Literátova televize

Alexander Kluge si po právnických studiích otevřel advokátní kancelář, která zastupovala i legendami opředený frankfurtský Institut pro sociální výzkumy, v němž po návratu z americké emigrace pracovali Theodor Adorno a Max Horkheimer, dvě osobnosti v padesátých a šedesátých letech výrazně formující německou kulturní levici. Když Kluge uviděl v kině Godardův debut U konce s dechem, bylo mu jasné, že musí také točit filmy. Tak se – na Adornovo doporučení – stal asistentem režie u posledního filmu Fritze Langa Indická hrobka.

V roce 1962 formuloval za vydatné pomoci dvacítky mladých německých filmařů Oberhausenský manifest. Ten radikálně skoncoval s takzvaným taťkovým kinem kýčovitých heimatfilmů, dominujících tehdy v německých kinech, a dal impuls ke zrodu hnutí mladého německého filmu. Do něj se Kluge nesmazatelně zapsal svým debutem se symbolickým názvem Rozloučení se včerejškem (1965) a také inovativní umělecko-politickou parabolou Artisté v kupoli cirkusu: bezradní, za niž obdržel nejvyšší ocenění na benátském festivalu v roce 1969 (obě díla byla u nás uvedena). Do roku 1985 realizoval celkem čtrnáct celovečerních filmů, mezi nimi také Silného Ferdinanda (1976), v Československu též hraný groteskní portrét německého law and order biedermana, a Patriotku (1979), vyprávěnou z pozice kolena řadového vojáka, který padl ve stalingradské bitvě.

Miluji lakoničnost

Počátkem šedesátých let začal Kluge psát v kantýnách filmových ateliérů krátké prózy. Jejich první soubor, nazvaný Životopisy (1962), vyšel česky, stejně jako Popis jedné bitvy, kolážovitá rekonstrukce stalingradské bitvy z pohledu řadových vojáků. Neznámé jsou však v Česku Procesy učení se smrtelným koncem, Hrůza času i rozsáhlá dvousvazková Kronika citů z roku 2000, jež obsahuje všechny dosavadní autorovy texty. Loni a letos vyšly dva nové svazky Klugeho próz: Nablízku jinému životu (Tür am Tür mit einem anderen Leben) a Příběhy o filmu (Geschichten vom Kino), z nichž zde přinášíme několik ukázek.

Zatímco první z nich představuje Klugeho literární umění v nejkoncentrovanější podobě, Příběhy o filmu jsou spíš oddechová záležitost, která někdy s nostalgickým tónem, jindy s intelektuální břitkostí oživuje svět filmové tvorby, aniž si přitom klade vysoké nároky.

O Klugeho postoji k literatuře, filmu a také k formě televizních kulturních magazínů svědčí jeho prohlášení: „Formotvorný princip ve filmu a literatuře, jemuž dominuje příběh, považuji vlastně za chybu. Jsem toho názoru, že skutečná kvalita autora se manifestuje pozorností, kterou prokazuje tím, že si z množství společenských jevů vybere jeden obraz nebo jednu událost, která funguje jako mřížka krystalu. Kolem ní, kolem této jakési původní ideje, by mělo všechno vyrůstat nikoli manipulací, ale podle vnitřních zákonů. Příběh, ať už literární nebo filmový, se pro mne realizuje výlučně v hlavě čtenáře nebo diváka, a čím je práce poréznější a fragmentárnější, tím větší je šance, že pronikne do recipientovy fantazie.“

Lapidární prózy svazku Nablízku jinému životu často nezabírají víc než jednu stranu knihy. Pro jejich otevřenost, ojedinělou vnitřní hru uvnitř textu i mnohoznačnost výpovědi je lze jen obtížně popsat a analyzovat. Většina z nich vypadá na první pohled jako záznam autentických faktů či událostí z nejrůznějších oblastí života. Autor často používá formu dialogu, jež posunuje text dopředu a působí dojmem definitivnosti a jednoznačnosti. Teprve při druhém či třetím čtení se odhalují mezery a paradoxy popsané příhody.

