Také letos se dramaturgie Alternativy (1.–9. 12.) přidržela několikrát použitého modelu: hlavní hvězdou festivalu je mnoho let existující soubor s pověstí legendy, který u nás zatím nehrál a který celkem spolehlivě přitáhne posluchače.
V roce 1980 chystala Jazzová sekce desáté Pražské jazzové dny. Festival nakonec postihl zákaz a jedním ze souborů, o které tak české publikum přišlo, byli belgičtí Univers Zero. Tehdy za sebou měli šest let existence, dvě výborné desky a členství ve volném sdružení Rock in Opposition, vymezující se vůči konvenčnímu chápání hudby i vůči praktikám showbusinessu. Čekalo je jejich nejlepší album Ceux du Dehors, rozpad (v roce 1987) i obnova (o deset let později). Rogera Trigauxe, někdejšího kytaristy Univers Zero, jsme mezitím mohli vidět na Alternativě v roce 1996 jako vedoucího skupiny Present.
Znovuobjevený vesmír
Nejeden z návštěvníků vystoupení v Divadle Archa si jistě předem kladl otázku, zda to po těch šestadvaceti letech bude stále ještě ono. Obavám nahrávala zřetelně klesající koncentrace nápadů na nahrávkách Univers Zero z poslední doby i poněkud ustrnulý zvuk kapely. Skupina také mnohokrát proměnila sestavu – ze známých jmen dnes v souboru hrají jen bubeník Daniel Denis, fagotista a hobojista Michel Berckmans a klávesista Andy Kirk. Baskytarista Eric Plantain, houslista Martin Lauwers a saxofonista Kurt Budé přišli do Univers Zero až po jejím obnovení. Poměrně slušně zaplněné hlediště však skupinu přivítalo s velkým nadšením a Univers Zero museli několikrát přidávat. Vřelé přijetí rozhodně nebylo dáno jen úctou k legendě; i novější skladby na pódiu získaly pozoruhodnou sílu a jen občas se vkrádala nuda z jednotvárně používaných skladatelských postupů. Teprve v závěru se skupina repertoárově vrátila do osmdesátých let; nešlo přitom kupodivu o zjevné vrcholy její tvorby, desky Heresie a Ceux du Dehors byly úplně pominuty, nejdál do minulosti se sahalo k méně známému albu Crawling Wind (1983).
Univers Zero tedy do Prahy přijeli pozdě, ale zase ne příliš. Nebylo to tak intenzivní setkání jako to loňské se skupinou Magma, v níž zakladatel Univers Zero Daniel Denis několik let působil, ale ani rozčarování, jaké publiku Alternativy v roce 1995 přichystali francouzští Art Zoyd – svým belgickým kolegům kdysi blízcí jak osobními vztahy, tak hudebním směřováním.
Žánry dokořán
Francouzský soubor Soixtante Čtages osciloval mezi rockem a volnými improvizacemi; tentokrát to bylo hodně free s jen občasnými záblesky opravdové invence. Dekonstruované podání slavné písně The End s hnusně odeřvaným textem a chaotickým doprovodem patřilo ke slabým momentům koncertu. Trio Pateras/Baxter/Brown přišlo s radikálními improvizacemi, o mnoho nápaditějšími než předchozí kapela. Osobitý zvuk je dán už pečlivě provedenými preparacemi klavíru a kytary. Jistě, preparovaný klavír používal už John Cage, ale slyšet jej živě bývá vzácnost – nepochybně proto, že připravit nástroj k produkci je dosti pracné. Australské trio zvolilo nesnadnou cestu, ale počíná si na ní opravdu suverénně.
Americkou zpěvačku Sandy Dillonovou bychom mohli srovnat třeba s P. J. Harveyovou nebo Lydií Luchovou: působila jako jejich ztřeštěnější a méně slavná kolegyně. Rozhodně jí neschází muzikantská energie i jisté pódiové charisma, punková dravost (vystupovala s kytaristou a bubeníkem) byla po předchozí dávce improvizací příjemnou změnou. Z brutálně přímočarého zvuku jasně prosvítaly rhythm’n’bluesové kořeny – když však sáhla k repertoáru Howlin’ Wolfa, její divoké podání znělo dosti zploštěně.
