Public relations pro nacionalisty

Národní strana a její návštěvy vepřína v Letech plní už více než čtrnáct dní stránky novin. Proč?

Bohužel, čeští nacionalisté se v posledních týdnech nespokojili s konstatováním užitečnosti prasečích velkochovů ani neděkovali zemědělcům za jejich náročnou a odpovědnou práci, díky níž má český lid dostatek bůčku a může v klidu rozvíjet své kulinářské tradice. Pravičáci cítili, že na podobnou selanku není čas, neboť se naši tradiční nepřátelé Němci, podporovaní místní pátou kolonou – Cikány, Sudeťáky a prodejnými politiky – rozhodli toto užitečné zařízení zlikvidovat. Nejenže tak údajně způsobí ztrátu 800 milionů našemu národnímu hospodářství, ale navíc vepřín, jeden ze symbolů naší kultury, nahradí pseudopamátníkem hanobícím náš národ a zkreslujícím zjevnou historickou pravdu. Ta má znít – my nic, to všechno Němci.

Může se tedy někdo divit, že osamělý spravedlivý boj Národní strany sledovala česká média s takovou pozorností? Někdo se ale opravdu diví. Třiadvacátého ledna vydala Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, jejíž členská základna se zřejmě počtem od Národní strany moc neliší, tiskovou zprávu, v níž protestuje proti nepřiměřenému prostoru, který poskytují média Národní straně. Pohled do monitoringu médií dosvědčuje, že to není jen závistivá výtka jedné mimoparlamentní strany úspěšnější kolegyni. Za posledních čtrnáct dní nasbírala Národní strana 366 zmínek v českých médiích a jejich struktura je opravdu záviděníhodná. První stránky deníků, nejlepší vysílací časy celoplošných televizí, záplava fotografií pohledné paní předsedkyně a hojně citátů o něco méně pohledného volebního vůdce Jana Skácela. Na struktuře článků v médiích také zarazí, že se v těch, které byly dílem redakce nebo jejích spolupracovníků, nikdy neobjevil pokus o reflexi takto exaltované pozornosti k okrajovému jevu. S varováním před mediální manipulací v předvolebním čase jsme se mohli setkat jen u otištěných dopisů čtenářů. Ty ale, jak známo, moc lidí nečte.

Národní strana usilovala o svou registraci již od roku 2000, nakonec jí byla udělena až rozhodnutím nejvyššího správního soudu. Loni v lednu vznikl blok sjednocující ultrapravicové síly za účelem společné kandidatury v letošních volbách. Partnery Národní strany se tak stali Sládkovi republikáni, Kopalovo Národní sjednocení a Strana národně sociální. První mediální úspěch zaznamenal nový blok loni v červenci, kdy Národní sjednocení poblahopřálo prezidentu Klausovi k úspěšnému boji proti evropské ústavě. Hrad vlídně odpověděl a mediální zájem byl zajištěn. Byl pak ještě vygradován úspěšnou akcí 10. srpna 2005, kdy se předseda hlavní opoziční strany ODS Mirek Topolánek oficiál­ně sešel s předsedkyní Národní strany Edelmannovou a podle jejího tvrzení jí nabídl povolební spolupráci. Následoval boj Národní strany za vepřín v Letech. Z výše uvedeného vyplývá, že ultrapravicové síly pochopitelně dělají vše pro vykročení ze společenské izolace a úspěch ve volbách. K tomu jim pomáhá zjevně velmi schopný tým mediálních poradců a PR manažerů. Na tom není nic překvapivého, zaráží ale míra bezbrannosti a nevědomé spolupráce ze strany českých médií.

Skutečně si u nás v médiích nikdo nepřipouští odpovědnost za manipulaci pouhým výběrem informací hodných zveřejnění, nebo je to jen alibismus obhajující skryté sympatie? Proč je třeba nacionalistické shromáždění v Letech mediálně atraktivnější než každoroční pochod českých monarchistů za obnovu království? Obě hnutí mají přece srovnatelný politický význam a podporu, monarchisté za svou věc však bojují už dvanáct let a jejich idea není ani zdaleka tak historicky zdiskreditovaná. Proč jsou nacionální nostalgie po vládě pevné ruky více sexy než vyhlížení dobrotivého krále?

Odolnost vůči skrytému reklamnímu sdělení a mediální manipulaci PR profesionálů by přece měla být základní dovedností dnešního novináře. I malé dítě ví, že chce-li přes média něco sdělit, musí to atraktivně zabalit. Nabízí se srovnání s ekologickým hnutím. To už v sedmdesátých letech pochopilo, že nejlepší způsob, jak dostat do médií informace o znečištění, není tisková zpráva s chemickou analýzou, ale pár horolezců připoutaných k továrnímu komínu. Novináři tak dostanou událost, která upozorní na reál­ný problém, a jsou tedy oprávněni se o něm rozepsat.

Na co však svým humbukem upozorňuje Národní strana? Skutečně si naši novináři stejně jako programoví nacionalisté myslí, že Romové si za svou smrt v Letech mohou sami, protože zanedbávali hygienu? Že český národ nikdy nic špatného neudělal, nezaměstnanost způsobují přistěhovalci a homosexualita se má léčit? Nebo se snad někdo z novinářů domnívá, že neoprávněné přivalení balvanu na obecní pozemek je tak závažná událost, že zasluhuje palcové titulky? Budou nás příště média informovat i o sousedských sporech o kus plotu?

Nabízí se ještě jedno vysvětlení. Médiím jde o zisk, vybírají tudíž takové informace, o nichž jsou přesvědčena, že se publiku zalíbí. Xenofobie a nenávist je podle nich zřejmě stejně dobrý artikl jako sex, jinak by o podobné informace noviny a televize ani nezavadily. Spíše než diskutovat nad zákazem Národní strany bychom tedy měli teď vést debatu o tom, jak přimět česká média, aby přestala redukovat osobnost čtenářů na její nejnižší složky a oslovovala také jiné její části než jen temné pudy a první signální soustavu.

Autor je publicista.