Když nejstarší z našich současníků vycházeli obecnou školu, byla výuka dějepisu zakázána. Po necelých deseti letech nová státní doktrína odstraňovala zastaralé pomníky a stavěla jiné, odpovídající přepisovaným dějinám. V husákovském bezčasí byla pak pouze slavena vybraná výročí, upravená podle vrchnostenských směrnic. Ani devadesátá léta však nepřinesla skutečnou renesanci historického povědomí: místo poznání, že mnohé bylo jinak, začal převládat zjednodušený názor, že všechno bylo naopak.
Martyrium, jímž po půl století procházelo české dějepisectví, pociťujeme dodnes. Z povzdálí, v němž často dobrá vůle převládá nad informovaností, se proto může jevit spásným východiskem nový historický institut, který jako svůj návrh Ústavu paměti národa postoupil Senát Poslanecké sněmovně. Jako pozitivní se jevil záměr oddělit archivní fondy někdejší Státní bezpečnosti od jejich dosavadní správy a zpřístupnit je historickému zkoumání na základě nezávislých a pevně stanovených pravidel. Tato snaha nevznikla z libovůle, ale jako důsledek praxe, za níž ministerstvo vnitra archivní fondy po léta utajovalo, jindy odmítalo zpřístupnit či popíralo jejich existenci. Myšlenka osvobodit archivní fondy od politické a byrokratické manipulace však vzala za své poté, když si ji osvojila skupina politiků a podrobila ji účelové transformaci.
Senátní návrh zákona uvozuje preambule slovy: „Parlament ČR, vědom si povinnosti vyrovnat se s komunistickým režimem, vyjadřuje vůli zkoumat a připomínat existenci zločinných organizací založených na ideologii KSČ…“ Zmiňuje se i mezinárodní souvislost: „…je nutné považovat prohlubování znalostí praktik represivních složek za významný příspěvek k současnému postupu proti mezinárodnímu terorismu.“ Opravdu patří k úkolům a možnostem parlamentu regulovat vyrovnání s komunistickým režimem a je zmínka o příspěvku ÚPN k boji proti mezinárodnímu terorismu něčím víc než pouhou konjunkturální floskulí?
Podstatnější než obecné proklamace jsou hlavní cíle budoucího ústavu. Chce ve své pravomoci soustředit všechny dokumenty a archiválie, které po sobě zanechaly represivní složky minulého režimu, tedy písemnosti v přibližně patnácti kilometrech archivních krabic jedna vedle druhé. Několik milionů stránek chce ústav digitalizovat a zpřístupnit veřejnosti, hodlá vydávat a šířit publikace, pořádat výstavy, semináře, odborné konference apod. Ústav, jehož sedmičlenné představenstvo má volit Senát, chce mít i svou vědeckou radu, neboť napodobuje ústavy Akademie věd s tím rozdílem, že kompetence jeho vedení je vymezována politickými, nikoli odbornými hledisky. V návrhu, který požaduje desítky změn v dosavadních zákonech, je řada podstatných otázek včetně potřebných finančních nákladů pouze nadhozena, podrobně jsou zato zpracovány náležitosti vedoucích pracovníků nového ústavu, slibující nejedno dobré bydlo. Na funkcionáře ústavu má být rozšířen zákon 236/1995 Sb., upravující platy představitelů státní moci, některých státních orgánů, soudců a poslanců Evropského parlamentu. Výkonný historik nebo archivář s platem sotva průměrným si nad takto připraveným zákonem snadno připomene jedno z mudrosloví F. L. Čelakovského: „Viděla žába koně kout, zvedla taky nohu.“
Vyrovnání
Co obsahuje vyrovnání s minulým režimem? Zatímco předseda vlády tvrdí, že ČR se ani po sedmnácti letech s důsledky komunistické diktatury plně nevyrovnala, podle vyjádření poslance Miroslava Kalouska v parlamentní rozpravě k návrhu zákona „korektní a seriózní vyrovnání s minulostí sedmnáct let po listopadu 1989 ještě ani nezačalo“. Bylo by zajímavé poznat představu tohoto ministra, kdy začne a jak má vyrovnání s minulostí vypadat. Podle projektu nového ústavu nás s minulostí vyrovná soustředění, zpracování a zveřejňování všech písemností, které vyprodukovaly represivní složky minulého státu. Teprve pak současná a budoucí generace získá imunitu, která zabrání recidivě.
Archiválie, ve které se písemná agenda represivních složek časem proměnila, jsou nepochybně podstatným historickým pramenem. Ne však jediným a sotva nejvýznamnějším. Většina obyvatelstva nikdy nepřišla do kontaktu s živým estébákem, a přece žila v područí totalitního systému. Hlavní nástroje, jimiž státní moc ovládala společnost, byly různé a mnohé působily samočinně, mimo agendu Státní bezpečnosti. O tom, co lidé dělali, co museli dělat, aby se udrželi v zaměstnání, dostali své děti na střední a vysoké školy a případně získali drobné, na mocenské vůli však plně závislé výhody, se ve zmíněných archivech nedočteme.
