Nezbytnost znalosti latinské tvorby pro komplexní a nezkreslené poznání literární situace v českých zemích 17. a 18. století dokládá i dílo jezuity Kaspara Knittela, původem německého Slezana, působícího v české provincii Tovaryšstva Ježíšova.
Narodil se ve slezském Hansdorfu 6. 2. 1644, do jezuitského řádu vstoupil roku 1660 v Kladsku. Čekala jej typická řádová kariéra muže určeného především pro intelektuální úkoly. Po brněnském noviciátu, studiích filosofie a teologie ve Vratislavi a v Praze působil jako profesor matematiky a filosofie na filosofické fakultě pražské univerzity, kde byl zároveň kazatelem. Poté řídil jako rektor jezuitskou kolej v Českém Krumlově, v profesním domě v Praze vykonával funkci kazatele a řadu dalších funkcí a dva roky působil u císařského dvora ve Vídni. Poslední tříletí svého života strávil jako představený profesního domu v Praze na Malé Straně, v této době (v akademickém roce 1699–1700) byl též rektorem pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Zemřel v Telči 11. 12. 1702.
Kasparu Knittelovi dosud věnovali pozornost hlavně historici filosofie, resp. logiky a filosofie jazyka, které zajímá jako stoupenec novověkého lullismu v českých zemích v 17. století, a to především díky spisu Via Regia ad omnes artes et scientias... (Královská cesta ke všem uměním a vědám...). Vedle tohoto díla vydal Knittel práce matematicko-fyzikální a scholasticko-teologické, zvláště pak výklady aristotelské filosofie.
Jako kazatel v Praze měl ovšem též za povinnost pronášet latinská nedělní a sváteční kázání pro příslušníky pražské univerzity, kterou tehdy spravovali a řídili jezuité, a německá pro německé věřící. Ta latinská, určená akademické mládeži a šlechtě, vyšla tiskem jednak za jeho života ve sbírce nedělních kázání (1687–88), jednak pět let po jeho smrti ve sbírce kázání na význačné katolické svátky celého roku (1707).
Nedělní a sváteční kázání spojená se čtením Písma svatého měla na evropských univerzitách dlouhou tradici, v Praze se táhla od středověku přes utrakvistickou univerzitu až k jezuitské době a stala se oblíbeným slovesným žánrem univerzitních učitelů a kazatelů, kteří používali osvojeného rétorického umění, aby své posluchače poučovali, vychovávali a zároveň i vybraně pobavili. Pro jezuity se stala kázání založená na důkladné znalosti rétoriky jedním z nejfrekventovanějších prostředků náboženské výchovy a pastorace v jejich rekatolizačním, zvláště protireformačním úsilí. Ta akademická byla určena náročnému a vzdělanému publiku, dobře obeznámenému s latinským humanismem v té podobě, jak jej tradovaly jezuitské školy. Jak sám píše: „všem milovníkům Slova Božího“ nejenom „k potěše“, ale i „k užitečné zábavě“.
Jeho univerzitní kázání jsou typickým příkladem konceptuální tvorby v literatuře 17. a 18. století. Ta byla skládána podle nějakého „ostrovtipného“, důvtipného konceptu, tj. vystavěna na základě důmyslného rozvrhu textu, na rozvíjení duchaplného, neočekávaného nápadu, překvapivé myšlenky, na rafinovaném básnickém obrazu (nejčastěji na metafoře) apod. Tyto neobvyklé, často paradoxní výrazy či myšlenky byly konstruovány tak, aby čtenáře či posluchače udivily, zaskočily, případně aby byly zdrojem jejich intelektuálního potěšení. Knittel sám přiznává, že užíval důmyslných konceptů na mnoha místech. Věděl dobře, že „něco se musí dát zvídavosti ducha, aby byl snáze lapen“, a tak přirovnal kazatele k ptáčníku duší, jenž musí nastražit zpěvné ptáky jako vábničku na dravce, nebo k rybáři lidí, jenž musí zavěsit na udici nějaké vnadidlo. Takové atraktivní prostředky prý netřeba zavrhovat, pokud se nezůstává jen při nich, ale spěchá se s nimi k dobrému cíli, aby počaté nápady (myšlenky) přinesly žádoucí plody.
Koncepty Knittelových textů tohoto typu byly většinou založeny na klasických rétorických prvcích, které různě kombinoval. Jako základního kompozičního prvku s oblibou užíval řečnickou figuru srovnání, někdy spolu s gradací. Často je vybudoval na metafoře jako oblíbeném tropu – přitom hojně vycházel z biblické i pozdější, na Bibli navazující obraznosti. Vzhledem k tomu, že jezuité byli horliví ctitelé Panny Marie, dominují i u Kaspara Knittela mariánské metafory – celý řetězec jich spojil například v kázání o Neposkvrněné Panně Marii, v němž je Immaculata nazývána „dechem Božího srdce, plodem Boží hlavy, zvukem Božích úst, encyklopedií věd, obcí Boží, obrazem Božím, protimluvem Eviným, dcerou knížecí, knihou Slova, novoluním, novou ženou, rájem, velikým znamením nebes, pokladem na poli skrytým“ aj. Mnohdy vytvářel neobvyklá slovní spojení sám kazatel – srov. názvy „Kristus – rytíř Zlatého rouna“, „Mechanika Boží lásky“... Nezřídka volil za východisko kázání paradox – viz to, v němž zkoumá, zda sv. Kateřina byla ženského či mužského rodu. Za jedno z nejdůvtipnějších a zároveň nejvtipnějších Knittelových kázání možno pokládat svatomartinské, v němž využil dávného obyčeje – totiž že studenti mohli na sv. Martina koledovat a dostávali dary –, a proto pomyslně porcuje martinskou husu a tyto porce pak rozděluje posluchačům jednotlivých univerzitních oborů podle přeneseného výkladu jednotlivých částí husího těla.
Knittelova latinská kázání nutno chápat nejenom jako nábožensko-mravní poučení či apel, ale i jako náročnou zábavu. Rétorika, vtip a intelektuální hra v těchto textech 17. a 18. století však vesměs sloužily jako působivé, účinné nástroje k dosažení závažného cíle, totiž k šíření Slova Božího a ke křesťanské výchově v duchu učení katolické církve.
Autor je klasický filolog.