„Vydělávat peníze je legitimní umělecký cíl.“ Tato slova na jednom internetovém fóru spustila mezi několika současnými americkými skladateli vášnivou diskusi o tom, co vlastně může současný skladatel považovat za úspěch. Celkem pochopitelně nestál na konci sporu žádný jednoznačný výsledek. Současná vážná hudba představuje svět vymezující se proti jiným hudebním světům, vesmír s vlastními pravidly, mezi nimiž ovšem nenajdeme žádná jasná kritéria pro hodnocení úspěchu.
Jednou z důležitých premis umělecké hudby našeho kulturního okruhu je přesvědčení o její autonomnosti – tedy o tom, že hudba nemá ničemu sloužit, že má být hodnocena podle jiných kritérií, než je její okamžité přijetí publikem. Z devatenáctého století dodnes místy přežívá romantický ideál nepochopeného umělce, který tvoří pro budoucnost. Na druhé straně má většina umělců potřebu určité zpětné vazby; autor chce vědět, zda jeho práce vyvolává nějakou odezvu. Vědomí, že pár let po smrti nějaký badatel objeví kvalitu jeho tvorby, totiž málokoho uspokojí.
Hudba, holka prodejná
Nejjednodušším, ale zároveň také nejsnáze kritizovatelným ukazatelem je úspěch komerční. Nacházíme se v době, v níž hudba žije především v podobě záznamu, což pro oblast soudobé kompozice platí snad ještě výrazněji. Řada skladeb se v době svého vzniku dočká jediného provedení a až díky nahrávce se může dostat k širšímu publiku. Na rozdíl od hudby populární se ta, jíž se ještě stále říká vážná, pohybuje v jiných časových mírách. Mezi napsáním písničky a okamžikem, kdy se dostane k publiku, uplyne kratší doba, než jakou potřebuje k cestě mezi lidi „klasický“ kus. Skladatelé tedy produkují desky v mnohem volnějším tempu, než je tomu v jiných hudebních oborech, a hodnotit jejich úspěšnost bude možné až s velkým časovým odstupem.
Najdou se ale i tací, kteří bez větších potíží přijímají marketingové strategie populární hudby. Učebnicovým příkladem může být Američan Philip Glass, o němž se často hovoří jako o nejúspěšnějším současném skladateli. Glass stál v sedmdesátých a osmdesátých letech u zrodu hudebního minimalismu a v jeho životopisech nesmí chybět zmínka o tom, jak se po nocích živil coby řidič newyorského taxi. Dnes je možná nejprodávanějším skladatelem vůbec a patří také k oblíbeným volbám, pokud jde o filmovou hudbu. Někteří hudební kritici mu nemohou přijít na jméno a poukazují na to, že posledních dvacet let píše vlastně stále dokola jednu skladbu a že místo inovací hudebního myšlení se uchyluje k patetickému výrazu. Jiným prototypem úspěšného tvůrce je Argentinec Osvaldo Golijov. Ten ve své hudbě spojuje jazyk vážné hudby s nejrůznějšími exotismy. V jeho nejnovější opeře Ainadamar: Fountain Of Tears o životě Federika Garcíi Lorky to jsou ohlasy španělské hudby, jiné skladby okořenil tklivými tóny židovského klarinetu Davida Krakauera.
Třetí oblíbenou ingrediencí je duchovno v různých formách. Protagonistou návratu duchovních tendencí do soudobé hudby je již od sedmdesátých let Estonec (žijící dlouhodobě v Berlíně) Arvo Pärt. Jeho hudba, navracející se ke středověké strohosti a melodice, jež asociuje středověký chorál, sklízí velké úspěchy a nechává za sebou zástupy epigonů. Minimalismus, exotické inspirace či duchovní aspirace samozřejmě nemusejí nutně vést k hudebnímu kýči, umělců schopných se mu vyhnout ovšem není mnoho.
