Ještě zlomkovitější, než známe z dřívějších českých překladů, jakoby kvapnější je poslední u nás vydaná kniha klasičky psané reportáže, učitelky a vzoru dalších generací polských novinářů.
Fragmentární forma knihy To ty jsi Daniel má svůj smysl: je nad lidské síly popsat příběhy, které se popsání dožadují. Vypravěčku – nebo je lepší říci rovnou autorku? je řeč o reportérce, jež se stala vynikající prozaičkou, ale reportérkou zůstala! – stále tíží pocit povinnosti i omezenost času a vlastních sil. A také jedinečnost každého příběhu, a zároveň, z jiného pohledu, jejich monotónnost. Snad víc než jindy nechává čtenáře do těchto svých starostí nahlédnout.
Krallová už mnoho let vyvolává ze zapomnění spousty lidských osudů a kdoví, zda právě díky ní se aspoň jeden nedostal i do encyklopedií. Kniha Stihnout to před Pánem Bohem (česky 1999) o životě Marka Edelmana, jednoho z velitelů povstání ve varšavském ghettu, účastníka Varšavského povstání, kardiologa a příslušníka protikomunistické opozice, byla přeložena do mnoha jazyků a v Polsku byla zařazena na seznam školní četby. Ne že by si Edelmana spolubojovníci, přátelé či pacienti dávno nevážili, ale legendou se stal díky Hanně Krallové. Dodejme, že k nám tuto její knihu, ale již předtím Tanec na cizí veselce (česky 1997), uvedla překladatelka Pavla Foglová.
Reportáž jako starost
Hanna Krallová (1937) začínala jako novinářka velmi všestranná. Její reportáže ze Sovětského svazu sedmdesátých let jsou dodnes ceněny pro nejvyšší možnou otevřenost, jaké šlo v tehdejším oficiálním polském tisku dosáhnout. Polská psaná reportáž dosáhla svých kvalit, dodnes neobyčejných, jistě také díky hledání, co lze propašovat skrze cenzuru. Z jejích klasiků, které známe i z českých překladů, připomeňme aspoň ještě Ryszarda Kapuścińského (1932). Otevřená kritika systému nebyla možná, ale šlo pozorně naslouchat, bedlivě pozorovat a kritický obraz skládat z detailů všedního dne. Vypravěčovy komentáře se přitom omezovaly na minimum, případné ideové – či ideologické – zevšeobecňování zůstávalo na čtenáři.
Pro Hannu Krallovou se však jako nejnaléhavější postupně ukázala témata zejména židovská, především však životy, o jejichž průběhu rozhodla druhá světová válka a německé vyvražďování Židů. Jejími hrdiny jsou tedy často i Němci a Poláci.
Také v knize To ty jsi Daniel zůstává vypravěčka v pozadí, ale přece se dozvídáme o jejích starostech mnohé. Nejen ona sama totiž chce popisovat – naléhají dosud žijící. „Chtěl bych se dovědět, jestli napíšete o mně,“ říká jeden z jejích návštěvníků („Přijíždějí odevšud, nejraději v létě.“). Naléhají potomci: „Děti a vnuci Tamtěch také zkoušejí vyprávět, ale jsou to příběhy bez prostředka a bez začátku. Končí tam, kde měly začínat. Upřímně řečeno – nejsou to vůbec příběhy. V Montrealu o dědečkovi. Že přežil Osvětim…“ (s. 38–41) „Tamti“ jsou účastníci dějů druhé světové války – oběti, pachatelé, pozorovatelé, Židé, Němci, Poláci. Autorka se postupně soustředila na jejich dobu a osudy, přičemž žánr reportáže, určený k přečtení a pak snad i zapomenutí, přivedla k velikosti umělecké prózy. Setkáváme se s útěšnými sebeklamy hrdinů, s touhou zapomenout i s touhou, aby nic zapomenuto nebylo. Píše se o mezních a zlomových situacích, a přece diskrétně. Jak o nich psát? To je otázka stále otevřená a zároveň další ze starostí, se kterými se, a opět nepřímo, skrze příběh či dialog, Krallová svěřuje.
Klíč k četbě
Knížku To ty jsi Daniel označuje polský vydavatel za sbírku povídek, český hovoří o reportážích. Všechno je to pravda, ale lze ji číst také jako celek propojený motivy a historickým kontextem. Anebo ji můžeme vnímat jako svého druhu deník, krátké črty psané pod tlakem příběhů, jejichž účastníci jsou staří nebo nežijí. Příběhů, které by vydaly na román, ale tyhle romány už nikdo nenapíše. Deníkový charakter knihy je ovšem omezený: důmyslná, kvapná, střihová stavba textu, krátké věty, často každá dramaticky na samostatném řádku, stručné popisy i dialogy, to všechno upozorňuje na bolestivost příběhů, nejednoznačnost postojů i na tajemství, která zůstanou neodhalena.
Knížka je vypravena pohledně, ale nakladatelství textu nevěnovalo dostatečnou péči. V doprovodných textech se píše o osudech „v době druhé světové války, za totalitního režimu i v současnosti“, jako by za války totalitní režimy nebyly, či o tom, že řada reportáží Hanny Krallové byla „cenzurou likvidována“ nebo že některé vycházely za minulého režimu „v undergroundu“ (míněno jistě v podzemí či samizdatu). Za poznámku stojí i vysvětlivky. Kniha by se bez nich obešla, ale když už jsou, neměly by být náhodné. Také překlad, solidní, si zasloužil větší redakční pozornost. Jen jeden příklad: Exulantka vzpomíná na kolegyně z Polska, které jí zachovaly přízeň, i když se vrátila v osmdesátých letech z vězení: „Všechny, organizované ve straně, ze Solidarity i ze stejné branže.“ (s. 34) Jenomže věta měla znít například takto: „Všechny, straničky, ty ze Solidarity i z oficiálních (případně: režimních) odborů.“ A není už načase, aby se čeští překladatelé sjednotili a největší protinacistickou odbojovou organizaci v Polsku, jíž byla Armia Krajowa, nepřeváděli jako Zemskou, ale jako Domácí armádu? Vždyť její název zdůrazňoval, že se jedná o domácí složku vojska polského státu (nikoliv země), trvajícího navzdory německé a sovětské okupaci. Chybných či sporných překladatelských řešení by se našlo víc, ale není důvod, aby čtenáře od vynikající knihy odradily.
„Moje doba, dvacáté století, na mě naléhá množstvím hlasů a tváří těch, kteří kdysi byli, jež jsem znal nebo o nich slyšel, a nyní nejsou. Někteří z nich se proslavili a dostali se do encyklopedií, víc však je těch zapomenutých, a těm nezbývá než použít mne, rytmu mé krve, mé ruky držící pero, aby se na chvíli vrátili mezi živé,“ psal polský básník Czesław Miłosz ke konci svého více než devadesátiletého života. Pocit zodpovědnosti Hanny Krallové je zřejmě velmi podobný.
Autor je novinář, polonista, redaktor Listů.
Hanna Krallová: To ty jsi Daniel. Přeložila Jana Šipková, H&H, Praha 2006, 72 stran.