Humor v mezeře

O co vlastně jde v próze úředně nazvané Případ fraternizace? O evokaci archetypické touhy mladých žen po styku s exotickými vojáky? Nebo o skrývaný rasismus? O pomstu pohraničníků? O úřední popis celého incidentu, který je plný proslulých švýcarských úředních precizností? O absurditu celé situace? Či se tu poodhrnuje opona iluze korektnosti, za níž se skrývá grotesknost? Zdánlivě komická próza Vášeň jako nárok je postavena na „marxisticko-vědeckém“ přesvědčení referentky, že lásku je možno regulovat a neschopnost její regulace je svědectvím nezralosti jejích posluchačů. Co může připomínat groteskní slapstick, vyvolává ovšem množství asociací. Připomíná například typický rys německé mentality, shrnutelný pod přesvědčení alles ist machbar. To bývá v běžném životě míněno technicky. Kluge ho odkazem na marxistické myšlení spojuje s absurdností komunistické ideologie a jejího reálného experimentu. Paroduje tak dogmatismus pruského přesvědčení, jež vyhání z lidského života city coby balast. Postoj referentky je samozřejmě možné v novějším kontextu spojit jak s nacistickým dogmatismem, tak s nechvalně známými zásadovými pozicemi radikálního feminismu sedmdesátých let.

Princip komiky této miniprózy spisovatel nepřímo osvětlil na nedávném semináři Salonu pro zkoumání komična, konaném v Salcburku: „V osmnáctém století nebylo komické, jak je tomu zvykem dnes v televizi, házet kolem sebe vtipy nebo vybuchovat smíchy v tragické situaci. Už od Rabelaisovy doby existuje tradice, která ve smíchu nevidí požitek, ale prostředek, schopný přerušit logiku rozumu… Komika vzniká vždy v mezeře. Stačí, aby se v nesprávném okamžiku nasadil věcný tón. Pro komiku lze zneužít nejen nejoddanějšího stoupence, ale také nejhoršího zloducha – když se o něco snaží v nesprávném okamžiku.“

Kulturní lekce soukromé TV

„Neustále mne udivuje, že živé bytosti, které mají na Zemi za sebou 4,5 miliard let, což je téměř poklad, rozpoutají druhou světovou válku a jen o něco málo později se dívají na něco takového jako Big Brother. Nejsou, jak se zdá, na úrovni své evoluce, jež trvá už téměř věčnost,“ říká Kluge. V roce 1987 byly v Německu povoleny soukromé televizní kanály. Jejich plytké programy byly s to v průběhu několika měsíců naprosto nivelizovat úroveň veřejné televize. Kluge rychle reagoval tím, že založil s japonskou reklamní společností Dentsu Inc., nakladatelstvím týdeníku Der Spiegel a s deníkem Süddeutsche Zeitung „subverzivní“ televizní produkční společnost dctp (development company for television programs, www.dctp.de). Té se po dlouhých právních bojích podařilo obsadit vysílací místo v soukromých televizních kanálech v divácky nejslabším čase, tj. od půlnoci do jedné ráno.

Od té doby prezentuje spolu se skupinou spolupracovníků na SAT 1, RTL, VOX a PRO 7 patnácti- až šedesátiminutové pořady, které sleduje zhruba milion diváků. Říká jim autorská televize. Rozmlouvá v nich, aniž by byl na obrazovce přítomen, s osobnostmi z oblasti literatury, hudby a společenských věd. Ti se nevyjadřují pouze k danému tématu, ale zásluhou otázek kolem něho krouží. V rozhovoru se náhle vynořují zdánlivé maličkosti, slepé uličky, vedlejší příběhy, relativizující známá fakta nebo pojmy. Dialog je přerušován titulky a citáty, které s tématem nemají zdánlivě nic společného a posunují je do překvapivých souvislostí. Sugerují dojem nikoli uplývajícího, ale poletujícího času, což odpovídá situaci diváka v jedné hodině v noci, v době mezi bděním a snem. Slovo, citáty, kresby nebo fragmenty reálných obrazů vytvářejí nové vztahy mezi sebou i k diskutovanému tématu. Klugeho televize je v ostré opozici k homogenizované televizní produkci, v níž dominuje jednotný, přežvýkaný a většinou diváků akceptovatelný styl: zjednodušený, bez hran, komiky a grotesknosti.

