Jen Dekameronu se dochovalo tři sta vydání s osmi tisíci erotických ilustrací, spáleno jich bylo nespočet. V roce 1826 pořizuje Nicephor Niepce první fotografii – záhy přicházejí první razie proti pornografům. Z té doby máme z Japonska dochováno nejstarší hentai: dřevoryt Sen rybářovy ženy zobrazuje paní v kimonu, kterou znásilňuje chobotnice.
Pojem pornografie je velmi mladý, a jako produkt viktoriánské éry je nemyslitelný bez svého antagonisty, kterým je sexuální morálka abrahámovských náboženství. V tomto smyslu jsou dějiny pornografie ve stejné míře dějinami rozvoje estetických kategorií, techniky a médií, obchodu i trestního práva jako příběhem o snaze definovat neurčité „to“, které má a musí být tabuizováno. Této systematické snaze trvající sto let se postavil do cesty ekonomický liberalismus, technologický pokrok, sexuální revoluce a svoboda sama.
V polovině sedmdesátých let 20. století si firma JVC plácla s pornospolečnostmi a výsledkem bylo vítězství formátu VHS na trhu. První konference zařazená na usenetu (předchůdci www) byla alt.binaries.pictures.erotica, píše Martin Chochola v diplomové práci Podivám se a vidím – kritéria subjektivního určování hranice mezi erotikou a pornografií. Na internetovém byznysu má v současnosti pornografie třetinový podíl. Stala se součástí moderního světa. Vplynula do něj. Jaká je výsledná směs?
Konec postmoderny?
Na jedné straně vidíme obří erotický průmysl, obchodující s víceméně jednoduchými záznamy pohlavních styků a jiných sexuálních praktik. Intelektuálně mnohem dráždivější je druhý rozměr pornografie – její přítomnost v naší duchovní kultuře, kterou je třeba chápat ve smyslu slovníkové definice jako souhrn skutečných zájmů a zvyků celé společnosti, nikoliv jako její institucionálně posvěcenou výseč.
Doslovnost, faktualismus a skutečnost odhalená až na střeva, to jsou základní charakteristiky duchovního života současnosti. Chceme vidět a vědět víc a více. Co nastupuje v situaci, kdy sama skutečnost není schopna odhalovat další tajemství? Přichází éra pornografie, éra Baudrillardových simulaker skutečnějších než skutečnost.
Paradoxně tak měli pravdu ti, kteří před pornografií varovali před sto lety. Její povaha je anarchistická. Detabuizace s sebou přináší i cynismus a aroganci. V hlavní roli pornografického filmu se může a musí ocitnout nutně každý bez jakéhokoliv respektu, protože zákazník si tak žádá. Nebylo by přece pro společnost lépe, kdyby začala pornografům házet klacky pod nohy?
„Na rozvratnou moc pornografie v tomto smyslu mám ambivalentní názor,“ říká Ivan Brezina, novinář pánsky laděného magazínu Maxim. „Z jedné strany pozitivním způsobem rozvrátila příliš svazující rezidua křesťanského pojetí morálky. Pomohla prosadit demokratický názor: co zákon nezakazuje, je dovoleno. Společnosti za to ale zaplatila ztrátou intimity... Média ztratila zábrany zobrazovat i ty nejosobnější tragédie, cokoliv, co dříve bylo tabu. (…) Ale zakazovat zobrazování toho, co má ,zůstat skryto’ by byl průšvih ještě větší. Veřejná dostupnost pornografie mi přijde jako přijatelná cena za demokracii.“
Palác zelené mucholapky
Nestáváme se ale otroky porna utopenými v zeleném lepidle, v paláci zelené mucholapky, jak říká Burroughs? Onanující u počítačů, každý den hltající svou dávku porna v kategoriích věda, technika a politika? Jak dlouho bude trvat, než se staneme loutkami v rukou pornomagnátů?
Spisovatel Martin Daneš byl poradcem prezidenta Havla i šéfem magazínu Hustler. Politologii a žurnalistiku vystudoval ve Francii. „Pokud se tím ovládáním myslí společnost skládající se ze slepě konzumujících jedinců, tak v něčem podobném už přece žijeme,“ říká. „V čem se liší konzumace porna od konzumace nových služeb mobilních operátorů? Inženýři konzumu do mne při nákupech rohlíků a piva už od začátku listopadu hustí koledy a snaží se ve mně vyvolat reflex bezhlavého nakupování...“
Své paranoidní představy se však odmítám vzdát a dotírám na gurua české sexuální revoluce, dr. Uzla. Co Huxleyův Krásný nový svět? Pornografie ve službách démonické totality? „Zneužití v politice bych se nebál,“ usmívá se a staví mě nohama na zem. „Politika s erotikou příliš nekamarádí. Rozhodně se žádný pornografický herec ještě nestal úspěšným politikem a politici by se v erotickém průmyslu sotva uživili.“
Šokovat nás nelze
Umělce lze zničit dvěma způsoby: vzít mu svobodu, nebo mu ji dát. Anebo jinak – v zuřivé válce pornografů o pozornost konzumenta Múzy mlčí. Jakým způsobem se vůbec může umělec profilovat, růst a zrát tváří v tvář takové konkurenci? Lze použít zbraně nepřítele?
