Po téměř čtrnácti letech, během nichž se u Mezinárodního soudního dvora táhl první proces řešící zodpovědnost státu za genocidu, byl konečně vynesen rozsudek.
Během dlouhých let soudního procesu ve věci obvinění Srbska z genocidy v Bosně za války 1992–1995 byly sneseny stovky argumentů, k nimž soudci pročítali stohy a stohy papírů, vyslýchali tisíce svědků, postupně na jejich city útočilo stále více drastických, většinou amatérských videozáznamů.
Jen čtení rozsudku pak trvalo přes tři hodiny. Probíhalo pochopitelně za napjaté pozornosti srbských a bosenských novinářů, kteří podobně jako při sportovním utkání od počátku hlásili domů každý náznak toho, co se zdálo napovídat konečný verdikt. Ten si pak společně vyložili jako srbské vítězství: Srbsko nespáchalo a nepodněcovalo genocidu nesrbského obyvatelstva v sousední Bosně a Hercegovině (BaH), ani se na ní nepodílelo. Zároveň ale podle soudu neučinilo dost pro to, aby genocidě zabránilo a potrestalo pachatele. Genocida byla podle soudu spáchána jen v omezené míře, vyvražděním tisíců zajatých bosenských mužů ve východobosenské Srebrenici v roce 1995.
Na srbské straně vypukl jásot, na opačné nastoupilo zklamání. Ve skutečnosti jde spíše o remízu: srbská politika i veřejnost jsou takto s definitivní platností postaveny před nutnost konečně se vyrovnat se zločiny, které byly spáchány ve jménu srbského národa. Srbsko, právní nástupce někdejší federace Srbska a Černé Hory, musí podle rozsudku plně spolupracovat na potrestání genocidy. Týká se to především pátrání po generálu Ratku Mladićovi, bývalém vrchním veliteli bosenskosrbské armády a člověku, který je za srebrenický masakr zodpovědný. Nutnost vydat Mladiće do rukou mezinárodního tribunálu pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii (ICTY) srbská vláda dosud zdůvodňovala politickou nezbytností. Konejšila přitom potenciální nespokojence prognózami o generálově špatném zdravotním stavu, kvůli čemuž se stejně nedočká ani zahájení procesu. ICTY už za Srebrenici vynesl několik individuálních rozsudků a rozhodl, že se jednalo o genocidu. Jenže z pohledu Bělehradu i veřejnosti šlo o zaujatou a zpolitizovanou instituci, zřízenou se záměrem dokázat srbskou kolektivní vinu. Mezinárodní soudní dvůr je něco jiného, v Srbsku ho jen těžko mohou pokládat za zaujatou instituci.
Srbsko nyní (pravda, uměřeně) slaví svou oficiální nevinu. Co všechno s sebou vlastně nese osvobozující rozsudek, dochází většině jen pomalu. Soud konstatoval, že pravděpodobně jediný případ nejhoršího z kolektivních zločinů, genocidu, v době války v bývalé Jugoslávii spáchali Srbové. A samotné Srbsko v tom nebylo nevinně. Podle důkazů, které soud posoudil jako nesporné, mohlo Srbsko minimálně odepřít Mladićově armádě finanční a další pomoc, kterou stále dostával.
V rozsudku se také detailně hovoří o zločinech páchaných systematicky a v obrovském měřítku v souladu s nacionalistickou politikou dirigovanou z Bělehradu. Ty nepřestanou být zločiny jen proto, že je soud neoznačil za genocidu. Nedají se už zamést pod koberec a dojde nutně k diskusi o jejich podstatě – o tom, že většinou nebyly spontánním výbuchem vášní, činy jednotlivců, nýbrž součástí politické a vojenské strategie.
Symbolická rovina sporu může působit jako druhořadá v porovnání s vidinou vysouzených peněz. Chorvatsko, které mezitím shledalo, že má malé vyhlídky na úspěch ve vlastní podobné žalobě, dává najevo ochotu k mimosoudnímu vyrovnání. Ale Srbsko je chudé – zchudlo do značné míry právě v důsledku vojenské podpory bosenských Srbů – a je otázkou, zda je vůbec schopné odškodné zaplatit. Rozhodování soudu v případě zločinů v Bosně a Hercegovině bylo nepochybně usnadněno, když nemusel stanovovat cenu genocidy a ohlížet se přitom na to, nakolik je tato cena z hlediska splácení reálná. Musíme si však uvědomit, že cíle války byly hlavně symbolické – symbolický konflikt trvá i po jejím skončení.
Z rozsudku jasně vyplynulo, že byl vznik Republiky Srbské založen na masových zločinech. A šarády s připojením Republiky Srbské k Srbsku výměnou za nezávislé Kosovo náhle vypadají ještě mnohem méně reálně než doposud. Dlouhodobě se dá možná lépe vydělat na tom, že Srbsko přijme svůj díl viny za události let 1992–95. Pětinu bosenských hranic tvoří hranice právě se Srbskem, které je důležitým obchodním partnerem. Srbové čítají více než třetinu obyvatel země. Čerstvý taktický návrh srbského prezidenta Borise Tadiće na parlamentní deklaraci odsuzující srebrenickou genocidu je sice jen opatrným vstřícným krůčkem, ale půjde po něm je těžko narýsovat tlustou čáru za minulostí a tvářit se jakoby nic.
Nejde ale jen o minulost. Když byl rozsudek dočten a pozorovatelé zhluboka vydechli v domnění, že je konec, znamenalo to ve skutečnosti začátek. Vznikl precedent, podle něhož může být stát odsouzen za genocidu. Těch čtrnáct let stálo za to.
Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.