V hale Holešovické tržnice v Praze se uskutečnil druhý ročník soutěže v pouličním tanci. Přinášíme ohlédnutí za touto mimořádnou událostí.
Pouliční tanec u nás fakticky neexistuje. Nostalgii po něm vložili pořadatelé do klipu, promítaného v holešovické hale na velké plátno. Tanečníci v něm na prázdných mostech, širokých městských schodištích a studených prolukách rozevlávají do prostoru svobodné a zároveň i přízračné taneční evoluce a akrobatické přemety. Ozývá se v nich vzdálená ozvěna zápasivých rituálů, které zfilmovány ve všech těch Hrdinech a Létajících klanech dostaly nadskutečnou dimenzi a staly se vlastně dalším žánrem současného tance. Zápasivost prolíná (k nevoli staromilců) současný scénický tanec na jevištích obecně; rituál zápasu je také pepřem a solí tanečních hiphopových battlů.
Tanec jako osobní „podpis“
Před nějakými deseti, patnácti roky se hip hop nakrátko uchytil v podchodech pražského metra, z nichž si breakující teenageři udělali tréninkové plácky, ale to se dlouho neudrželo. Proto se uchyluji raději k výrazu „street dance“ než „pouliční tanec“ a chápu ho spíše jako stylovou charakteristiku. Pokud jde o místa, kde máme street dance dnes hledat, jsou stejná jako u každého jiného současného tanečního stylu – taneční studia a veřejná pódia.
Ozdravná role současného tance spočívá mimo jiné v tom, že dříve než v jiných oblastech života zde padají předsudky; rasové i další. Finále letošní soutěže představilo barevný rasový mix, s účastníky asijského i evropského původu, v porotě samo sebou s bezkonkurenčními Afroameričany. Z těchto zahraniční hvězd se sluší zmínit Kimberlee Jay z Los Angeles, legendární tanečnici opulentního těla z Madonnina klipu Hung up, a Henryho Linka z Los Angeles, který je pokládán za otce freestylu; byl zakladatelem jedné z nejstarších freestylových crew a členem tanečního týmu Michaela Jacksona.
Vítěz letošní soutěže Adam Klempár, robustní a senzitivní cikánský tanečník, mísil, jak to ostatně dělá většina soutěžících, free style (v němž se uplatní osobní „podpis“ tanečníka) a b-boying (poloakrobatickou práci při zemi, kde se uplatní spíše pohybová virtuozita). Ovšem to vůbec nejzajímavější na battlech je jejich dialogická podstata. Dialog nejlépe ukáže improvizační pohotovost tanečníka, neboť ho vhání do neprognostikovatelných situací, na které musí reagovat. – Mel (Melánia Kasenčáková) ze Slovenska se sice dostala do finále na takzvanou divokou kartu, ale projevila bojovného ducha a získala nakonec druhé místo. Měla plné právo na svou žlutou saténovou bundičku vyšívanou čínskými draky, kterou se stylizovala do bojovnice kung-fu filmů. Při vší úctě k jejímu statečnému výkonu jsem v něm cítila určitou křeč a tělocvičnou symetrii, která se ovšem uvolňovala a dávala místo i smyslu pro humor s tím, jak se Mel blížila vítězství. V souboji s ní Adam dokázal namíchat galantnost k dámě se zdravou soutěživostí, kdy její pohybové trumfy vždy s dětskou hravostí přebil svým žolíkem – nenuceně napodobil, jen tak „utrousil“ její pohyb. Rytmicky se přitom coural po okraji kruhového pódia, dávaje soupeřce prostor.
Třetí místo obsadil Filip Lacina. Tento pozoruhodný tanečník štíhlého a ohebného těla má originální taneční rukopis, s neobyčejně vláčným, elegantním a jakoby vykloubeným nadnášivým pohybem. Ležérnost, nenásilnost a asymetričnost – to byly kvality, kterými předčil Mel. Po hlavní ceně nesporně sahal i Fugi, tanečník asijského původu, překvapivý, plný humoru, neobyčejné pohotovosti těla, pro něhož jako by vzduch byl zábavnou prolézačkou, jíž se mrštně a bez úsilí proplétá.
Jakkoli letošní soutěž předvedla hodně kvalitního tance, vzpomínám na battle uspořádaný před rokem u příležitosti workshopu Tight Eyes, zejména na nezapomenutelný souboj dvou bratří Zvarů – Matěje a Michala. Jejich tělesná podoba a zcela rozdílné improvizační rukopisy působily magicky. Letošní finalisté předvedli také společně secvičenou choreografii; tady se ovšem skvělí freestylisté odkopali: byla to spartakiáda.
Magické teplo
Neboť to, o co jde ve streetu především, je osobní rukopis, nezaměnitelnost, schopnost improvizace. Snoubí-li se s virtuózními prvky, s charakteristickými bizarními akrobaciemi v polohách na hlavě, v polohách s oporou na ramenou, hlavě a rukou, nohama ve vzduchu, propracovaně a asymetricky švihanými a proplétanými, máme před sebou špičky. Improvizaci v hip hopu musíme rozumět asi tak jako improvizaci v commedii dell’arte. Každý performer přichází na plac vybaven zásobou svých připravených variací, triků, gagů, překvapení, které pohotově tahá z rukávu – právě tak jak to dělali herci commedie dell’arte. Freestylisté jsou stejně, jako byli oni, tanečníky a mimy. Oživovat dnes deburauovskou či marceauovskou pantomimu je proto zpozdilé. Současná pantomima je perfektně živá. Je živá v tanci současných street dance tanečníků, velmi zřetelně pak zejména ve stylové odnoži electric boogie (tzv. elektrice).
Podstatný pro tanečníky street dance je vztah s diváky – mají pod sebou a kolem sebe jejich „kotel“. Spojení diváků s tanečníky je velmi těsné, jsou si na dosah. A nalepeni jsou na sebe také diváci. Ti pouze nepřihlížejí, chovají se spíše jako chór, který přizvukuje, povzbuzuje, přebírá pohybový rytmus tanečníků, svými vlastními pohyby dotvrzuje jejich akce, propadá s nimi v orgiastické vytržení, natřásá se a vlní ve společném kódu a někdy se i individuálně rozpohybuje v drobných osobních tanečních ornamentech. Diváci v kotli (zde jich bylo bezmála dva tisíce) přestávají být diváky a stávají se participanty, jak je tomu u rituálu. Do hry vedle zraku vstupuje další smysl – hmat. Hmatové vjemy, příjemné i nepříjemné, silně dotvářejí zážitek. K hmatovým zážitkům patří i zážitek tepla. Teplo je vyvoláno spontánně tancem, ale i masou vzrušených natěsnaných těl. Kdo řekl teplo, řekl magie. Vzpomeňme na význam magického tepla šamanských rituálů, kouzelné kováře a alchymisty. Street dance směřuje k ritualitě.
A to i přesto, že se Yemimu AD, hlavnímu organizátorovi akce, občas vytýkají komerční sklony. Také nejsem štěstím bez sebe, když mě během battlu duševně obohacuje Tereza Pergnerová či Andrea Verešová a jako hřebíky se mi do hlavy vtloukají jména sponzorů. Nebrala bych to tragicky, koneckonců, odjakživa kde byl kostel, tam bylo i posvícení (rituální afterparty, chcete-li), mastičkáři... Kdybychom „velký battle“ přeložili do sanskrtu, znělo by to „mahábhárata“ – jako ten slavný indický epos.
Autorka je taneční publicistka.