Stejně jako u jiných autorů přelomu 16. a 17. století setkáme se i v případě Václava Brosia (?–1601) s řadou dat přebíraných z jedné příručky do druhé. Podle tradice je krajanem prvního českého jezuitského autora Václava Šturma (viz A2 č. 45/2006) a pochází z Horšova Týna, album jezuitské akademie uvádí jeho přízvisko Podborannensis. Jeho české jméno není jisté, resp. jedna ze dvou studií, která se zabývá Brosiovou osobností, tvrdí, že se snad jmenoval Brož nebo dokonce Brůžek. Rozhodně ale víme, že studoval u jezuitů, kde získal magisterský titul, a ten se dával buď studentům svobodných umění nebo teologie. Brosius je charakterizován jako více či méně neumělý epigon Václava Šturma – ve svých spisech se skutečně na Šturma často odvolává, ale nazvat ho při naší současné znalosti jeho díla a děl jeho současníků epigonem je přinejmenším zjednodušující.
Ač nevstoupil do jezuitského řádu – ani jezuitské katalogy, ani Balbín ho jako jezuitu neuvádějí – je Brosius svými díly plnoprávným členem rané skupinky katolických spisovatelů, kteří na konci 16. století dali své síly do prosazování katolické reformy a závěrů tridentského koncilu. Tito autoři často tvořili a publikovali pod ochranou prelátů nebo katolických šlechtických rodů, kterých sice v předbělohorských Čechách nebylo mnoho, zato patřily k těm nejmocnějším. V Brosiově případě to byli Pernštejnové a páni z Hradce. Před rokem 1584 je doložen na pernštejnském panství v Litomyšli, kde byl nejprve knězem a poté, s jistou přestávkou, kdy působil v Sobotce, děkanem. Od roku 1594 až do své smrti 27. 2. 1601 působil v Jindřichově Hradci, kde se zasloužil o zřízení jezuitské koleje. Podle dobových zpráv nepatřil v Hradci k tolerantním katolíkům a často ve svých kázáních na nekatolické sousedy ostře útočil.
Brosius byl nejen autorem polemických traktátů, ale i jejich překladatelem, přičemž výraz „překlad“ nelze vnímat v současném smyslu slova, neboť Brosiovy převody – a nebyl to jen jeho případ – se od originálních textů často velmi lišily. Kromě vlastních děl převedl spis bamberského světícího biskupa Jakuba Feuchta a několik textů v té době mezi katolíky populárního vídeňského dvorního kazatele, jezuity Georga (Jiříka) Scherera, na něhož snad v tomto cyklu přijde také řeč.
Václavu Brosiovi je tradičně připisován pamflet Koule Danielova, který vyšel v Litomyšli roku 1589 a který je podepsán bezpochyby pseudonymem Vitolid Poskok. Jedná se o krátký, proti jednotě bratrské zaměřený pamflet, který měl pravděpodobně značný dopad, protože je, zřejmě ve druhém vydání, připomínán jako ukázka katolické nebo potažmo jezuitské útočnosti ještě v roce 1618. Koule Danielova je text, který navazuje na spory jezuity Šturma s jednotou bratrskou, a to především na analýzu bratrského kancionálu, ale i na starší polemické texty. Tvoří tak jakýsi pandán ke Šturmovým textům.
Prvním spisem, který vydal Václav Brosius nikoli jako překlad cizího textu, ale jako svůj samostatný tisk, bylo srovnání pojetí večeře Páně u jednoty a v učení M. Jana Husa. Text vyšel rovněž v roce 1589 v Litomyšli a je nazván Vejstraha všem věrným Čechům. V tomto případě zaujme snaha katolického autora akceptovat Jana Husa jako zástupce domácí tradice a představit ho jako pravověrného katolíka, alespoň co se přístupu ke svátosti oltářní týče. Cílem tohoto pokusu bylo postavit proti sobě jednotu bratrskou a ostatní nekatolíky.
Dalším samostatným dílem Václava Brosia byl spis O Přijímání Svátosti Těla a Krve Páně. Rozmlouvání mezi dvěma osobami prosté krátké důvěrné a pokojné. Osoby rozmlouvající Pavel a Jan, který vyšel v Litomyšli roku 1598 a jenž je dnes jako unikát uložen v Národní knihovně. Tentokrát se ale nejedná přímo o Brosiovo dílo. On sám v předmluvě přiznává, že se inspiroval v Německu vydaným, dnes neznámým textem. Intencí tohoto spisu je obhajoba přijímání pod jednou, resp. snaha přesvědčit čtenáře, že je nejen stejně dobré jako přijímání pod obojí, ale s odkazem na českou historii je prezentováno jako lepší, protože tradiční. Vlastní text je vystavěn jako dialog dvou přátel, symptomaticky nazvaných podle apoštolů Jan a Pavel. Jan zastává katolické stanovisko a Pavel – stejně jako apoštol – k němu musí teprve dospět.
Ačkoli Václav Brosius zřejmě nepsal Rozmlouvání jako spis polemický, ale spíše katechetický, dostalo se mu polemické reakce dosud neznámého autora. Rozmlouvání vyšlo v roce 1598, Ohlášení se proti pikhartskému netopýři – jak Brosius nazval svou odpověď – o rok později, takže reakce na Brosiův spis musela přijít poměrně rychle. Přestože bylo Rozmlouvání zaměřeno především proti přijímání pod obojí a částečně i protiluteránsky a jednota bratrská byla pojednána takříkajíc jako přídavek, našel se podle Brosiových slov „témuž mému rozmlouvání odporník a ten z Bratří pikhartských, jehož já tuto netopýřem nazývám“.
Brosiova tvorba do určité míry vypadá jako monotónní nábožensky vzdělávací četba, ale svým zaměřením na běžného čtenáře nabízí možnost nahlédnout to, co bylo pro člověka na konci 16. století podstatné při uvažování o náboženských a lidských otázkách.
Autor je bohemista a historik.