„Zajímá mě jen různorodost,“ konstatuje Kluge, „a je mi jasné, že takový přístup nemá nic společného s mainstreamem. Tato situace se ale může při rozšíření digitální placené televize, která se bude orientovat na menší cílové skupiny, změnit. V kinematografii dvacátého století měl autorský film zvláštní postavení. Přispěl k dějinám filmu víc než konfekční mainstream. Proč by neměla existovat autorská televize? Alespoň v homeopatických dávkách, jak ji praktikujeme v dctp?“ Nejen jeho literární, ale také televizní a filmová tvorba je vlastně s ohledem na rostoucí pokleslost jednotlivých žánrů a kultury vůbec projekt budoucnosti, jakousi reálnou science fiction. Tichý, introvertní optimismus, který je jednou z nenápadných konstant jeho tvorby, poskytuje naději hrstce nadšených čtenářů. Ti jeho donkichotské úsilí právě v dnešní době za považují za nepostradatelné.

Nablízko jinému životu

Alexander Kluge

Případ fraternizace

Ze švýcarského pohraničního města Rheinecku bylo možné – jako na divadle – řadu let sledovat válečné události na druhé straně Rýna. Tak svědkové hovořili o „létající pevnosti“, která se, sestřelena německou protileteckou baterií, zřítila do Bodamského jezera; ale tito svědkové pád nemohli vidět. Po kapitulaci velkého souseda se na druhém břehu objevili severoafričtí vojáci. V noci přeplavaly mladé ženy z města na druhou stranu a pohlavně se spojily s partnery z ciziny

Celou událost prozradil švýcarskému pohraničnímu úřadu koloniální voják, který byl odmítnut. Ze závisti. Při návratu na švýcarský břeh byly ženy zatčeny. Byly vyslýchány.

– Bylo právně jednoznačné, že tyto ženy narušily hranici, dopustily se trestného činu a měly zaplatit pokutu? I když už Německá říše neexistovala? Jakou hranici překročily?

– Nedošlo k narušení hranic. Opuštění Švýcarska není pro švýcarské ženy trestné. Bylo by to překročení hranic, kdyby, jak správně říkáte, bývala existovala Německá říše.

– A ten zjevný pohlavní styk?

– Máte na mysli to, že se jednalo o Marokánce?

– Také obecně.

– Ten se mi nejeví trestný.

– Ale nepožehnaný.

– Nejedná se o celní a pohraniční delikt.

– Co se s ženami stalo?

– Pohraničníci je takříkajíc v afektu, protože jejich chování považovali za provokativní, poslali do vězení. Teď pro to musí najít důvod.

– Dodatečné opodstatnění?

Pohraničníci byli vzrušeni. Také jejich nadřízení se vzrušovali, když si ve své fantazii přehrávali celou situaci. Celníci nechali ženy – aby se vůbec něco stalo – vyšetřit lékaři. Přece bylo možné, že na cestě přes Rýn zanesly do Švýcar pohlavní choroby. Existoval tudíž legitimní důvod tyto nepoddajné, po cizích dobrodružstvích toužící ženy, na určitou dobu zadržet a zostudit. Jména účastnic byla zveřejněna. Bylo léto. Rýn měl nízký stav vody.

Jsou lži nereálné?

