Kdo řídí americkou diplomacii

„Americká zahraniční politika ovlivňuje události na každém koutu planety. Nikde to není tak pravda jako na Blízkém východě, regionu enormní strategické důležitosti. V sázce je tolik pro tolik hráčů, že všechny země musí znát síly, které hýbou americkou politikou na Blízkém východě,“ napsali již před rokem John J. Mearsheimer, profesor chicagské univerzity, autor několika knih, mnoha knižních kapitol a článků, a Stephen M. Walt z Harvardovy univerzity. Jejich tvrzení prokazují svou aktuálnost právě nyní při projednávání rozpočtu na vojenské operace v Iráku i diplomatických tancích okolo nové palestinské vlády.

Oba autory studie lze zařadit k (neo)realistickému proudu teorie mezinárodních vztahů. Jejich poslední společná kontroverzní práce Izraelská lobby a americká zahraniční politika (The Israel Lobby and U. S. Foreign Policy“ vyšla již loni v  březnu v London Review of Books a na internetu. Autoři ve studii konstatují výrazný a mnohostranný vliv proizraelské lobby na americkou zahraniční politiku. Tento vliv byl podle nich ještě posílen s nástupem Bushovy administrativy. Svá tvrzení Walt a Mearsheimer dokládají za pomoci „tvrdých dat“, jakými jsou například uskutečněné finanční transfery ve prospěch státu Izrael, dlouhodobé vyhodnocování statistik hlasování v Radě bezpečnosti OSN, monitoring amerického tisku, vazby členů Kongresu na proizraelské skupiny a struktura přispěvatelů na americké předvolební kampaně. Odvolávají se také na studie či výroky židovských, resp. izraelských badatelů, novinářů, lidskoprávních organizací či „svědectví samotných členů lobby a politiků, kteří s nimi pracovali“. Mezi mediálními zdroji, které autoři využili, najdeme noviny Ha’aretz, Jerusalem Post, Jewish Bulletin, Jewish Week, Jewish Telegraph Agency, Jewish Peace News, Chicago Jewish Star, Forward, neokonzervativní a jiný tisk z USA, odborná periodika a velké množství sekundární literatury.

Propojené státy

Izrael je od sedmdesátých let minulého století největším ročním příjemcem přímé americké ekonomické a vojenské pomoci a největším celkovým příjemcem této pomoci od druhé světové války. Každý rok dostane židovský stát ze Spojených států kolem 3 miliard dolarů, Američané však přitom nemohou řádně kontrolovat následné využití těchto peněz. Spojené státy poskytly Izraeli prostředky k výrobě zbraňových systémů, přístup k tajným informacím, které odpírají i svým spojencům v NATO. Izrael se k tomu těší stálé diplomatické podpoře USA. Americká diplomacie soustavně vetuje rezoluce Rady bezpečnosti OSN, které jsou kritické k Izraeli, a obdobně blokuje i snahy arabských států vnést otázku izraelských jaderných zbraní na půdu Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Takto dlouhodobá, jednostranná, masivní podpora jednoho státu jinému je podle autorů v dějinách mezinárodních vztahů unikátní.

Tato podpora je také zarážející, protože, jak napovídá i název jedné z podkapitol studie, je Izrael pro USA čím dál více „strategickým břemenem“. Během studené války sice pomáhal zadržovat sovětskou expanzi v regionu, dnes ale komplikuje americkou pozici nejen před arabskými a muslimskými zeměmi, ale i před Evropskou unií. Izrael nutí USA vyvíjet tlak na své protivníky – Írán, Irák, Sýrii, ale přitom se ke svému ochránci a podporovateli nechová jako spojenec. Izraelští představitelé nedodržují sliby, které dali svým americkým protějškům, poskytují citlivé americké vojenské technologie potenciálním americkým rivalům, jako je Čína, a proti samotným USA vyvíjejí překvapivě intenzivní špionážní činnost.