Inflace cen
V dnešních časech je poměrně těžké narazit na skladatele, který by ve své prezentaci nezmiňoval nějakou cenu. Možností získat od nějaké komise ocenění je mnoho a všelijaké trofeje jsou udělovány podle různých měřítek a mají v jednotlivých kruzích rozdílnou váhu. Když John Adams v roce 2003 obdržel Pulitzerovu cenu za skladbu On the Transmigration of Souls, nebyl si jist, zda z toho má mít opravdu radost. V oblasti hudby totiž tato cena nemá zdaleka takovou prestiž jako v ostatních oborech, v nichž je udělována (tedy v literatuře nebo žurnalistice). Jiný držitel této trofeje, Donald Martino, to shrnul: „Pokud dostatečně dlouho skládáte hudbu, dříve nebo později se nad vámi někdo slituje a tu zatracenou věc vám dá. Není to vždy za nejlepší skladbu roku, dá se prostě tomu, kdo ji ještě nedostal.“
Slušné jméno má naopak Grawemeyer Prize, která je udělována od roku 1985 a na rozdíl od Pulitzerovy ceny ji mohou získat i neameričtí autoři. Mnohé ze skladeb, které jí byly vyznamenány, jsou i s časovým odstupem považovány za významné. Je mezi nimi první kniha Klavírních etud Györgye Ligetiho, The Mask of Orpheus Brita Harrisona Birtwistla nebo Symfonie č. 3 Witolda Lutosławského. V seznamu jejích nositelů najdeme také výjimečně Čecha, přesněji Čechoameričana Karla Husu (v roce 1993 cenu dostal za svůj violoncellový koncert).
Kategorii „Nejlepší současná kompozice“ mají i nejznámější ceny – Grammy. Do slavnostního galavečera sice nepronikne, její vítězové (a jejich vydavatelé) se za ni ovšem nestydí. Při pohledu na seznam oceněných je zřejmé, že se tu nehledají průkopnické činy a experimenty, ale spíše ověřená jména a hudba, která neurazí. První těžítko si v roce 1961 odnesl Aaron Copland, o rok později Igor Stravinskij, v té době již „žijící klasik“ a autor podstatně konzervativnější hudby, než jakou kdysi působil skandály v Evropě. Seznam kompozičních Grammy je tak složen z amerických skladatelů proložených občasným evropským velikánem (Benjamin Britten, 1964; opět Witold Lutosławski, 1987; Krzysztof Penderecki, 1988 a 1999, Olivier Messiaen, posmrtně 1996; Pierre Boulez, 2000). V loňském roce zabodovala zmíněná skladba On the Transmigration of Souls Johna Adamse, u níž k úspěchu jistě přispěl i fakt, že jde o poctu obětem teroristických útoků na Světové obchodní centrum. V kontextu Adamsovy tvorby jde spíše o průměrný počin (Grammy dostal již v roce 1989 za operu Nixon in China a v roce 1998 za El Dorado). Loni získal Grammy Osvaldo Golijov za operu Ainadamar.
Jsou samozřejmě i jiné metody měření úspěchu. Objednávky nových skladeb od renomovaných interpretů nebo operních domů, pozvánky na festivaly… A také ohlasy kritiků, nejlépe těch odborných. Asi nepřekvapí, že jména sklízející úspěch u nich se málokdy shodují s těmi, která figurují na předních místech žebříčků prodejnosti. Jména jako Olga Neuwirthová, Magnus Lindberg nebo Salvatore Sciarrino platí dnes za jedna z těch, která přicházejí s novými a podnětnými myšlenkami a tvoří hudbu skutečně novou. Že to není hudba pro masy, je nasnadě.
Indiánský šaman pozná, že zvolil správnou píseň, když na ni duchové zareagují a sešlou déšť, autor popových hitů to pozná pohledem na čísla o prodeji. Skladatel je nakonec odkázán sám na sebe a na to, jak je sám s výsledkem spokojen. Každý si musí sám určit, kam jeho konání míří. Případně si může počkat a ze záhrobí se podívat, zda je jeho hudba po letech považována za dílo génia.
Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.