Bez povinného respektu

V edici Abonent ND, která není uspořádaná tematicky, ale spíše jako klub pro vybrané knihy, vyšla publikace, která se tváří ostře („Kniha, kterou držíte v ruce, je děsivá,“ stojí na záložce). Jejích třicet kapitol je třicet článků, které vyšly v Respektu v letech 1994–2006 a společným jmenovatelem je české vyrovnání s minulostí. Snaha dohlédnout před rok 1989 za pověstnou tlustou čáru, kterou narýsovala většina českých politiků v mlčenlivé shodě s většinou národa, je pro Respekt příznačná od jeho vzniku. Ačkoli časopis vybočuje zejména svým důsledným antikomunistickým postojem, vyrovnání s minulostí pro něj neznamená pouze odhalit zločiny komunismu, ale nahlédnout také pod ideologickou pokličku standardního výkladu let třetí, druhé i první republiky, obou světových válek a konečně i českých dějin v rámci habsburské monarchie; na kritiku komunistického režimu plynule navazuje kritika českého nacionalismu. Nemilosrdné příběhy českých dějin proto začínají domnělým prvním viníkem, Josefem Jungmannem. Brát dnes Jungmanna, celé jeho dílo i to, co bychom opatrně mohli označit jako politický program, za ikonu, o níž nelze diskutovat, opravdu nemá smysl. Plochý a zkratkovitý „antiportrét“ však k diskusi příliš nepřispěje. Pro seznámení s Jungmannem a jeho dobou je lepší podívat se třeba do práce Miroslava Hrocha Na prahu národní existence: Touha a skutečnost (Mladá fronta, Praha 1999). Pro časopis typu Respektu by bylo vhodnějším polem třeba zkoumání toho, jak je Jungmann vnímán dnes, například jak se o něm vyučuje ve školách. Po úvodní kapitole následuje skok v čase o jedno století, do roku 1914, význačné postavy a události českých dějin se však z knihy neztratí: najdeme zde kritické portréty prezidentů Masaryka, Háchy, Beneše i Havla, novinářů Peroutky a Tigrida a pak Wenzela Jaksche coby pozitivní postavy německé politiky v Česku (poněkud nadneseně nazvaného „otcem Evropy“), a samozřejmě několik zásadních mezníků: nezpochybnitelný odsun, oplakaný Mnichov a zamlčených pár měsíců druhé republiky. V těchto kapitolách se redaktoři pokoušejí narušit dávno zažitá klišé z „velkých dějin“ a diskusi, která se bohužel doposud odvíjí víceméně uzavřeně v kruhu historiků, posunout do populární sféry. Výsledky jsou však mnohdy stejně rozporuplné jako samy popisované postavy a události. Redaktoři postrádají erudici historiků, ke spolupráci je však nepřizvali; nepočítáme-li to, že popis událostí během zmíněných historických mezníků i Háchův portrét do značné míry opsali od Jana Tesaře a Tomáše Staňka.

Pracovat s kolektivní pamětí se však autorům o poznání lépe podařilo v kapitolách, které se soustřeďují na drobnější témata: začíná to svým způsobem už výňatky ze zápisků českého vojáka Bedřicha Opletala z roku 1914. Avšak skutečným výchozím bodem je článek o romských koncentrácích, jejichž kořeny sahají ještě těsně před okupaci v roce 1939. Ač je v knize zařazen jako 10. kapitola, je s odstupem nejstarší ze všech (z roku 1994) a vznikl jako reakce na text, jímž toho roku skandálně sáhl do kolektivního českého svědomí americký historik Paul Polanski. Podobně jako tento článek jsou kapitoly, které se týkají pozdější doby, už vesměs příkladem dobré investigativní žurnalistiky. Místo komentování doby promlouvají ke čtenáři reportážním stylem, opírají se o přímá svědectví, buď o vyšetřovací spisy, nebo častěji o rozhovory s pamětníky či přímými účastníky. Namísto občas křečovité snahy nabourat ustálený obraz minulosti zde autoři témata zčásti sami objevují, kupříkladu ve skice návratů přeživších obětí holocaustu, popisu přípravy protikomunistického puče v roce 1949, ale také při mapování toho, kdo ze slavných českých Němců má u nás pomník a kdo ne. Optikou stavby a bourání Stalinova pomníku v Praze nabízejí neotřelý pohled na charakter doby politických monstrprocesů, bočním pohledem na příběh Václava Švédy, zabitého člena skupiny bratří Mašínů, zase dokážou o obou sourozencích nezaujatě vypovědět více, než kdyby psali o nich samotných. Hlavně se však nepokoušejí záměrně k něčemu budovat alternativní obraz: snaží se zjistit, co se stalo, přes veškeré sympatie k určitým aktérům nezaujatě posoudit morální hlediska, ať se jedná o disidenty-agenty StB, soudce z padesátých let či herce podepisující „antichartu“, a k tomu většinou i připojit nástin toho, jakou stopu tehdejší události zanechaly v myslích našich současníků. Na zhodnocení doby po druhé světové válce profesionálními historiky až na výjimky stále čekáme, takže novináři zde hrají skutečně nezastupitelnou úlohu.

Nemilosrdné příběhy českých dějin ale zůstaly stát kus před cílem: kniha není uspořádána příliš systematicky (dělá to dojem, že se čekalo na magický počet třiceti článků, které by se daly uspořádat do jedné chronologické linie, takže se mezi nimi jakoby z nouze octila i jedna knižní recenze). Kdyby vydavatel ještě chvíli počkal a složil knihu pouze z investigativních článků, bylo by to lepší, i kdyby to znamenalo, že se nepodaří pokrýt starší časové úseky, anebo takové úseky doplnit kapitolami napsanými přímo pro tento účel, a to nejlépe ve spolupráci s historiky. A knize by také prospělo úvodní slovo, v němž by vydavatel nebo některý z autorů vysvětlil, jak a proč vznikla. V pozadí totiž nějaký záměr nepochybně stál – nejde přece jen tak o nějaký přetisk třiceti článků z Respektu. Když už se vydavatel rozhodl k tak záslužnému činu, jakým pokus o vyrovnání s minulostí je, neměl by to dělat odtažitým způsobem.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.