Československé věznice patřily v první polovině 20. století mezi nejvyspělejší v Evropě. Po únorových událostech roku 1948 už nebylo možné dále prosazovat humanizační trendy, zahájené vězeňskými duchovními a učiteli v polovině 19. století. Naopak byl kladen důraz na politické potřeby nového režimu, neuznávajícího základní hodnoty a lidská práva, což vedlo až k sovětizaci celého systému.
Po vzniku samostatného státu v roce 1918 byl převzat rakouský trestní zákon a na Slovensku zákon uherský. Unifikaci přinesl až zákon o státním vězení z roku 1931, upravující mimo jiné podmínky pro politické provinilce, kteří vykonávali trest odděleně od ostatních kriminálních vězňů, mohli nosit civilní oblečení, používat vlastní ložní prádlo, konzumovat jídlo donesené z okolních restaurací a jejich korespondence byla společně s četbou omezována jen minimálně. Tyto výhody je zásadně odlišovaly od politických vězňů komunistického Československa, přestože nejeden budoucí funkcionář si vyzkoušel život politického vězně na vlastní kůži.
Československo přejalo také soustavu vězeňských zařízení bývalé monarchie. Pro výkon trestu sloužilo pět mužských trestnic (Plzeň, Leopoldov, Valdice, Iľava a Mírov) a ženy si odpykávaly trest pod dozorem kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Řepích. Síť věznic doplňovaly ještě státní polepšovny v Košicích a v Mikulově. Kratší tresty v trvání do jednoho roku odsouzení vykonávali v 37 krajských soudních věznicích. Pro vyšetřovací vazbu a nejkratší tresty v délce do jednoho měsíce byly určeny věznice okresních soudů, kterých bylo na území první republiky 379.
Vzdělání, řemeslo a zábava
Nezanedbatelnou součástí vězeňského systému zůstalo také vzdělávání odsouzených. V trestnicích a krajských věznicích probíhala výuka zaměřená nejen na elementární znalosti. Všichni vězni bez vyučení měli možnost ve výkonu trestu ovládnout vhodné řemeslo, kterým by se na svobodě mohli živit. Vědomosti z občanské nauky a osobní hygieny si odsouzení rozšiřovali ještě na zvláštních přednáškách, konaných většinou v neděli a o svátcích. Důležitou roli hrály také hojně navštěvované knihovny, čítající několik tisíc svazků (například v Leopoldově přečetlo 1097 trestanců za rok 13 046 knih). Další možnost využití volného času nabízelo účinkování ve vězeňských orchestrech, zřizovaných v trestnicích. Přestože aktivní účast byla umožněna jen menšímu množství hudebně nadaných vězňů, mohli si ostatní odsouzení alespoň trochu zpříjemnit pobyt za mřížemi poslechem jejich produkce.
Podobně jako se věnovala pozornost vzdělávání odsouzených, byl kladen důraz také na odbornou způsobilost personálu. Vězeňští úředníci se dělili na právníky s odbornou vězeňskou kvalifikací a správní službu, kterou vykonávali absolventi středních škol s maturitou. V ústavech dále působili inspektoři vězeňské stáže, jmenovaní z vrchních dozorců, lékaři, učitelé a duchovní. Podmínkou pro přijetí na místo dozorce vězňů se stal tříměsíční přípravný kurs, probíhající v trestnicích.
Meziválečné Československo mělo propracovaný vězeňský systém, vycházející z moderních evropských trendů směřujících ke skutečné nápravě odsouzených. Důkazem vysoké úrovně v této oblasti je například pořádání X. mezinárodního kongresu pro trestní právo a vězeňství, který se sešel v Praze v roce 1930. Jaký to kontrast při srovnání se změnami z let 1948 až 1953!
Již v průběhu krátkého období částečné konsolidace vězeňství po druhé světové válce měla situace daleko k ideálu, zejména v internačních táborech pro německé obyvatelstvo. Také přeplněnost věznic a táborů společně s rozdělením kompetencí mezi ministerstvo vnitra (MV) a ministerstvo spravedlnosti (MS) nemohlo přinést výrazné zlepšení podmínek vězněných osob. Další zhoršení přinesly spory mezi jmenovanými ministerstvy po obsazení MV komunisty, nicméně soustava ústavů z předválečných let zůstávala dále v pravomoci MS.