Proč pomáhat Izraeli

Podle autorů neobstojí většina z  běžně uváděných ospravedlnění současné americké politiky. Tradiční argumenty jako „podpora slabšího“, „pomoc spřízněné demokracii“, „kompenzace za minulé zločiny“ jsou ve studii jeden po druhém zpochybněny. Za prvé je dnes Izrael vojensky nejsilnějším hráčem na Blízkém východě. Jeho konvenční síly jsou na mnohem vyšší úrovni než u jeho sousedů, navíc jako jediný v regionu disponuje i jadernými zbraněmi. Dále: na světě je mnoho demokracií, ale žádná se netěší takové podpoře ze strany USA jako právě Izrael, jehož „demokracie“ navíc neplatí vůbec pro Palestince, se kterými je zacházeno jako s občany druhé kategorie. V podstatě jediný silný morální argument pro podporu státu Izrael spatřují autoři v kumulovaných historických křivdách korunovaných holocaustem. Připomínají však, že se toto svérázné odškodnění neobešlo bez zločinů spáchaných na třetí straně, Palestincích: „vznik Izraele zahrnoval explicitní akty etnických čistek, včetně poprav, masakrů a znásilňování“. Došlo a dochází k systematickému vyhánění a rozšiřování hranic židovského osídlení ozbrojenými výboji. Autoři na řadě příkladů dokumentují, že pokud dnes Palestinci sahají k teroristickým útokům, sahali k nim v minulosti i Židé, když byli v podobné situaci a chtěli vyhnat ze země Brity: „byli to židovští teroristé z neslavného Irgun, kdo v pozdním roce 1937 zavedli praxi umísťování bomb v autobusech a mezi davy“. Autoři studie se tedy ptají: „Pokud ani strategické, ani morální argumenty nemohou vysvětlit americkou podporu Izraeli, tak co tedy?“

Izraelská lobby

Označení lobby používají autoři pro „volnou koalici individuí a organizací, které aktivně pracují na utváření americké zahraniční politiky v proizraelském směru“. Jde tedy o svého druhu zájmovou skupinu, v principu nikoli nepodobnou třeba ocelářské lobby. Výjimečná je ale svou efektivností. Její jádro tvoří američtí židé/Židé, ale i prominentní křesťanští (tele)evangelisté, jako Jerry Falwell a Pat Robertson, nežidovští neokonzervativci typu Johna Boltona a další. Izraelská lobby vytvořila pro své cíle množství organizací, z  nichž nejvýznamnější jsou Konference prezidentů hlavních židovských organizací (CPMJO) a především organizace známá pod zkratkou AIPAC. Úspěch AIPAC je založen na schopnosti odměňovat americké legislativce a kandidáty do Kongresu, kteří podporují její agendu, a naopak potrestat ty, kdo ji zpochybňují. Protože, jak všichni víme, „v amerických volbách rozhodují peníze“ a Židé pravidelně dávají velké sponzorské dary na kampaně kandidátů z obou stran. AIPAC má Kongres pevně pod kontrolou, takže zde vůbec neprobíhá otevřená diskuse o otázkách spojených s Izraelem. Lobby však působí i na exekutivu, kde se snaží, aby kritikové Izraele nezískávali důležité posty. A v neposlední řadě manipuluje skrze média veřejný diskurs. Tak mohou autoři studie konstatovat proizraelské zaměření většiny amerických komentátorů. Zaujatost v tomto směru zaznamenávají v nejčtenějších denících, jako New York Times, The Washington Times, Wall Street Journal, nemluvě už o hlavních neokonzervativních tiskovinách, jako je Commentary či Weekly Standard. Orwellovsky působí oddíl „Kontrola vysokých škol“. AIPAC monitoruje univerzitní aktivity, včetně toho, co učí a píší jednotliví profesoři. Ti nepohodlní jsou potom zastrašováni, skandalizováni, je vyvíjen tlak na jejich odvolání či nepřijetí. Došlo i na výzvy studentům, aby udávali své pedagogy na speciálních webových stránkách, které lobby zřídila. S tím úzce souvisí (zne)užívání obvinění z antisemitismu k nálepkování legitimních kritiků politiky Izraele (srov. diskusi k tzv. novému antisemitismu). „Tato taktika je velmi účinná, protože antisemitismus je ohavný, a nikdo odpovědný z něj nechce být obviněn,“ konstatují autoři, kteří byli sami vystaveni těmto nařčením.

Ne že by do vydání Mearsheimerovy a Waltovy studie neexistovaly akademické tituly tematizující otázku izraelské lobby v USA. Samotní autoři citují práci Edwarda Tivnana Lobby: Źidovská politická moc a americká zahraniční politika (The Lobby: Jewish Political Power and American Foreign Policy) z roku 1988 a některé další. Zmínit by se dala i například práce Paula Findleyho Odvážili se promluvit: Lidé a instituce konfrontují izraelskou lobby (They Dare to Speak Out: People and Institutions Confront Israel’s Lobby, 2003). Žádné z těchto prací se však nedostalo takové odezvy. Loňské publikaci výzkumu věnovaly pozornost všechny významné evropské deníky, jen ty české většinou zarytě mlčí. Přitom je zjevné, jak důležité je v dnešní situaci pochopit možnou motivaci americké zahraniční politiky – a to i z pohledu možná méně „politicky korektního“, o to však víc provokujícího k zamyšlení.

Autor je student politologie FF UK.