Přiznám se, že kdybych měla noviny, asi by v nich karikatury Mohameda, které vyšly v dánských novinách Jyllands-Posten, publikovány nebyly. Nemám totiž ráda zesměšňování náboženských symbolů a už vůbec ne symbolů víry někoho jiného. Uveřejnění Mohamedových karikatur v dánském tisku bylo nešťastné. Cizí víru máme mít v úctě, a posmívat se jí pokládám za nevkusné. Člověk by se měl držet na uzdě a dávat pozor, aby se někoho nedotkl nebo ho neurazil.
To však nemění nic na tom, že násilné reakce na karikatury v některých muslimských zemích jsou zcela neadekvátní a nepřijatelné. Na slovo se odpovídá slovem, na posměch posměchem. To, čeho jsme byli svědky, však vlastně nebyla reakce na karikatury: bylo to vážné varování, že jsme s celou naší evropskou, či spíše euroatlantickou civilizací v části světa pokládáni za smrtelné nepřátele.
Je zřejmé, že karikatury byly pouhou záminkou. Nebo si snad někdo myslí, že ty desetitisíce muslimů, kteří se účastnili útoků na evropské ambasády, čtou dánské noviny? Někdo se musel postarat, aby se o nich vůbec dozvěděli. Jak jsme se mohli dočíst, postaral se ten někdo důkladně: tak, že vedle karikatur v podstatě neškodných umístil i takové, které muslimy pobouřit musely, a které v dánském ani jiném tisku nikdy nevyšly.
Protesty proti karikaturám jsou jen záminkou k vyjádření protestu a hrozby naší civilizaci, je to součást protievropské propagandy, dobře poučené u evropských totalitárních režimů.
Diskuse o tom, že přece nebudeme ustupovat před výhrůžkami tím, že budeme omezovat vlastní svobodu tisku, jsou neplodné: samozřejmě že nebudeme ustupovat, samozřejmě že nebudeme omezovat svobodu tisku. Obávám se však, že přetiskování karikatur není tím nejvhodnějším vyjádřením neústupnosti. Je to typická ukázka gesta, které si každá strana vykládá jinak. Noviny, které je přetiskují (včetně těch českých) chtějí tak vyjádřit solidaritu s napadenými Dány. Uražení muslimové to ovšem chápou jako neustálé opakování urážky a zdůrazňování, že si my, Evropané, můžeme dovolit je ponižovat a vysmívat se tomu, co je jim svaté.
Problém totiž tkví jinde: v tom, že měla rázně zareagovat Evropská unie a její členské státy. Vyjádřit okamžitě solidaritu s Dány (a dalšími státy, jejichž ambasády byly napadeny) a ohradit se proti útokům byla prostě elementární povinnost, které EU nedostála. Proto tak učinili novináři – a hanba padá na politiky.
Evropské země si na nepřátelství, jehož ukázky v těchto dnech vyvřely, ostatně zadělaly samy. Podporovaly víc než pochybné režimy a vládce, a teď, když v palestinských volbách demokraticky zvítězilo hnutí Hamas, nevědí kudy kam. Myslely si, že jsou demokratické volby všelékem na neduhy společnosti. Přitom mnozí diktátoři přece byli zvoleni zcela demokraticky, například Adolf Hitler. Evropané také mají sklon si myslet, že jsou všichni ostatní stejní či alespoň podobní jako oni. Nejsou. Myslí si, že poskytnou-li někomu peníze nebo pomoc, bude jim nakloněn. To přece zdaleka neplatí vždycky – obdarovaný může třeba snadno dospět k názoru, že mu poskytuji jen drobečky z vlastního stolu a že by si zasloužil víc.
Nejhorším omylem ale je svádět násilí jednoduše na islám. Absolvovala jsem nejednu debatu, ve které jsem vyslechla, že islám je ze své podstaty násilné náboženství a Korán přímo pobídkou k podvádění jinověrců a k násilí vůči nim. Nemám v úmyslu vést náboženské disputace, ale myslím, že bychom si měli uvědomit, že propagandisticky lze zneužít téměř všechno, tím spíš náboženskou víru, která je pro věřícího důležitou součástí jeho bytosti. Na různých místech na světě byl islám v různých obdobích náboženstvím značně tolerantnějším než křesťanství, to je prostý fakt, stačí si přečíst nezaujaté knihy o dějinách.
Obávám se, že nedávné útoky na ambasády byly jen předzvěstí neméně nepříjemných věcí příštích. Samozřejmě bych se však ráda mýlila a také nechci šířit paniku. V každém případě musím konstatovat, že při poslední epizodě nejvýznamnější evropští politici žalostně zklamali. Žurnalisté obstáli – přes všechny mé výhrady k náboženským karikaturám.
Autorka je publicistka.