To, co hodlá ústav pod svou pravomocí soustředit, je pouze jedním, a jak plynul čas, méně podstatným faktorem, udržujícím totalitní moc při životě.
K estébáckým písemnostem je zároveň nutno přistupovat velmi obezřetně, porovnávat jejich obsah s jinými prameny včetně osobních svědectví. Obavu, zda tomu tak bude, vzbuzuje současný vedoucí archivu ministerstva vnitra a designovaný ředitel budoucího ústavu, když láme kopí za pravdomluvnost zločinné složky slovy, že možnost nějaké nepravdy ve spisech StB je „velice slabá, velice nízká, neboť příslušníci StB byli řádnými státními úředníky“. Ve skutečnosti bylo málo tak prolhaných institucí jako Státní bezpečnost. Lhali vyšetřovaným, lhali veřejnosti, lež a falzifikaci měli v popisu práce. I ta hrstka příslušníků StB, která se po Listopadu dostala před soud, zapírá všechno včetně skutků, které byly zcela prokázány (a řada novinářů jejich výroky nekriticky prezentuje veřejnosti, snad jako „názor druhé strany“).
Ruku v ruce s přebíráním estébáckých písemností do nového archivního fondu byl nedávno ohlášen ministerský projekt Otevřená minulost, podle něhož mají být tyto písemnosti postupně uveřejněny na internetu. Kdo je předem očistí od zkreslení, která do nich vnesl kariérismus, povrchnost a lajdáctví jejich autorů, a od čmuchalství ve sférách, do kterých nikomu nic není? Nad hloupostmi a výmysly, které nacházím ve svém svazku vytvořeném StB, se mohu usmívat, sotva se dnes dají zlovolně zneužít. Stejně bych však souhlas k jejich studiu dal jen serióznímu badateli, nikoli lovci bulvárních senzací. Zcela volný přístup k osobním svazkům, odporující přijatým mezinárodním závazkům i našemu zákonu o ochraně osobních dat, neexistuje v Německu ani na Slovensku, na které se projekt ÚPN soustavně odvolává. Pouze u nás může spisy „nepřátelských osob“ prohlížet, fotografovat a posléze zneužívat každý. Chráněné jsou jen osobní svazky příslušníků Státní bezpečnosti, tato výsada však má být co nejdříve odstraněna, takže pachatelé budou svým obětem konečně postaveni na roveň. Děkuji za takovou rovnost.
Instituce obdobné projektovanému ústavu byly vytvořeny jen ve dvou postkomunistických zemích, v Polsku a za Dzurindovy vlády na Slovensku. (Ponechme stranou, kam tyto instituce zavedla a zavádí politická snaha dirigovat „paměť národa“.) Obě napodobovaly německý tzv. Gauckův úřad, budící respekt i závist svými tisíci zaměstnanců a milionovými dotacemi. Jenže právě tento vzor je nyní z rozhodnutí spolkové vlády rušen a materiály z pozůstalosti někdejší Stasi se stávají součástí běžné archivní sítě. Důvodem nejsou politické zájmy, jaké lze jen těžko přehlédnout u našeho senátního projektu, ale logické poznání, že zejména pro generace, které někdejší totalitní režim neprožily, je třeba historické prameny osvobodit od pouhého zaměření na bezpečnostní složky a musí být zařazeny do celkové historie někdejší NDR. A tak v době, kdy inspirující Gauckův úřad z rozumných důvodů končí, má u nás jeho obdoba vzniknout. Je příznačné, že tuto skutečnost při navrhování našeho zákona nikdo nezmínil.
Co skutečně chybí?
Hořekování nad nedostatkem informací o povaze a metodách totalitního systému je v lepším případě projevem neznalosti. Aureolu sovětského komunismu u nás důkladně pošramotil už v roce 1956 N. S. Chruščov a také dokumenty a studie publikované za tzv. Pražského jara zřetelně ukázaly, že zločinný je i rodokmen československého komunismu. Množství přínosných, ale málo využívaných údajů shromáždili a publikovali historikové a pamětníci v exilu, přehlédnout se nedají ani studie, které ve stejné době napsali po večerech historikové zbavení své profese. Desítky významných publikací objasňujících funkci a prostředky používané totalitní mocí zpracovali a vydali pracovníci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a další odborní badatelé ve všech krajích republiky.
Tyto výsledky vysoce kvalifikované práce zájem a pozornost většiny občanů stejně jako většiny poslanců a senátorů nezískají. Skutečná poptávka je po selektivním nebo cíleném zveřejňování jednotlivých selhání, týkajících se osob pokud možno známých. Ani zde však už není mnoho nepoznaného, a pokud je třeba očistit veřejné funkce od problematických odborníků či padělatelů lustračních osvědčení, jsou k tomu prostředky kulturnější než mediální kampaně. Ty mohou uspokojit leda čtenáře bulvárního tisku, posíleného v přesvědčení, že on, na rozdíl od toho „odhaleného“, by si takto nikdy nezadal.
