Československo mezi nesvobodami

Sborník z konference k 60. výročí konce druhé světové války je rozdělen do čtyř velkých tematických okruhů. První, Československo v osvobozené Evropě, se orientuje především na otázky zahraniční politiky a mezinárodních vztahů. Druhý oddíl, Politický systém nové republiky, představuje zřejmě nejkontroverznější část knihy, protože se vyslovuje k nejpalčivějším problémům interpretace našich dějin v bezprostředně poválečném období. Třetí oddíl, Poválečné migrace a národnostní problémy, se soustřeďuje, jak už název napovídá, na otázky národnostní politiky, přičemž samozřejmě nejvíce příspěvků se orientuje na problematiku odsunu Němců. Pozornost je zde však věnována i problému odsunu Maďarů a sporadicky je reflektována též otázka Romů a Židů po válce. Zřejmě proto, že autoři považovali právě tyto otázky za dnes politicky příliš ožehavé, zaměřují se příspěvky tohoto oddílu spíše na faktografickou bohatost, aniž by se zabývaly hodnotícími soudy.

Nejrozsáhlejší je poslední, čtvrtý oddíl, Společnost na rozhraní dvou epoch. Obsahuje obecnější sociálně-analytické příspěvky, ale je i jakousi sběrnou kategorií pro příspěvky, které pro jejich tematické vymezení bylo těžké zařadit. Ostatně celé členění sborníku je trochu podivné, protože ve čtvrtém oddíle nacházíme příspěvky, které by se svou povahou patrně lépe hodily do oddílu druhého a třetího. Ovšem to je pouze okrajový problém.

Zpracování poválečné periody je ve sborníku dosti roztříštěné. Ostatně i editoři v úvodu přiznávají, že velkoryse načrtnutý program konference se podařilo naplnit jen zčásti. I přes tuto skutečnost je však možné postihnout nejnovější linie domácího bádání o Česko­slovensku v letech 1945–1948. Přitom nejsou ani tak zajímavá publikovaná fakta – která ostatně mnozí autoři zveřejnili již dříve – jako právě základní konceptuální otázky a přístupy, jež byly zvoleny pro popis tohoto období.

V prvním tematickém okruhu nalezneme několik zajímavých tezí, mnohdy otřásajících zažitými stereotypy, které se o poválečném uspořádání světa tradují. Upozornil bych zvláště na zpochybnění teze o rozdělení Evropy během konference v Jaltě (J. Hrbek, s. 21). Ještě radikálnější postoj pak zaujal V. Smetana, který se v úvodu svého článku nejprve vysmál nedávnému varování prezidenta Václava Klause před přepisováním dějin ohledně rozdělení Evropy v Jaltě. Zakončil jej pak mnoha lidem asi nepříjemnou a možná i poněkud přepjatou větou, že „,českoslovenští demokraté‘, kteří sami v míře nikoli zanedbatelné přispěli k rozdělení Evropy do dvou bloků, v následujících letech nenašli dostatek vůle a odvahy alespoň se pokusit tento stav zvrátit“ (s. 65). Za zmínku stojí též Michálkova podnětná teze (bohužel zde hlouběji nerozpracovaná) o neupřímných amerických proklamacích ohledně Marshallova plánu jakožto plánu celoevropského (s. 30).

Jistě jedním z nejzásadnějších problémů studia bezprostředně poválečných dějin je konti­nuita, resp. diskontinuita s meziválečným Československem. Ve sborníku zcela jedno­značně převládá důraz na diskontinuitní momenty ve vývoji státu. Nejhlouběji se touto problematikou ve svých příspěvcích zabývají především P. Maršálek a J. Pernes. Na druhé straně i přes důraz na diskontinuitu v interpretaci vývoje Československa mezi autory sborníku panuje v zásadě shoda, že rok 1945 ještě neznamenal nástup nové totality. Zároveň však připouštějí nepřehlédnutelné defekty tehdejšího modelu demokracie. Zřejmě nejtvrdší hodnocení představil L. Vykoupil, když napsal: „Období vlastně vykazuje demokratický charakter právě jen díky tomu, že leží na pomezí obou totalit, s nimiž je nutně srovnáváno“ (s. 168). Třetí republiku pak označil za „hybrid se zřetelnými prvky pretotalitního režimu“. Naopak M. Znoj o kus dále ve svém inspirativním příspěvku důrazně upozorňuje, „abychom u konceptů, které sloužily na ospravedlnění režimu třetí republiky, dokázali rozlišovat, nakolik vycházely ze zásad liberální demokracie a nakolik se stávaly předobrazem demokracie totalitní“ (s. 184).

Fundamentálním předpokladem nástupu modelu lidové demokracie v roce 1945, jak upozornila na konferenci nejen E. Broklová (s. 84), byl okruh problémů, které společnost chtěla řešit a které se zrodily ze zkušeností uplynulého desetiletí (hospodářská krize, mnichovská dohoda, zánik Československa). Domnívám se, že právě celospolečenský konsensus ohledně nutnosti hlubokých reforem je klíčovým východiskem pro další interpretace a výzkumy té doby. Genezi tohoto konsensu rozpracovala řada účastníků konference; velmi zdařile mimo jiné M. Pehr a P. Koura. Uštěpačně jej glosuje J. Pernes, který výstižně napsal: „Je ovšem třeba zdůraznit, že ani Edvard Beneš, ani jeho spolupracovníci z politických stran Národní fronty svými politickými rozhodnutími nenutili Čechy a Slováky k ničemu, s čím by většina z nich nesouhlasila.“ (s. 143)

Jedním z hlavních handicapů politického systému poválečného Československa bylo jistě omezení počtu politických stran. Broklová, obdobně jako další přispěvatelé (např. N. Kmeť), upozornila též na skutečnost, že v poválečné Evropě nebyl zákaz některých stran rozhodně žádnou československou anomálií. Na druhé straně zvláště J. Rokoský, byť s neskrývanými proagrárnickými sympatiemi, poukázal na důležité zákulisní motivy pro likvidaci agrární strany. Nejdůležitější úlohu zde hrála prostá volební matematika, podle níž si každá z existujících stran slibovala, že z bývalého elektorátu nejdůležitější politické strany první republiky utrhne největší díl.

Jednoznačné pozitivum publikace spočívá v tom, že sborník nerýsuje černobílý obraz soupeření demokratů a komunistů jako boje dobra a zla. Autoři neváhají poukazovat na nedemokratické strategie a praktiky i nekomunistů (vyskytují se například v příspěvku M. Syrného či P. Bednaříka). Z tohoto důvodu a také pro nestereotypní konceptuální uchopení tohoto období v některých příspěvcích po sborníku zřejmě rádi sáhnou profesní historici, protože poskytuje dobré východisko pro další bádání. Ani pro laického zájemce však jeho četba jistě nebude ztraceným časem.

Autor je historik.