Hledání podoby veřejného prostoru se stalo tématem, které je dnes opět velmi aktuální. Je obrazem životního stylu, ducha města, stejně jako jeho aktuálního stavu. Nové úpravy městského prostoru jsou předmětem odborných i laických diskusí, které v sobě implicitně nesou obecnější otázky po vnímání města, dobové městské kultuře i měnícím se životním stylu. V případě Václavského náměstí, které je bezesporu jedním z nejvýznamnějších prostorů Prahy, nabývá tato diskuse až symbolického významu. Budoucí podoba srdce města je předmětem mnoha dlouhodobých úvah, a vzhledem k současnému neuspokojivému stavu i velkých nadějí.
Václavské náměstí patří k veřejným prostorům, jejichž podoba se v průběhu času významně proměňovala. Přesto se prokázala trvalost historického prostorového konceptu, jenž byl schopen asimilovat potřeby vyvíjejícího se města tak, jak je to pro šťastnější místa a období vývoje Prahy charakteristické. Tento, na dobu svého vzniku zcela enormní prostor je svědectvím dynamiky města a jeho schopnosti měnit tvář. Okolní zástavba se postupně stala jedinečným souborem spíše novodobých podob architektury, který měl jako nejvýznamnější prvek karlovské koncepce Nového Města vždy výsadní pozici v celé urbánní struktuře. Spolu s ulicemi Jindřišskou a Vodičkovou, resp. Senovážným a Karlovým náměstím vytváří půdorysně velký symbolický kříž, který organizuje nejen strukturu Nového Města. Dnes je na něj napojena kompozice celého pravobřežního vnitřního města. Ambice, se kterou byl prostor vymezen, nebyla tedy jen provozně funkční – měl hrát roli velkého městského tržiště –, ale od počátku i symbolická. Postupem času, především pak v průběhu 19. století, se náměstí stalo reprezentativním prostranstvím, na němž se realizovala zamýšlená výstavba expandujícího města – včetně velkých počinů, jakými byly „národní monumenty“. Ztracenou tržní funkci nahradila funkce reprezentativní či společensko-rekreační.
Vlivem nových a nových přestaveb okolních domů změnil prostor časem i svoji proporci. Jejich velikost a především postupně narůstající výška proměňovaly tržiště a náměstí na velkorysý bulvár. Zvyšující se potřeby dopravy tuto jeho podobu stále více potvrzovaly. Stěžejním stadiem metropolizace bylo období první republiky, které přidalo nové, velkorysé moderní paláce velkoměstského typu a protkalo okolní zástavbu moderními komerčními galeriemi a pasážemi.
V poválečném období přišly snahy o eliminaci a segregaci dopravy, která přetížila centra měst. Cílem bylo vytváření zón klidu, pěších zón. Konec sedmdesátých let přinesl poněkud nereálnou představu Václavského náměstí jako místa relaxace, místa oproštěného od průjezdné dopravy, a to včetně tramvaje, jejíž funkci mělo nahradit tehdy nově vznikající metro. V této úvaze byl skryt rozpor mezi romantickým ideálem, jenž pomíjel proměnu náměstí na bulvár. Následující tři desetiletí jsou svědectvím o rozpačitém hledání podoby oscilující mezi těmito způsoby využití.
Dnešní náměstí mění po délce několikrát svůj charakter, je velmi chaotické a oslabuje monumentalitu i smysl prostoru. Jedná se vlastně o torzo záměru, který došel svého uskutečnění v případě dvojznačného vyznění Příkopů a diskutabilní nejednotné podoby Národní třídy.
Různorodé názory na to, čím by tento prostor v budoucnu měl být, vyústily v loňském roce ve veřejnou ideovou architektonickou soutěž, která dala příležitost pro širší interpretace. Významným krokem zadání bylo, že na náměstí mohou v budoucnu opět vstoupit tramvaje, že bude nově řešen průběh magistrály kolem Národního muzea a budou vybudovány podzemní parkingy.
Architektonická soutěž skončila na konci minulého roku a dala konečně prostor koncepčním architektonickým úvahám o budoucím směřování podoby náměstí. Soubor bezmála třiceti návrhů ukázal i možné rozpětí diskuse. Nejvíce projektů obsahuje polohu určitých reminiscencí na stav z 19. století či jeho dalšího vývoje, jiné pak variace na téma pěších, rekreačně pobytových zón.
Konkrétní architektonické řešení je vždy také individuálním počinem. Proto je třeba chápat jej především jako volbu některé z možných, šířeji diskutovaných cest. Výrok odborné poroty, především u vítězného návrhu, ukazuje, že podoba z přelomu 19. a 20. století je pro dnešní vnímání patrně stále nejpřijatelnější. Spojuje památkovou představu s aktuálním přizpůsobením potřebám města. V tomto smyslu se jeví jako reálná a nekonfliktní. Návrat tramvaje a moderované kolové dopravy jsou přehodnocením představy ze sedmdesátých let. Rozšíření promenádních chodníků a posílení prvku zeleně pak prodlouženou rukou 19. století a tehdejších parkových náměstí. Možná ke škodě věci byla v návrzích opomenuta inspirativní meziválečná atmosféra, akcentující dynamickou podobu živoucího a pulsujícího velkoměstského života. V tomto smyslu lze považovat vítězný návrh za poněkud konzervativní. Za jeho klad lze naopak pokládat, že interpretuje prostor jako bulvár – připomíná opět (a konečně) jeho minulost. Součástí ducha tohoto prostranství však vždy byla také určitá proměna – připojování nového ke stávajícímu, jeho vývoj. Při plném respektu k historickým hodnotám tu tak zůstal určitý otevřený potenciál a očekávání nebylo zcela naplněno. Rozhodnutí by nakonec mělo nejspíše vyjadřovat podvědomé očekávání dnešních Pražanů. Věřme, že vítězný návrh je tomuto pocitu nejblíže.
Autor je architekt a urbanista.