Flávio Sanctum z brazilského Divadla utlačovaných a Awino Okechová, instruktorka keňského Amani People’s Theatre, tvrdí, že s pomocí divadla lze řešit konfliktní situace mírovou a nenásilnou cestou. Jak se v tomto ohledu liší práce se studenty, vězni nebo s lidmi z chudinských čtvrtí nejen v Brazílii a Keni, ale i v dalších zemích? Stejnému tématu se věnoval pražský divadelní workshop Play4Peace, který proběhl v druhé polovině října.
Jakými metodami pracuje Divadlo utlačovaných? Jaké jsou jeho hlavní cíle?
Sanctum: Divadlo utlačovaných je metodologie, která má mnoho druhů a technik. Jejím zakladatelem byl Brazilec Augusto Boal. Hlavním cílem Divadla utlačovaných je znovuobnovení dialogu mezi lidmi. Obvykle se totiž stává, že právě dialog je v řadě konfliktů eliminován a nahrazován monologem. S účastníky workshopů přehráváme problematické situace, které se snažíme řešit jednak v rámci skupiny a poté ve spolupráci s diváky. Ty vyzýváme k tomu, aby vstupovali do našich scén a předváděli vlastní řešení konfliktních situací. Je to přímá akce, hrajeme divadlo, lidé o něm přemýšlejí a hned jej reflektují.
Amani People’s Theatre pracuje podobně? Amani znamená ve svahilštině mír – je tedy hlavním cílem vašeho projektu nastolit mír?
Okechová: Naše organizace vznikla v Keni v roce 1992, tedy v době, kdy země procházela politickou transformací. Od roku 1963, kdy získala nezávislost na Britech, byla Keňa státem jedné strany. V roce 1992 však došlo k mobilizaci lidí, kteří si přáli změnu. V důsledku tohoto pohybu ve společnosti byl v zemi zaveden systém více stran. Tato změna vedla k řadě etnických střetů, po nichž zůstalo mnoho mrtvých. Etnicita byla zneužita jako nástroj k mobilizaci lidí, kterým byla poskytována jako klíč k vysvětlení nerovného rozdělení zdrojů v zemi. Mladí lidé, kteří stáli u zrodu naší organizace, si řekli, že je nutné působit na vrstevníky pozitivním způsobem a využít jejich kreativitu. Většinu z nich tvořili studenti univerzit, kteří se inspirovali učením Paula Freira a jeho dílem Pedagogika utlačovaných. Někteří se také setkali i s prací Augusta Boala. Organizace se pokusila integrovat africké formy divadla a tance s těmito dvěma směry a začala pořádat workshopy pro různé komunity po celé zemi.
Jaké mají vaše organizace výsledky?
Sanctum: Jedním z konkrétních výstupů Divadla utlačovaných například změna několika zákonů. Máme projekt, který se jmenuje „legislativní divadlo“. Při něm přehráváme vybrané problémy a obecenstvo může přednést své návrhy. Může ukázat, jak by měly vypadat zákony, jež by vyřešily problém, který je trápí. V Rio de Janeiru dnes platí 13 zákonů, které původně vznikly na základě tohoto procesu.
Okechová: Je velmi těžké prokázat, že k určité změně došlo v důsledku naší práce. Někdo by mohl říci, že jsme možná jen přišli ve správný čas na správné místo. Považuji za úspěch, že lidé v různých místních komunitách přijímají a oceňují odlišný způsob učení, který jim naše divadlo přináší. Myslím, že se nám skupiny, s nimiž jsme v posledních letech pracovali, podařilo vnitřně posílit a určitých pozitivních změn jsme dosáhli i na školách.
V některých školách probíhaly stávky kvůli problémům mezi studenty a vedením. Náš workshop pak pomohl vytvořit prostor pro konstruktivní dialog. Práce na školách ve slumech kolem Nairobi ukázala, že divadlo může fungovat jako kanál pro uvolnění negativní energie, které jsou místní děti dost silně vystaveny. Učitelům zároveň divadlo umožnilo novým způsobem komunikovat s dětmi a zjistit, co jejich žáci v dané chvíli potřebují a jak na to může reagovat jejich škola.
Jaká je vaše nejoblíbenější technika při workshopech? Co vás na práci nejvíce těší?
Sanctum: Mým nejoblíbenějším momentem je chvíle, kdy se bavíme o konfliktu a snažíme se jej transformovat do nějaké formy, do hry na scéně. V reálném životě často nevidíme, jak ten či onen problém začal. Když problém uchopíte a začnete jej přehrávat, vidíte ho tak, jak předtím vůbec nevypadal. A právě tuhle změnu zahlédnou i účastníci workshopu. V tom spočívá síla divadla. Když pak hrajeme pro veřejnost, lidé říkají: To je dobré, z tohoto pohledu jsem problém nikdy neviděl. Teď už rozumím tomu, proč vznikl.
