Nedávná diskuse kolem poslance za KSČM Josefa Vondrušky (viz A2 č. 37/2006), který osmadvacet let pracoval jako vězeňský dozorce, upozornila na část minulosti, která dodnes zůstává nezpracována, ba téměř nedotčena. Na Josefa Vondrušku vzpomínají političtí vězni minulého režimu, kteří se dostali pod jeho dohled – Jiří Gruntorád, Vladimír Hučín, Jiří Wolf a další –, jako na dozorce, který ukládal nepřiměřené tresty za nepatrná nebo fiktivní provinění a bil je. Je jistě skandální, že některá politická strana umístí na svou kandidátku člověka, který se – dokonce fyzicky! – podílel na potlačování lidských práv. A to ani nemluvíme o tom, že je to prostě surovec, jenž se neostýchal uhodit vězně, který se nemohl bránit, aby si tím nevykoledoval další trest.
A právě případ Josefa Vondrušky byl jistě důvodem, proč se v nedávných dnech objevila zpráva o tom, že archivy Vězeňské služby budou znepřístupněny. Zpráva byla rychle dementována – archivy budou i nadále přístupné tak jako dosud. Jenže v tom je právě ten problém.
Archivy Vězeňské služby totiž nejsou součástí běžných archivů, jsou vedeny jako spisovna, což znamená, že nejsou standardním způsobem uspořádány a katalogizovány, takže jsou přístupné jen částečně a je vlastně na libovůli úředníků Vězeňské služby, do čeho je možné nahlédnout a do čeho ne. Abychom byli spravedliví: osobní spisy politických vězňů (nebo alespoň jejich část) byly předány do Národního archivu, takže je možné je studovat podle archivního zákona.
V osobních spisech se dá najít ledacos – a nepochybně by se v nich našlo víc bývalých věznitelů, kteří by byli velice neradi, kdyby se veřejnost seznámila s tím, jak zacházeli s lidmi vězněnými za projevy odporu vůči komunistickému režimu. Nebyl to jen Josef Vondruška – a ten také není jediným bývalým dozorcem, který si našel cestu do řad demokratických politiků.
To však není nejdůležitější. Podstatné je poznat a popsat mechanismus, jakým vězeňství dřívějšího režimu fungovalo. Při pohledu zvenčí si můžeme představovat, že byl-li někdo za své přesvědčení a aktivity zbaven svobody, byl to už dostatečně krutý trest, než aby ho bylo potřeba dále zostřovat zavíráním na samotku, omezováním přídělu jídla či dokonce bitím. Omyl!
Zachoval se například pokyn – vydaný mimochodem nedlouho před krachem starého režimu – aby byla politická vězeňkyně na pár měsíců umístěna do cely s agresivní psychopatkou nebo lesbičkou: pak chtěli příslušníci StB přijet a nabídnout jí, aby s nimi tajně spolupracovala, že za to bude přemístěna. Existují důkazy o tom, že se k politickým vězňům do cel zařazovali donašeči a dokonce provokatéři, kteří je měli přimět k výrokům, za něž by pak bylo možné je znovu odsoudit. A je jistě v zájmu společnosti odhalit lidi, kteří takové věci plánovali a prováděli – abychom věděli, kdo je kdo. Vondruška je varovný příklad.
Jak už ale řečeno, není nejdůležitější najít pachatele těchto ničemností; nejdůležitější je vědět, jak to celé fungovalo. K tomu ovšem znalost osobních spisů nestačí. To hlavní jsou v tomto směru pokyny, denní hlášení, různé svodky a instrukce obecnějšího charakteru. A právě tyto materiály skrývá již zmíněná spisovna. Jsou sice „přístupné“, ale zdaleka ne v úplnosti. Mohou v nich bádat ti, kdo k tomu mají služební oprávnění (například příslušníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu). Aby je mohli studovat historici a zvídavější badatelé či novináři, musejí se vykazovat různými potvrzeními a měli by mít nejnižší stupeň prověrky pro seznamování s utajenými materiály, kterou vydává Národní bezpečnostní úřad. A ani pak si nemohou být jisti, že jim příslušníci Vězeňské služby ukázali to, co opravdu chtěli vidět, a že jim ukázali všechno, co požadovali.
Za roky od pádu starého režimu jsme byli svědky dlouhých sporů o lustrace a vleklého boje o otevření archivů bývalé Státní bezpečnosti. Ani zde totiž vůbec nešlo v první řadě o osoby, nýbrž o objasnění celého mechanismu práce neblahé Státní bezpečnosti. Po nedávné změně ve vedení archivů ministerstva vnitra a po rozdělení těchto archivů na běžnou spisovnu a samostatný archiv bezpečnostních složek, jemuž stojí v čele Pavel Žáček, bude zřejmě ministerstvo vnitra k badatelům vstřícnější. A je svrchovaně žádoucí, aby podobný vítr zavál i do nejtemnějšího kouta minulosti – do vězeňství.
Autorka je novinářka.