Pod názvem Kora et le Mechanix + Irena a Vojtěch Havlovi se představila počínající spolupráce violistů Havlových s hráčem na syntezátor a sampler Michalem Kořánem. Tichá akustická tvorba Havlových má k ambientní elektronice velmi blízko, takže spolupráce to je logická. Pomalu se rozvíjející hudební plochy zněly pestře vzdor minimalistické nástrojové kombinaci (Irena Havlová občas měnila violu za klavír).
Americký hráč na theremin Eric Ross svým vystoupením spíše demonstroval možnosti historicky významného, ale běžně nepoužívaného nástroje, než aby hrál skutečně poutavé skladby. Úvodní číslo patřilo sólovému nástroji, později Ross kombinoval theremin s elektrickou kytarou a klavírem, někdy hudba podbarvovala promítané filmy. Práce s nástrojem vybaveným dvěma anténami a ovládaným bez přímého kontaktu, jen přibližováním rukou, v sobě měla hodně vizuální atraktivnosti.
Zvuk a hlas
Na dvou souběžných scénách, nazvaných Hlas a Zvuk, se střídali interpreti, kteří vydávají u lounské firmy Guerilla, na české nezávislé scéně už dobře zavedené. Na menší scéně v přízemí začínal Kvartet doktora Konopného s tvorbou podobně robustní, jako je postava recitujícího Radomila Uhlíře, a určenou spíše pro otrlé povahy. Ivan Magor Jirous se sice omlouval – s poukazem na „slivovicovou smršť“ z předchozího dne, ve skutečnosti však byl ve skvělé formě. Při jeho recitaci Labutích písní publikum ani nedutalo, vědomo si faktu, že na jeviště přišel opravdový klasik. Následovalo vystoupení básníka Jaroslava Erika Friče s violoncellistou Josefem Klíčem. J. H. Krchovský vystoupil jako „náhrada za sebe sama“: původně totiž měly být jeho verše doprovázeny novým muzikantským seskupením. Sešlo z toho, a tak se – jako ostřílený performer, který ví, na co publikum zabírá – předvedl s básněmi většinou již publikovanými, osvědčenými.
Jiří Imlauf žije v Ústí nad Labem, je zpěvákem skupiny Houpací koně a tentokrát svou poezii doprovázel hrou na kytaru. Vratislav Brabenec, vystupující v osvědčené dvojici s Joe Karafiátem, oslavoval ten den svůj svátek poněkud přespříliš. Auditorium však bylo tolerantní a při Brabencově zoufalém listování ve své básnické sbírce i při jeho chaotických saxofonových sólech se dobře bavilo.
Na scéně Zvuk nejdříve zahráli industriální Do Shaska!, vrcholem večera pak bylo vystoupení Pavla Zajíčka s přáteli, od koncertů DG 307 se lišící větším důrazem na recitované slovo. BBP představili kompozici Valetolman, popisující utrpení člověka trpícího migrénou a blahořečící léčebným účinkům analgetika Valetol. Ansámbl Skrytý půvab byrokracie uvedl písně z nového alba Předvoj armády monster, pozornost přitáhl řídce se na pódiích vyskytující Libor Krejcar a na závěr – už po půlnoci – zahrála Umělá hmota svůj nejlepší repertoár ze sedmdesátých let.
Festivalové dny tedy (s výjimkou úvodního večera) patřily méně známým tvůrcům z celého světa, naplňujícím krédo předsedy Unijazzu a ředitele festivalu Čestmíra Huňáta, že „Alternativa se svou dramaturgií vzpírá exaktním a konečným definicím“. To se jistě dařilo i na jejím letošním, již čtrnáctém ročníku, i když úroveň účinkujících občas byla poněkud kolísavá.
Autor je hudební publicista.