To se takhle vůbec nedá tvrdit, odpověděl kriminální rada Bauer. Ze lži vám vyfiltruji za krátkou dobu zločin. Ale nemohu říci, že by se mi to podařilo z každého pravdivého výroku. Kousek pravdy je okleštěný. Něco pravdivého svádí, protože to odpovídá souvislostem; ale vede to k omylu.

– Čím je lež atraktivní pro kriminalistu?

– Je v ní něco subjektivního, co vede k faktům, která mají zůstat v tajnosti.

– A pravdivá výpověď?

– Ta nemá cíl. Někdo něco viděl, ale vůbec se ho to netýká. Pravda ho nezajímá. To je ten nejhorší případ.

– A po subjektivní stopě lži se dostanete k vyřešení případu?

– Vždycky. Lháři není jeho výpověď lhostejná.

Šestiletý chlapec ve mně a hvězdné nebe nade mnou

Zasedací síň byla kvůli přestavbě odříznuta od vnějšího světa. Dostatek zasedacích síní se mohl zbudovat jen v případě, že některé prostory neměly okno. U síní s oknem by též nebylo – kvůli mléčnému polednímu světlu, které naplňovalo velkoměsto – vidět hvězdné nebe, i když nad námi nahoře přece v každém okamžiku bděly hvězdy.

Nejživější řečník této společnosti platil za ukecance. Nikdo z přítomných si ho nevážil. Nepařičné poznámky v sále.

Jsem starší než ostatní. Slyším v sobě šestiletého chlapce, kterým jsem byl kdysi a KTERÝM JSEM V KAŽDÉM OKAMŽIKU SVÉHO ŽIVOTA. Často ve mně mluví sedmnáctiletý nebo dvaatřicátník. Ti ale nemluví ve stejném okamžiku, zatímco poznámky šestiletého jako by se hodily ke každému z ostatních hlasů. Zavřu-li na chvíli oči, zdá se, že se do sálu vracím z minulé doby. Mám dojem, že jsem žil na jednom statku ve starověké Sýrii. A bylo-li tomu tak, žiji také teď, zatímco tady stojím před účastníky konference a diskutuji s nimi, v této jiné době. Mám ji rád? Vzpomněl bych si na ni, kdybych ji neměl rád?

Jaký lidský typ potřebuje vedení globálního koncernu?

Dva headhunteři v New Yorku. Ne konkurenti, protože jeden pracuje pro pacificko-asijský trh v Šanghaji, druhý pro britsko-americké konexe na východním pobřeží USA. Teď spolu sedí v italském lokálu naproti Museum
of Modern Art. Příští termíny až v pět odpoledne. Poněkud neobvyklá situace pro oba: pauza.

Zvlášť bezohledným exemplářům lidského rodu, které likvidují své předchůdce v úřadě, kastrují následovníky a suma sumárum představují renesanční idol homo-novus, nedává evoluce kapitalistických struktur přednost. Takové charaktery jsou po krátké době svrženy. Nevytvářejí žádnou školu. Vzpomínky na ně jsou vymazány. Oba headhunteři souhlasí: takové lidi nedoporučujeme.

– Jste toho názoru, že se zlá povaha nevyplácí?

– Nikoli v moderním podniku. Agresivní charakter, ještě ho neoznačuji za zlý, ale spíš krutý, nepřekročí řemeslnou úroveň. Všechno si musí udělat sám.

– Neexistuje průmyslové zhotovení agrese?

– Kde by se vzala ta mašinerie?

– CEO, kterého oba dobře známe, je rabiátský, ale má ještě pořád úspěch.

– Někdy se daří klamat okolí delší dobu. Okolí považuje rabiátský postup za počáteční rychlost nebo za šťastnou ruku a důvěřuje mu. Nerozeznává, že to, co jim předvádí, je jen brutalita. Mají ji za rozhodnost. Takové vlastnosti musí eventuálně simulovat, aby dostál obrazu manažera. Přijde-li se na to, že je krutý, bude odstraněn. Uvidíte, že tomu tak bude.

