Kniha, která promeškala svou dobu

Moulisova kniha je psána svěžím jazykem, což je jistě dobře, protože tak téma otevírá široké čtenářské obci. Přehledový, chronologický charakter knihy do jisté míry doplňuje informace obsažené v oblíbených a opakovaně vydávaných Dějinách Ruska. Na druhé straně přílišná paušalizace mnohých témat, nekritické předkládání některých zastaralých i zcela neplatných klišé, chybějící konfrontace údajů s výsledky nových archivních výzkumů, absence poznámkového aparátu, nevyvážený seznam literatury, který prakticky pomíjí novější tituly západní provenience (nehledě na úplnou absenci elektronických zdrojů), tento jinak chvályhodný ediční počin poškozují. Přidáme-li k výše zmíněnému fakt, že před rokem vyšla česky Chruščovova biografie brilantně napsaná Williamem Taubmanem, pak pro skutečného zájemce o chruščovovské období sovětských dějin postrádá četba Moulisova titulu smysl.

Podchycení druhé části podtitulu knihy N. S. Chruščov a jeho doba je nevyvážené. V textu převažuje líčení politických dějin nejužších elit komunistické strany a sovětského státu. Ona „doba“, ve smyslu komplexního výkladu života společnosti, není postižena prakticky vůbec.

Autorovi se podařilo poměrně plasticky zmapovat Chruščovovu politickou kariéru. Ačkoliv se Moulis mnoha tématům věnuje pouze náznakově, je nutné uznat, že představil všechny důležité vnitropolitické, hospodářské, kulturní i zahraničněpolitické aspekty státníkovy činnosti, které jsou s jeho aktivitami na nejvyšších postech sovětské státní a stranické hierarchie spojovány. I v laickém čtenáři zůstane pocit, že Chruščov po sobě v domácí i zahraniční politice zanechal skutečně výraznou stopu a že přispěl ke změnám, které o několik desítek let později vedly ke zhroucení celého východního bloku. Skvěle autor na několika místech vystihl hlavní problém předurčující dlouhodobý úpadek sovětského státu: prakticky permanentní, nic neřešící reorganizace řídících institucí namísto snahy najít skutečné příčiny zhoršujícího se fungování většiny složek státu a jeho hospodářství.

Zřejmě kvůli zpestření se Moulis několikrát uchýlil k odlehčení textu způsobem patřícím spíše do beletris- tické literatury faktu než do solidní historické práce. Jeden z těchto prohřešků lze ukázat na příkladu proslulého Chruščovova vystupování na valném shromáždění OSN v roce 1960. Autor sugestivně popisuje scénu, kdy Chruščov, nepříčetný vzteky, bouchá zutou botou do pultu, a dodává: „To bylo něco pro fotografy! Snímek rozzlobeného předsedy sovětské vlády se objevil snad ve všech předních denících na Západě.“ Skutečností je, že ani dlouholetý badatelský výzkum řady historiků dosud žádnou takovou fotografii nenalezl a dokonce nepřinesl jediný přímý důkaz, že se celá událost takto odehrála.

Kniha se vyznačuje dvěma zásadními koncepčními nedostatky. Autor se zpronevěřuje metodám historické práce, neboť zcela nekriticky přejímá obsah mnoha politických memoárů bývalých sovětských představitelů, a to zejména Chruščovových. Věc ještě zhoršuje již zmiňovaná absence poznámek, proto například nelze zjistit, z jaké redakce Chruščovových pamětí autor své informace čerpal.

Moulis si také ve své práci bohužel Chruščova idealizuje a účelově přizpůsobuje. Bez důkazu například konstatuje, že Chruščov už v předválečné době „prohlédl“ Stalinovy skutky. Nebere vůbec v potaz, že Chruščov až do konce Stalinova života patřil mezi jeho nejoddanější nohsledy, nikdy ani náznakem neprojevil sebemenší nesouhlas v koncepčních otázkách. Podle Moulise Chruščov údajně nesouhlasil s deportacemi rolníků ve třicátých letech a dalšími projevy represivní bolševické politiky. Chruščov však zapáleně podporoval stranické čistky na konci třicátých let, či osobně zodpovídal za fyzickou likvidaci a deportaci mnoha tisíc lidí z oblastí východního Polska na podzim 1939. Autor se zmiňuje o Chruščovových hlubokých znalostech zemědělství, mnoha průmyslových oborů i erudici v kulturní sféře. Opak je však pravda. Ve většině oborů, v nichž se nějakým způsobem angažoval, byl Chruščov naprostým diletantem.

Od devadesátých let minulého století se Vladislav Moulis řadil mezi členy tzv. Pražské skupiny historiků ruských dějin. Patřili do ní lidé (kromě V. Moulise můžeme jmenovat vynikající historiky Z. Sládka, V. Vebera či M. Švankmajera), jimž byla řadu let znemožňována badatelská, publikační a pedagogická činnost a kteří se nyní snažili především pro mladou nastupující polistopadovou generaci redefinovat a oživit základní principy a souvislosti vývoje ruského státu a společnosti. Jejich přínos v tomto směru je zcela zásadní a nezpochybnitelný. Museli však současně překonat často dlouholeté odtržení od oboru. Vladislav Moulis bohužel v případě recenzované práce jako by navázal tam, kde byl před lety nucen svou odbornou činnost přerušit. Připravil zajímavou a na správných principech postavenou knihu, která však poněkud zaspala svou dobu a promeškala okamžik své aktuálnosti.

Autor je ředitel Slovanské knihovny NK ČR.