Umění mi zas připadá mocné

Proč jste se rozhodla opakovat starší performance?

Olomoucká galerie Caesar mě letos vyzvala, abych pro ni udělala intervenci do architektury. To je hrozné zadání. Chtěla jsem to postavit jinak a zjistit něco o tamním prostoru. Tím jsem se dostala k olomouckému uměleckému okruhu 70. a 80. let a setkala se s Vladimírem Havlíkem. Povídali jsme si o jeho akcích a já pak přečetla knihu Pavlíny Morganové Akční umění, kde jsou popisy akcí dalších autorů. Řada z nich je mi blízká, některé z nich jsem z osobních důvodů chtěla zopakovat. Mám pocit, že všechny akce, jež jsem vybrala, mají něco společného.

Co mají společného?

Vždycky ráda vyprávím svůj zážitek, jak jsem viděla paní, která zametala zastávku – jen proto, že má ráda pořádek. Jde o pozitivní gesto ve veřejném prostoru, které se ale dostává na hranu mezi normální věcí a vyšinutostí.

Až vyšinutostí?

Nemyslíte? Ale když člověk spí na stromě, co si o tom lidi pomyslí? Na stromě jsem v rámci jedné akce spala čtyřikrát za sebou, protože vždy nastaly nějaké technické problémy. Byla to akce, kterou nezabírala kamera.

Prý jste dokonce spadla…

Dvakrát. A jednou jsem měla strašně nateklý nos. Vždycky to bylo hodně intenzivní, prožité. Jednou jsem spala tady v Brně v parku u Zemanovy kavárny. Nad ránem byla zima, tak jsem měla bundu s kapucou přes hlavu. Je zajímavé pozorovat, co se tam ve čtyři ráno děje. Každé ráno tam například taková tlustá paní venčí psa. Jednou si mě všimla a chytla se za srdce. Když zjistila, že jsem holka, už jí spaní na stromě připadalo v pořádku: myslela, že jsem bezdomovec a spím tam, aby se mi v noci nic nestalo. Byla jsem taky zvědavá, jestli to bude vadit policistům. Ale ti mě nikdy neviděli. Na stromy se vlastně nikdo nedívá.

V některých rozhovorech ve vašem projektu zaznělo, že v 70. letech performance na veřejnosti provázela nevšímavost okolí. To se dělo i vám, když jste při jedné akci ležela na chodníku…

Zkoušela jsem různé situace. Ulici i prostředí kolem Teska, kde se pohybují bezdomovci. Na sobě jsem měla bílou halenku a čisté kalhoty. Nikdo nepřišel a nezeptal se: „Paní, není vám něco?“ Jen jednou někdo zavolal záchranku, ale asi zdálky. Ležela jsem na břiše, takže jsem nikoho neviděla. Rado Zrubec, který mi pomáhal s kamerou, říkal, že tahle akce měla nejhroznější atmosféru. Lidé jen ustrašeně chodili kolem.

Jedno z videí opakuje akci Jiřího Kovandy, který kdysi pozval své přátele, aby se podívali, jak se on na ulici pokusí seznámit s dívkou. Vy jste při opakování diváky bohužel vypustila. Myslím, že účast Kovandových přátel byla stejně důležitá jako to, že se zkoušel seznámit.

V Kovandově případě to bylo cílené na určitou skupinu lidí, která to vnímala jako umění. Nechtěla jsem z toho dělat divadlo. Zajímalo mě, jestli je to seznámení možné. Chtěla jsem zjistit, co to znamená, když si holka přisedne ke klukovi na lavičku v parku, i když ostatní jsou prázdné. Nebo co si budou myslet lidé, které zastavím na ulici, protože jsou zvyklí, že je zastaví spíš Svědci Jehovovi nebo někdo s reklamními letáky.

Čemu slouží na vašich videích rozhovory s původními autory akcí?

Se všemi jsem se sešla ze dvou důvodů. Chtěla jsem poznat jejich zkušenosti a také zjistit, zda neudělali akci, která třeba není známá. Neudělali, tak jsem použila ty, co jsem si dopředu vybrala. Původně jsem ani nemínila audio­nahrávky použít. Když jsem ale pak o tehdejších akcích četla, pochopila jsem, že Jiří Kovanda a Vladimír Havlík jsou jiná generace než Jan Mlčoch a Petr Štembera. Jsou také stále umělecky aktivní, Mlčoch se Štemberou už ne. V rozhovorech bylo znát, jak moc se u všech měnily osobní důvody, proč umění dělat či nedělat. Zjistila jsem, že to tam musí být, že nejde jen o sondu do veřejného prostoru, ale také o to, co akce znamenala dřív a co znamená dneska. Pro mě, i pro ně.

Vyjádřili se autoři k vašim videím?

Když jsem měla sestříhané rozhovory, poslala jsem jim je. Kromě Vladimíra Havlíka nikdo nezareagoval. Myslím, že je to moc nezajímá. Jan Mlčoch a Karel Miler mi dali volnou ruku už na začátku. Nejspíš proto, aby ode mne měli pokoj. Současné umění už je nezajímá. Ale všichni se ke mně chovali moc pěkně.

Už podruhé odjíždíte na většinu roku do Antverp, kde umění moc neděláte ani tam nevystavujete.Co změnil váš pobyt v Belgii?

Od doby, co jsem v zahraničí, si uvědomuji, v čem je české prostředí vzácné a zvláštní. Vlastně jsem pyšná, že jsem se tady narodila a že mám zdejší zkušenosti. Tamní prostředí je zaměřené na to, aby si umělci našli kontakty a galeristy, a to tam nepokrytě dávají najevo. U nás je trochu ostuda takhle pro­razit. To pro mě bylo ze začátku demotivující. V Antverpách je okruh galerií, kam všichni chodí jednou za měsíc na vernisáže, přestože vlastně vědí, co tam uvidí. A mě nebaví takhle budovat kariéru a dělat umění jen proto, že teď bude nějaká výstava. I proto mě uspokojuje, co jsem teď udělala v Brně. Myslela jsem na to dlouho předtím a nyní to uzavřela. Ráda bych dál pracovala na tom, co mě zajímá.

Čím vás zdejší prostředí přitahuje?

Včera jsem zrovna s přáteli mluvila o neviditelnosti Čechů, České republiky a naší kultury v Evropě. Nikdo o nás neví a vědět nepotřebuje. Byli jsme atraktivní bezprostředně po revoluci a teď nic. Přitom jsou to pořád ti samí lidé, jejichž pohled na věci vytvořila ta divná zkušenost postkomunistické země. V prostředí je to znát. Uvědomila jsem si například, že v Antverpách lidé málokdy pochybují. Vědí, co mají dělat, jaké umění dělat, kam patří, ke komu patří. Kdežto v Česku je mnoho pochyb, a to je důležité. Já jsem například věčný pochybovač. Všechno desetkrát promyslím a pak se mi to stejně ještě rozleží.

Nějakou dobu teď budete ostře sledovaná. Jste na to připravená?

To jsem si uvědomila, už když jsem přijela pracovat na projektu do Brna. Všimla jsem si, že mě najednou všichni sledují. Je to až nepříjemné. Nevím, zda jsem připravená. Ono se to vyvíjí. Ještě před půl rokem jsem umění moc nevěřila a chtěla se věnovat architektuře. A teď, a není to jenom tou cenou, ale spíš nějakou obecnější zkušeností, mi zase umění připadá mocnější.