– Opačný charakter je dobrosrdečný, velkorysý šéf. Ani ten se v nejvyšší pozici neudrží.

– Ten se tam ani nedostane.

– Myslíte si, že muž s málo vlastnostmi by byl nejlepší volba?

– Taková je zkušenost.

– A člověk bez vlastností?

– To by bylo málo.

– A průměrný muž s mnoha vlastnostmi?

– Ten by byl lepší. Ten musí v prvních dnech své činnosti prokázat takové atributy jako rozhodnost, mimořádnou kompetenci, výdrž, houževnatost, trpělivost, rychlost a snad ještě čtrnáct dalších. A všechny tyto vlastnosti musí transportovat tajný rys: ve skutečnosti jsem jen průměr.

– To znamená: můžete na mne vsadit.

– A tento rys se nedá zvýšit?

– Nikoli. Potencovat se dají jen jeho vlastnosti. Něco skutečného se nedá zesílit, aniž by to působilo nereálně.

– Taková kombinace vlastností je vlastně artistický výkon, který se vyžaduje pro vedoucí pozici.

– Je to vysoké umění hrazdy. Ale ještě větší umění je pro nás headhuntery takový charakter najít.

– A ještě obtížnější je takový objevený výtvor prodat. Přece ho nemůžeme prodat tak, že po pravdě řekneme: koneckonců je jen průměr.

Vášeň jako nárok

V mých kursech večerní univerzity narážím při tématu láska na odpor, když formuluji dva požadavky:

– v rozumné míře a podle očekávání

– opakování podle požadavků.

Láska, odpovídají mi účastníci kursů, by si měla zachovat určitou vášeň a pro ni charakteristickou nespoutanost. Ta je jejím principem. Když před sebou vidí hranice, už je překonala. Považuje se na NEZKROTITELNOU. Kdyby se měla zcela podrobit vůli a mohla se libovolně opakovat, ztratila by své kouzlo. Úplně by ztratila svou hodnotu.

Měla by tudíž, odpovídám neústupně – nejsem totiž jen výzkumnice z oboru pedagogiky, ale také ekonomka lásky a marxistka – zůstat na stejném barbarském vývojovém stupni jako sběratelé z pravěku nebo kmeny bojující o kořist? To neodpovídá žádnému výrobnímu stupni moderní společnosti. Proč se pak nedivíme, že tato společenská síla, nejdůležitější síla, kterou vlastníme, se takřka beze zbytku přesunula do reklamy a médií? Tam se demonstrují velké vášně a kouzelná síla lásky: schopnost dostat povolení k tomu, aby došlo k intimnosti mezi dvěma osobami.

Mé kursy trvají čtvrt roku. Čtyřikrát týdně dvě hodiny. K modernímu pojetí lásky (odpovídajícímu myšlenkovým půdorysům školy Bauhausu) jsem se s účastníky ještě nedostala. Láska, jak se zdá, představuje STAROU SÍLU, soustřeďující na sebe vehementní zájem účastníků kursu, což si jako marxistka při četbě ekonomických textů nedovedu vysvětlit.

Z knihy Tür am Tür mit einem anderen Leben, Suhrkamp Verlag 2006

Nikdo nechce v úplné tmě sedět před televizorem

Někteří říkají: kino umírá (nebo přežije v muzeích a na mezinárodních filmových festivalech). Považuji to za omyl. Ale je možné, že kino bude mít po svém znovuzrození takovou podobu, že ho hned tak nepoznáme.

„Nejsem mrtvý

Měním jen prostory

Jsem u Vás

Procházím Vašimi sny“

(Michelangelo)

Z knihy Geschichten vom Kino, Suhrkamp Verlag 2007

Vybral a přeložil Čestmír Lang.