní. Jeden český Rom, který se sám pojmenoval Gipsy neboli Cikán, symbolizuje část mladé generace. Tu část, která nechce ztratit naději. Moderní a drzou hudbou popisuje, odráží, ale také paroduje svoji situaci – a má úspěchy.“
Martin Burian