Ozbrojená složka moci
Po únorovém převratu v roce 1948 začal být kladen důraz na přeměnu vězeňství v jednu z represivních složek komunistické totalitní moci. Ve výkonu tr estu byla omezena občanská práva vězňů a došlo ke zrušení všech doposud fungujících kontrolních orgánů. V této době se objevil také výraz „třídní nepřítel“, vztahující se k politickým vězňům. Rozdělení podle tohoto principu nadřazovalo vězně, kteří spáchali běžné kriminální trestné činy, a umožňovalo nelidské zacházení s rychle přibývajícími odpůrci nových poměrů. Došlo tak k dalšímu výraznému nárůstu vězňů, jejichž počet v květnu 1950 překračoval 32 000 (v roce 1938 bylo v celém Československu 9056 vězňů).
Od počátků padesátých let se objevují také nová vězeňská zařízení – trestanecké pracovní tábory – vznikající nejdříve v centrech těžkého průmyslu a také v oblasti Jáchymova. V souvislosti s potřebou velkého množství pracovních sil došlo k rozšíření nucené práce odsouzených, vyšetřovaných a mimosoudně internovaných osob, následně také k uzavření některých soudních věznic. Neustále rostl také vliv Státní bezpečnosti, který vyvrcholil v říjnu 1952 podřízením vězeňství ministerstvu národní bezpečnosti (MNB).
Proměna v ozbrojenou represivní složku státu změnila také organizaci vězeňského personálu, jeho odbornou přípravu, možnosti vzdělávání odsouzených, jejich kulturního vyžití a zapojení se do běžného života po propuštění. V roce 1947 zaniklo na základě vládního nařízení původní organizační členění Sboru uniformované vězeňské stráže. Všichni zaměstnanci soudních věznic a trestnic byli převedeni do vojensky organizovaného Sboru vězeňské stráže (SVS), vytvořeného podle vzoru Sboru národní bezpečnosti (SNB). Úplné oddělení vězeňství a soudnictví přinesl zákon o zlidovění soudnictví. Přestože nový systém akceptoval přípravu příslušníků v tříměsíčních kursech, začal být kladen důraz na politickou přípravu. Vybraní příslušníci SVS se dále školili ve vzdělávacích zařízeních SNB, jako byla například škola osvětových instruktorů v Litoměřicích. Po přechodu vězeňství do pravomocí MNB vznikl nový správní orgán s názvem Správa nápravných zařízení (SNZ). Nicméně hned v následujícím roce bylo MNB zrušeno a vězeňství v letech 1953 až 1968 spadalo do pravomocí MV.
Podřízení politickým zájmům se samozřejmě nevyhnulo ani vzdělávání vězňů, které se stalo společně se zájmovou činností předmětem politické propagandy a nástrojem diskriminace odsouzených. Již od roku 1949 začali osvětoví instruktoři SVS provádět jejich politickou výchovu, jejíž součástí byly povinné osvětové přednášky. Naproti tomu promítání filmů s budovatelskou tematikou a případné zájmové kroužky byly povolovány pouze některým vězňům – za odměnu. Představám o správné politické výchově neodpovídal ani obsah zmiňovaných rozsáhlých vězeňských knihoven. Nařízení o vyřazení publikací byla do jednotlivých věznic zasílána nejen velitelstvím SVS a později SNZ, ale také dalšími úřady. Jedním z nich bylo i ministerstvo informací a osvěty, kde v padesátých letech působil ve funkci přednosty oddělení rovněž spisovatel Ivan Olbracht, který mimo jiné podepisoval seznamy nevhodných knih. Většinou se jednalo literaturu s náboženskou a jinak „politicky závadnou“ tematikou. Naproti tomu dodací listy knih doporučovaných obsahují jména tehdy pokrokových autorů, jako byli například Julius Fučík, Marie Majerová, Klement Gottwald, a také díla jmenovaného cenzora.
Na závěr si ještě připomeňme vykonstruovaný politický proces, tzv. Borský případ, kterému padlo za oběť několik vězeňských dozorců v plzeňské trestnici. V roce 1950 byl přistižen strážmistr Čeněk Petelík při předávání cigaret vězněnému generálovi Karlu Janouškovi. Na základě této události zinscenovalo ministerstvo vnitra přípravu vězeňské vzpoury, jejímiž organizátory údajně byli vězněný poslanec lidové strany Stanislav Broj, major generálního štábu René Černý a strážmistr Petelík. V procesu, který probíhal v plzeňském divadle, padly tři tresty smrti pro vůdce domnělé vzpoury, pět dalších dozorců bylo odsouzeno k trestům odnětí svobody v rozmezí od šesti do dvaceti pěti let a jeden k doživotnímu těžkému žaláři. Strážmistr Petelík tak zaplatil životem za to, že i v těžkých podmínkách počátku padesátých let projevil lidskost a soucit s politickými vězni, kterým se snažil alespoň trochu pomoci v jejich neradostném údělu komunistickým režimem pronásledovaných „třídních nepřátel“.
Autor je historik.