Okechová: Pro mě je úžasné, že se účastníci divadelních workshopů hraním především baví. Je to proto, že je osvobozuje od jejich obvyklých rolí. Hraní jim poskytuje určitou masku, a tak si neustále mohou myslet, že hrají někoho jiného. Pro mě je nejkrásnějším momentem takzvaný aha-moment, kdy si někdo uvědomí tu souvislost s vlastním životem a řekne: Tohle se týká mne. Tak jak se cítila tato osoba ve hře, se já cítím v reálném životě. Maska a bezpečnost, kterou divadlo poskytuje, z něj dělá efektivní a dosažitelný nástroj komunikace mezi lidmi.
Navštívili jste s workshopy řadu zemí. Jak rozdílné byly přístupy účastníků? Liší se například nějak reakce zdejších lidí od přístupu lidí ve vašich zemích?
Sanctum: Překvapilo mě, že i v Evropě se řada mladých setkává s násilím ve škole. Většinou nevědí, co s tím. Je to pro ně obtížné, hlavně když přijde do školy nový student. V Brazílii máme stejný problém. Pořádáme proto na toto téma mnoho workshopů s učiteli a ti pak pracují se studenty. Věděl jsem, že v brazilských školách je násilí velký problém, ale že je to stejné v evropských školách, mě velmi překvapilo.
Okechová: Systém vzdělávání v Keni a v Evropě je velmi rozdílný, a proto je třeba užívat rozdílné přístupy. V Keni je mnohem větší propast mezi učitelem a studentem. Učitel je ten, kdo ví, žák naopak ten, kdo se učí. Práce v Berlíně pro mě byla velmi zajímavou zkušeností. Tamní studenti přicházeli s nápady, o které se chtěli s ostatními podělit. Neprobíhalo to tak, že my bychom byli ti, kdo vědí, a oni ti, kteří čekají, až jim bude vědění předáno. Tento proces vzájemné výměny pro mě byl velmi poučný.
Zajímavé také bylo setkání se zdejšími stereotypy o takzvaném globálním Jihu. Tyto stereotypy se neustále vracely a opakovaly. Je to pochopitelné, když si vezmete, jaký obraz konkrétně třeba Afriky podávají média. Nejčastěji je velmi negativní. Je pochopitelné, že rozvojové organizace ze Severu chtějí ospravedlnit, proč na Jihu utrácejí peníze. Proto je pro ně důležité ukazovat tuto smutnou tvář trpící a zaostalé Afriky. Myslím si však, že obraz globálního Jihu by měl být vyváženější.
Zabýváte se prací s konflikty, můžete na základě vlastních zkušeností potvrdit nebo vyvrátit, zda jsou základní příčiny konfliktů univerzálně shodné po celém světě?
Sanctum: Když jste chudý, jste chudý všude na světě podobně. Společnou příčinou řady problémů jsou společenské rozdíly a nejrůznější předsudky. Když jste jiný, když vypadáte jinak, jste vyloučen. Konflikty po celém světě mají společného ještě mnoho dalšího.
Okechová: Naše organizace tvrdí, že je společnost vytvořená na základě vztahů a vztahy jsou spojeny s očekáváním. Pokud vztahy nenaplňují daná očekávání, vzniká konflikt. To, jak reagujeme na konflikt, ovlivňuje, zda se tato nenaplněná očekávání stanou rozbuškami násilných nebo nenásilných konfliktů. Nebo zda zůstanou skryté až do doby, kdy najednou explodují. To je tedy základní báze konfliktu; jeho spouštěcí faktory mohou mít různou podobu. Může to být rozdílná rasa, v jiném kontextu etnicita, nebo gender. Rozdílný kontext vždy ovlivňuje důvody, proč dochází ke konfliktu. Například když já jako Keňanka a černoška přijedu do Evropy, může být příčinou konfliktu spíše moje rasa. Doma v Keni může vést ke konfliktu spíše moje etnicita, to, že patřím k určitému kmeni a jiná osoba k jinému. V Jižní Africe už to může být zase rasa, jsem černá Afričanka.
Projekt Divadla utlačovaných je založený na myšlence, že každý člověk v sobě od přírody má divadelní cítění a je třeba jen ho z něj „vylákat“. Při uvedení Divadla utlačovaných se hra uskutečňuje díky spolupráci herců a diváků, na situaci na jevišti mají vliv všichni přítomní. Problémy, které se vyskytují na jevišti, jsou poté společně řešeny.
Awino Okechová je instruktorka v divadle Amani People’s Theatre (AMP) v keňské Nairobi. Sdružení je aktivní ve třech oblastech Keni, v nichž probíhají společenské změny nebo kde se odehrávají viditelné konflikty. V průběhu svého působení u AMP vedla Okechová řadu tréninků, zaměřených na problematiku genderu nebo zvládání konfliktů, v Keni nebo v sousední Ugandě a Tanzánii. Jako expertka na „divadlo a konflikt“ vystupovala v Evropě, Izraeli a Jižní Africe. Kromě herectví studovala politologii a spolupracuje s organizací Kenya Female Advisory, která se věnuje zrovnoprávnění žen a dívek.
Flávio Sanctum je spolupracovník Divadla utlačovaných, kde působí už 12 let. Kromě divadelní práce studoval pedagogiku na Centro Universitário Celso v Lisabonu a profesionální hereckou průpravu obdržel na Divadelní škole Martina Pena v Brazílii.