Co chybí, na co nezbyl čas a prostředky a k čemu je přistupováno jen s krajními rozpaky, je období, které můžeme nazývat normalizací nebo husákovským režimem, tedy doba dvou desetiletí, již většina současné populace tak či onak prožila. Chybí anatomie každodenního fungování totalitního systému, v podstatě práce na téma „my a komunistická moc“. Sotva kdo se ztotožní s příběhem estébáka nebo jeho informátora, každý by se však měl zamýšlet nad úlohou jednotlivce, který dostál své úloze občana, nebo na ni pod tlakem okolností rezignoval.
Chybí důkladnější a poctivé zamyšlení nad otázkou, proč a jak se převážně demokratické smýšlení českého obyvatelstva předmnichovské republiky změnilo do podoby, která posléze umožnila nástup vševládnoucího komunismu. Co s občanskou orientací národa udělal mnichovský diktát, kterak se na něm podepsala šestiletá nacistická okupace, druhá světová válka a následná touha začít „nový život“, neopakovat minulé křivdy a chyby? Proč a jak byla značná část obyvatelstva vylákána k cestě, která pro své násilí a prolhanost skončila hromadnou deziluzí?
Také představa, že čtyři desetiletí totalitního režimu byla jednolitým obdobím, může být projevem nevědomosti, častěji ovšem vyplývá z úmyslu. Při veškeré absurditě (na apologetických dějinách KSČ pracovalo po dlouhou dobu mnoho „badatelů“) je metodicky téměř nezbytné zpracovat objektivní dějiny komunistů v českých zemích. Důvody, proč se lidé v té či oné době s KSČ ztotožňovali, proč do ní vstupovali, drželi se jí nebo z ní odcházeli, byly značně odlišné. Měly by se s nimi seznámit i generace, které minulost nepoznaly a které se i v budoucnu budou ptát, „jak jste mohli?“. Nejde o to, aby poznání omlouvalo osobní selhání, ale o odpovědi přesnější, než je pouhá představa, že miliony lidí, kteří za půl uplynulého století komunistickou stranou prošli, byli stoupenci zločinu.
Teprve až začneme vážně přemýšlet, proč se totalitní moci vládlo celkem snadno a pohodlně, proč naprostá většina volila cestu přizpůsobení, proč byl odpor obecně chápán spíš jako extrém atd. atd., vykročíme jako občané z etapy dětství do věku dospělosti. Odpovědi na otázky, které si přitom musíme položit, nenajdeme v agendě represivních složek. Vyplynou ze zkoumání vývoje celé společnosti, z jejích hospodářských, sociálních a kulturních dějin včetně tzv. dějin všedního dne. Úkolem historika při tom není soudit, ale vydat objektivní svědectví, aby si příští generace mohly zvolit vlastní cestu.
Při nejlepší vůli se nelze zbavit dojmu, že snahou pravicové části dnešního politického spektra je využít současné převahy v parlamentu, vytvořit nový historický ústav zkoumající soudobé dějiny, poskytnout mu mimořádné finanční a personální zabezpečení a učinit ho nástrojem politického boje. Z hlediska stálého zápasu o politickou moc lze takovému postoji rozumět, z hlediska historie, která má být také učitelkou života, varující před opakováním draze zaplacených chyb, je nutné podobnou manipulaci s dějinami odmítnout. Signifikantní slova poslance Bendy, jimiž v loňském předvolebním letáku ODS avizoval Ústav paměti národa – „důkladně zmapovat praktiky totalitního režimu, abychom se byli schopni bránit jejich opětovnému zavádění“ –, připomínají zbrojení na minulou válku.
Sotva se dá rozumně předpokládat, že by jakékoli masové hnutí ochotné a schopné nastolit totalitní režim ještě někdy vystupovalo pod komunistickými prapory a hesly. Pokud bezbřehá honba za ziskem nedospěje k likvidaci sociálního smíru a k vytvoření hluboké propasti mezi nejbohatšími a nejchudšími, komunistická ideologie se svého vzkříšení nedočká. Mnohonásobně větší šanci než proklamace o třídním boji mají však hesla populistická, xenofobní a nacionalistická. Odklonem od demokratické politiky roste počet stoupenců „pořádku“ a „silné ruky“, nezbytného podhoubí pro každý totalitní režim. Podle únorového průzkumu STEM se u nás pro vládu silné ruky vyjádřily dvě třetiny respondentů a řada okolních evropských států je na tom podobně. Učinit za této situace hlavní náplní „paměti národa“ písemnosti někdejších represivních složek je počínání scestné, vedené jen krátkodobým politickým zájmem.
Nebude to v našich novodobých dějinách poprvé, kdy zaměření nejživější historie budou dirigovat osoby správně politicky orientované a prostředky nezbytné pro kulturní výbavu národa budou rozdělovány politicky. Lze jen doufat, že škody, které uskutečnění chystaného projektu způsobí, nebudou příliš velké, takže se z nich historická obec zase zotaví.
Autor je historik.