„Česká mediální a umělecká scéna nedokáže využít prostor, který jí pornografie vytvořila,“ míní Ivan Brezina. „Zoufale se snaží vůbec někoho zaujmout. Vzpomeňte si třeba na pět mladých umělců, kteří se v roce 2004 vysrali (lepší výraz není) ve Veletržním paláci. Pár dnů se o tom mluvilo, ale pak jejich ,umělecký výkon‘ zanikl v náporu každodenních nových událostí. Nebo David Černý. Svého času asi nejznámější český provokatér, ale dnes by se Výstava pro nejnižší pudy objevila na konci zpravodajství. Při nejlepším...“
S tímto názorem nelze polemizovat. Není kam dál. Jak se postavit k této situaci? Před světem se lze například uzavřít do nějaké alkovny: onálepkovat ho, dehonestovat a v sektářském duchu ignorovat. Tam venku masy novodobých barbarů sledují pornografické zprávy, avšak my, vyvolení mezi kulturními, luštíme vietnamský rébus z 11. století. Ne. Toto pojetí kultury porazila moderna před sto lety, taková kultura je odsouzena k neplodnosti.
Dvě možnosti tedy máme za vyloučené: konkurovat pornografům na jejich domáckém hřišti a ignorovat je. Existuje však třetí: osedlat draka.
Hranice sem, hranice tam
Spor o uměleckou hodnotu japonských pornokomiksů hentai by byl mnohem prudší, kdyby v Česku moralističtí cenzoři na úrovni oficiální kultury stále netabuizovali eróta kvůli existující postnormalizační setrvačnosti. Jistě – jedná se o průmyslové výrobky. Jsou to skupinová díla a řídí se složitými kánony. Jsou to kýče, jejich fantastická obliba však dokazuje, že i nejhrubší pornografické motivy lze esteticky pozvednout a s nimi pozvednout i konzumenta.
„Hranice sem, hranice tam,“ tvrdí fotografka Sára Saudková, „může vám je určovat zákon, náboženství, poptávka trhu nebo míra odvahy, ale to všechno jsou jen fiktivní hranice. Podstatná je ta nedefinovatelná míra vkusu a etiky, kterou nosíte v sobě. Máte-li čistou duši, můžete fotografovat i nahaté děti, a není to svinstvo pro zvrhlíky. Fotím si svoje dětičky a nemám naprosto žádnou pochybnost o správnosti takového konání – jsou to obrázky plné lásky. Uvidí-li v nich někdo něco zvrhlého, pak jen proto, že nahlíží svět jako zvrhlík.“
Tedy přece se sugeruje vnitřní čistota jako východisko z pornografického marasmu? Ano – je to však složitější. Velké umění je takové, které vyvolává velké vzrušení a současně předává velké vize. To je celý obsah postmoderní estetiky, která dosud (!) v Česku nebyla obecněji akceptována. Současnost pak přinesla především posun ve významu slova „vzrušení“. Je to nesporně posun k barbarství, ale umělec, který není v kontaktu s živou kulturou své doby, má jen minimální šanci vytvořit cosi trvalejšího. Platónský idealismus a římský cirkus se vzájemně určují a potřebují. Nalezení ideálního poměru obou ingrediencí je základní otázkou pro dílo jednadvacátého století.
Během přípravy tohoto článku jsem oslovil několik kapitálově silných společností, které podnikají v erotickém průmyslu, s jednoduchým dotazem: „Zvažovali byste teoreticky spoluúčast na velkém uměleckém projektu, podobně jako to učinil Penthouse v případě filmu Caligula?“ Odpověď byla jednoduchá: Nikoliv. Asi myslí, že by prodělali. Ve Wikipedii čtu charakteristiku kultovního filmu Ken Park Larryho Clarka: „Zobrazuje pohlavní styk chlapce s matkou jeho dívky, autoerotickou asfyxiaci, bdsm, incest a v idylickém závěru sex dvou chlapců s jednou dívkou...“ Hlavou se mi honí různé myšlenky.
Autor je spisovatel.