Nepromlčené rozhlasové případy

Pozoruhodnou integrující osobností proudu rozhlasové dramatiky byl nedávno zesnulý dramatik a dramaturg Jaromír Ptáček (1925––2003). Za povšimnutí stojí nejenom jeho autorské texty, ale také nadání a úsilí, které zasvětil konceptu takzvaného moderního radiofonního dramatu. Je až s podivem, jak jeho činorodost kontrastuje s nízkou publicitou. Tento dluh nedávno alespoň částečně napravila publikace Nepromlčené případy Jaromíra Ptáčka.

Kniha sestává ze čtrnácti rozhlasových her, které doprovázejí osobní vzpomínky Milana Uhdeho a Věry Ptáčkové. Svědectví o úspěšném pronikání Ptáčkovy tvorby do Německa podává německý bohemista Heinrich Kunstmann. Zasvěcenou interpretaci Ptáčkova života a díla, doplněnou o pečlivě sestavenou bibliografii, čítající přes padesát (!) rozhlasových textů, napsal editor svazku Vilém Faltýnek, který se v posledních letech s autorem rovněž stýkal.

Soubor svým názvem připomíná soudní spisy. Na úřední styl odkazuje i vizuální podoba knihy: text je vysázen „strojopisným“ písmem, jednostranně, na tenkém papíře podobném průklepáku. A po důkladnějším listování z brožované knihy lítají papíry jako ze soudního fasciklu, jen knihu převázat tkalounem. Nejde pouze o hořkou narážku na Ptáčkovy soudní spory s normalizačním rozhlasem, které mimochodem vyhrál. Vnější podoba totiž výstižně odráží autorovo uhranutí soudní institucí a vůbec rozbujelým aparátem od policie k vězení, který má naše civilizace po ruce k zjišťování a hájení „pravdy“ a „skutečného stavu věcí“. Jen se zdá, že smysl těchto, od původu jistě užitečných institucí je překryt obsesí stůj co stůj najít viníky. Vina a provinění jsou dány a priori, o tom se nepochybuje, ani když schází (zlo)čin, odsoudit lze přece i za to, že se neudělalo, co se udělat mělo. Chrlí se jedna obžaloba za druhou a z nevinných se činí viníci, a to s takovou samozřejmostí a sugestivností, až člověk nakonec podlehne a sám uvěří, že se provinil a zaslouží trest.

Tak například klavírista ze hry Kladení do hrobu (1964–1966) přijme obsílku a již tímto kafkovským aktem na sebe vezme i vinu. Ve hře Pláč pro pana Jeremiáše (1965) náhodný svědek nalezne mrtvolu a přivolá k ní lékaře. Ten situaci mistrně dezinterpretuje a obrátí ji vůči svědkovi, kterého za jeho souhlasu, ba podpory prohlásí za vraha. Vina a viníci jsou zkrátka dáni předem, jde jen o to, jak získat kýžené přiznání. Zda jakoby důstojně a korektně, sofismatickou hrou pseudoargumentů, anebo se z dotyčného prostě vytluče, jako třeba ve hře Téma číslo jedna (1990), jež zachycuje procesy z padesátých let.

Atmosféra Ptáčkových příběhů je pochopitelně temná a pochmurná, dějiště jeho her často tonou v chladných a vlhkých tmách a mlhách (viz jen název Dívej se k černému nebi), postavy kolikrát nemají ani jména nebo jsou nositeli „prokletých“ jmen, jako Job či Jeremiáš. Do anonymity je bezpečně zahalena rozhodná a rozhodující vyšší moc, a aby byl proces hladší, oběti jsou nejraději depersonifikovány a dehumanizovány (když se mluví o mrtvole v Pláči pro pana Jeremiáše, říká se „to“). Nejčastějším a nejpřirozenějším prostředím je zde vězení (či možná přesněji temnice), jednak to skutečné, z kamene a cihel, jednak to, jímž se stala totalitní společnost i jímž se v této společnosti stává sám sobě jedinec.

K úzkostlivosti a stísněnosti přispívá fragmentární charakter dialogů, nejasné souvislosti, nemožnost beze strachu říct něco naplno a doslova, pozvednout hlas, natož se něčeho či někoho dovolat (jiný výmluvný titul zní Před prahem ticha). K vnitřnímu dialogu, který je pro Ptáčka typický, nedochází jen z čirého experimentování; rozmluvy sama se sebou, se svým druhým já přirozeně vyvěrají ze zoufalé obrany vůči pocitu totálního osamění a opuštěnosti. Jestliže je jaká choroba, strach je nejhorší ze všech – říká se výstižně v Jobovi.

Přestože se ve všech hrách Jaromíra Ptáčka stále vracejí tytéž palčivé a trýznivé otázky viny, nejde o čtení monotematické, natož stereotypní. Autor byl ke svému tématu přitahován ze všemožných stran a úhlů a cenzura jej kromě toho přiměla k vynalézavému nepřímému sdělování. Na jedné straně tedy psal přísně stylizovaným jazykem modelové hry, ovlivněné epickým a absurdním divadlem, jimiž zkoumal, jakými schématy se byrokraticko-totalitní mechanismus prosazuje. Na straně druhé se po roce 1989 přiklonil i k otevřené dokumentárně dramatické formě, jíž předcházelo studium konkrétních historických událostí. (O poválečném odsunu Němců, tématu dnes tak hojně frekventovaném, napsal kompozici Co se stalo, nemůže se odestát už v roce 1991.)

Dílo Jaromíra Ptáčka je ve svém celku mimořádně konzistentní a v žádném případě promlčené není. Doufejme jen, že se bude dostávat i ke svému rozhlasovému posluchači, jemuž je určeno nejvíc. V tomto ohledu by se ke zkraje zmiňovanému splácení dluhů měl bezpochyby připojit i náš veřejnoprávní rozhlas.

Autor je teatrolog a pedagog DAMU.