Písmena. Slova. Zvuky. Číslice. Stupně, kóty a vzdálenosti. Chemické prvky a jejich značky. Teplota. Déšť, mráz, sníh a sluneční svit. Počasí. Čas. Prostor. A člověk. Jaký systém to vše spojuje? Co je hybnou silou, která diriguje svět?
Prožité trauma z rozpadu manželství se Zdeňku Koškovi (1949) stalo spouštěcím mechanismem pro dřímající duševní nemoc. Trychtýř vnímání se rozšířil do obludné formy a jako černá díra pohlcoval vše v dalekém dosahu. Zmizel filtr, který dříve třídil vjemy na podstatné a podružné, zmizela racionální funkce, která by je skládala do kauzálních souvislostí. Nastal chaos. Aby mohl přežít, byl nucen v něm najít – nebo vytvořit – řád. Celé dny a noci sledoval dění v oblacích, poryvy větru, teplotu vzduchu, proudění času, let ptáků, štěkot psa, bouchnutí dveří od auta, chrčení vodovodní kanalizace... Ve všem nacházel skrytá poselství – jevy získaly hodnotu znamení. Svět se mu jevil jako soubor znaků, které zakresloval fixy a propiskou do sešitů nalezených v popelnici. Začal se soustředit na podobnosti, které dále řetězil, kombinoval a proplétal. Vyjevil se mu uhrančivě funkční systém, kde vše souviselo se vším. Metonymické skoky mu dovolovaly „cestovat“ po nekonečné síti rozvolněných asociací. „…AVA čisticí prostředek – výstAVA, to vše jako EVA – ženské jméno…; VĚRA – VÍRA – VÍR – VÝR…, Trochu mě bolí žaludek ANACID – ANO CIT – ANNA chladna z rána 26. 7.; atd.“ Jeho mozek tkal závratnou rychlostí jako motorový pavouk síť, ve které vše mělo svoji vlastní logiku. Zdeněk Košek se stal Stvořitelem systému.
Tento systém měl jak svoji teoretickou, tak i praktickou rovinu. Ta se realizovala prostřednictvím jeho grafických záznamů, které mu sloužily jako manuál k řízení počasí a potažmo sociálních jevů na celém světě. „Byl to hezkej pocit. Po tý revoluci, po roce devadesát, jako by naše společnost šla k lepšímu. Myslel jsem si, že mě lidi poslouchaj, že o mně vědí, že jsem sice schovanej, ale že to všechno řídím. Zůstaly tyhle obrazce…“ Jeho přesvědčení o nadpřirozených schopnostech bylo podloženo vědomím širších souvislostí. Vodítkem mu byly znalosti chemie, zeměpisu a především meteorologie, o kterou se zajímal od mládí.
Základem jeho teoretického konceptu se stala sexuální energie „erotace“, která byla hybným mechanismem všeho dění na zemi i v oblacích. „Šestku jsem považoval za sex, protože německy se řekne ,sex’. A šestka je spirála a také naše galaxie je spirální.“ Košek sám se stal „machine désirante“ – strojem na touhu v deleuzovském slova smyslu. Rytmus grafických záznamů byl odrazem akcelerovaného repetitivního gesta, které vycházelo přímo z jeho vzrušení. Těla modelek v pornočasopisech pokreslil obrazci ve víře, že vyrábí déšť.
Jestliže sexualita byla motorem světa, jeho „benzinem“ byla voda, přítomná v přírodních procesech stejně jako v tělních tekutinách: slzy, krev, pot, moč a sperma mají úzkou souvislost s deštěm, sněžením, vichřicí... Bouře, které považoval za orgasmus mraků, byly přímým důsledkem lidské sexuální aktivity. Ostatně, ne nadarmo se říká, že se čerti žení... Košek lidstvu přiznával právo účastnit se na dění v oblacích, právo podložené už pouhým faktem, že člověk je ze 70 % složen právě z vody, kterou nebesům dluží, a kterou jim také vrátí poté, co se při kremaci „vypaří“.
Domnění, že svět je jakési magma, že mikrokosmos je odrazem makrokosmu, že vnější a vnitřní splývají v jeden celek, spadá v rámci ontogeneze do období raného dětství. Právě v tomto vývojovém stadiu vzniká podhoubí imaginace, která se obohacena pozdějšími zážitky a kulturně-sociálními vlivy v podobě výtvarného projevu probouzí často až v dospělém věku, kdy je roznícena osobnostní krizí jedince. Tím, že Košek rozpustil hranice svého Já, mohl splynout s veškerenstvem. „Připadal jsem si jak tisíce hvězd, které se do sebe propadají svou gravitací. Mé tělo bylo jen zrníčkem v ,mracích‘ elementárních ,částic‘ lidí. Ale mozek, mozek byl miliarda lidí. Myslel jsem, že jsem mozek světa... Necítil jsem se nemocný, byl jsem mocný až moc.“
Koškovy meteorologické diagramy nevznikaly v touze vyplodit umělecké dílo. Přesto je jejich výtvarná hodnota výjimečná. Tvorba pro něj byla nástrojem sloužícím k naplnění vyššího poslání, magickým rituálem důležitějším než jídlo, pití a spánek. Právě tento obsah, tajemství, do kterého nikdy zcela nepronikneme, i kdybychom rozluštili každý jednotlivý znak, dodává jeho dílu fascinující náboj a řadí jej mezi vrcholné výtvory art brut. V této souvislosti byly Koškovy práce vystaveny v New Yorku, Paříži, Kolíně nad Rýnem, Tallinu atd. a naposledy v Praze v rámci výstavy Art brut, sbírka abcd a paralelní expozice Janko Domšič a Zdeněk Košek, stvořitelé nebe a země v létě loňského roku.
Autorka je historička kultury se zaměřením na art brut.